Jak to bylo dál?

Moje milé, moji milí,

spousta z vás (hej, pořád mě nepřestává překvapovat, jaká až spousta) už má Muffina přečteného. A já si říkám, jestli by vás zajímalo, jak to bylo dál. Protože kdo by hádal, že s koncem školního roku bylo už navěky všechno zázračně pohádkové, ten by se spletl.

Ze začátku to tak ale vypadalo, a tady je malá ochutnávka.

 

Kit, 30. června

 

„Prááázdniny!“ výskl Kit, jakmile jako první vyběhl ze třídy a div nevrazil do čekajícího Daniela. Ten ho pozoroval s pobaveným úsměvem.

„Já vím. Už šest neděl.“

Kit trochu zkrotil svoje nadšení. „Nemůžu uvěřit, žes doopravdy trčel půl druhého měsíce na intru jenom kvůli mně. Mohls už dávno…“

„Mohl jsem si už dávno užívat prázdniny v našem prázdném domě?“ pozvedl Daniel obočí. „Říkal jsem ti přece už asi stokrát, že rodiče jsou v Kalifornii až do srpna. Ale počkej, vlastně proč ne? Mohl jsem tam pořádat divoké večírky, plenit otcův bar a válet se v posteli s…“

„Dobře, dobře, beru zpátky,“ přerušil ho honem Kit. „Máš sbaleno?“

Daniel přikývl.

„Ale já ne!“ vykulil Kit oči, rozběhl se chodbou, hned se zase zastavil a otočil se. „Když mi pomůžeš, budu to mít rychlejc.“

Daniel se zasmál a potřásl hlavou. „Tady se někdo vážně těší domů.“

„Bodejť by se někdo netěšil, když tam s ním někdo pojede,“ rozzářil se Kit. „Tak pojď, pojď už! Když si pospíšíme, stihneme vlak v deset padesát šest. O co, že v něm skoro nikdo nebude, a budem mít kupéčko jen pro sebe.“

Kit si sbalil v rekordním čase a snažil se přitom ignorovat nesouhlasný Danielův pohled, mířený na chumel věcí naházených bez ladu a skladu do kufru. Vážně, ten kluk by si měl srovnat žebříček hodnot. Co je poskládané špinavé prádlo proti cestě vlakem, při které se nebudou muset mačkat s půlkou školy?

„Vidíš, měl jsem pravdu,“ neodpustil si, když si hodili kufry do police nad hlavou a usadili se na odřená koženková sedadla v jednom z mnoha prázdných kupé.

„V taxíku bychom se taky nemačkali,“ namítl Daniel.

„Nemůžu se od tebe nechat vozit taxíkem. To je hrozná rozmařilost. A kromě toho rád jezdím vlakem. Voní to tu.“

Daniel pochybovačně nasál nosem vzduch. „Vážně? A čím?“

„Vlakem,“ prohlásil Kit důležitě. „Pojedem o prázdninách někam na výlet.“

„Proč ne,“ souhlasil Daniel, „beztak si budeš muset občas odpočinout od všeho toho učení.“

Kit se zaúpěním obrátil oči ke stropu. „Co jsem si to jenom vymyslel? Taková blbost!“

„To zvládneš. Pomůžu ti.“

„Leda bys na to přezkoušení šel za mě.“

„To by asi poznali.“

„Asi jo,“ uznal Kit malomyslně.

„Pořád si to můžeš rozmyslet,“ nadhodil Daniel. „Můžeš jít normálně do třeťáku a nekazit si prázdniny.“

„Ani nápad!“ vyhrkl Kit, jako by sám před chvílí na něco podobného nemyslel, a popadl Daniela za ruku. „A kromě toho je nebudu mít zkažené, když tam budeš se mnou. Radši se s tebou budu učit, než abych bez tebe… asi tak cokoli.“

Daniel vypadal, že mu to tak úplně nevěří, ale usmál se, a to bylo hlavní.

Cestou do Jilemnice museli třikrát přestupovat. Daniel ještě párkrát zabrblal něco o taxíku, ale i Kit poznal, že to nemyslí moc vážně. Bylo krásně, vlaky byly poloprázdné a na každém nádraží si dali něco studeného k pití. V Jilemnici už čekala máma s autem a kolem čtvrté konečně dorazili domů.

„A doopravdy nevadí, že u vás budu…“ pokoušel se Daniel ještě před nádražím, ale máma ho rychle umlčela.

„Doopravdy nevadí. Víš, takhle mám naději, že se Kitty bude aspoň tu a tam vážně učit,“ mrkla na Kita rádoby přísně. „Když už tolik trval na tom, že mu musím podepsat tu žádost o přeskočení ročníku. Takže pokud jde o mě, klidně zůstaň až do konce prázdnin.“

Kit musel nerad uznat, že na tom něco je. Když si Daniel usmyslí, že by se měl učit, jen tak ho od toho záměru neodradí. A koneckonců se mu bude pomoc hodit. Pořád si tak úplně nevěřil, že to zvládne, ale aspoň to začínal považovat za možné.

Zaparkovali před domem a máma se zatvářila tajuplně. „Možná byste se chtěli podívat do maringotky,“ nadhodila jakobynic.

Kit vyskočil z auta a zamířil kolem domu dozadu na svažitou zahradu. Ta stará maringotka tam stála ještě od dob, kdy koupili tenhle dům a máma ho s pomocí Petra a Clary dávala trochu dohromady. Sám si na ty časy nepamatoval, byl ještě prcek. Bydleli tehdy u Clary, ale někdy v maringotce všichni přespali, aby se nemuseli pořád vracet tam a zpátky.

Její kola byla za ty roky už snad vrostlá do země a zakrývala je vysoká tráva. Někdo v ní ale vyžal aspoň cestičku a plácek před třemi schůdky, které vedly ke dveřím. Okénka vypadala umytě. Kit otevřel dveře a zkoprněl.

Ještě o vánocích byla maringotka plná různého haraburdí, které se nevešlo do kůlny, ukládaly se sem zimní věci v létě a letní zase v zimě, schovávaly se tu krámy, které bylo mámě líto vyhodit, že by je třeba mohla ještě někdy potřebovat.

Teď bylo všechno to harampádí pryč. Zůstal vyklápěcí stolek mezi dvěma krátkými lavicemi s prošoupaným polstrováním, přibyla nová knihovnička stlučená ze starých prken, a na posteli široké na jedno a půl klasického lůžka byla přehozená Kitova stará patchworková deka.

Za jeho zády skříply schůdky.

„Páni,“ protáhl Daniel překvapeně.

„Samozřejmě můžete spát i v domě,“ dodala máma. „Jenom jsem si říkala, že budete potřebovat klid na to učení, a víš, jak se tu pořád někdo motá…“

Kit se otočil. „Mami! To je boží!“

Máma se potěšeně usmála. „Petr s Clarou mi pomohli. I holky. Není to nic moc, ale je tu teď aspoň čisto.“

„Je to perfektní,“ řekl Daniel. „Moc děkujeme, muselo to dát spoustu práce.“

„Člověk taky nemůže pořád zírat na monitor,“ mávla rukou máma. „Tak si dojděte pro věci a vybalte si. Večeře bude dřív, musíte mít po cestě hlad.“

„Páni,“ zopakoval Daniel, když máma odešla.

„Viď!“ zazubil se Kit od ucha k uchu a plácl sebou na postel. „Tady se nám to bude…“

„… učit!“ skočil mu Daniel do řeči a přisedl si.

Kit naschvál nasadil zklamaný obličej. „Jo, to jsem přesně chtěl říct, tyjo. Přivedl jsem si domů tyrana.“

„To záleží jenom na tobě, jestli budu muset přistoupit k nějakým donucovacím prostředkům,“ prohlásil Daniel důležitě.

Kit se posadil a vlepil mu pusu. „K tomu nedojde, protože tě budu uplácet.“

„Páni,“ zamumlal Daniel potřetí. „A to je teprve první den prázdnin.“

„Bude se to jenom zhoršovat,“ slíbil Kit. „A teď pojď, skočíme si pro ty věci.“