Na návštěvě v Krampeřicích

Milé a milí! Slíbil jsem, že povím Kitovi s Danielem o tom, kolik už je tady vás, které zajímají jejich osudy. Proto jsem se statečně vydal do mrazu a sněhu a navštívil jsem je. Jako všechno s těmi dvěma se náš rozhovor nevyvíjel úplně podle mých plánů. Snad se proto na mě nebudete zlobit. Pro jistotu jsem si ho nahrával, abych vám ho mohl předložit přesně tak, jak se odehrál.

Theo stojí před jedním malým krampeřickým domkem, choulí se do teplé bundy a klepe na dveře. Nakonec se otevřou a vykoukne Daniel.

Daniel: Čemu vděčíme za tak vzácnou návštěvu?

Kit (zpočátku neviditelný v pozadí): Koho to, prosím tebe, vítáš tak kysele? Neříkej, že už ti Svědci Jehovovi chodí i tady v Kram– jé, ahoj, Theo!

Theo (zmrzle): Ahoj, kluci. Nerad ruším…

Daniel (pod neexistující vousy): My taky neradi… (Nakonec s povzdechem ustupuje a nahlas dodává): Pojď dál, ať tam z tebe není rampouch. Ale ten sníh si oklepej v předsíni.

Kit: No pojď, pojď. Sundej si tu bundu – je to bunda, že jo? Vypadá trochu jako spacák.

Theo: No co je? Máte tu zimu. A vůbec, v horách se prý počasí mění každou vteřinou.

Daniel: Ty to říkáš, jako by ses vypravil na túru na Medvědín, a ne na návštěvu.

Kit: Dáš si horkou čokoládu?

Theo: Nó… to bych úplně neodmítl. Ale nezdržím vás dlouho.

Daniel (loupne okem po zavřených dveřích po straně chodby): To je dobře. Ještě musím… opravovat úkoly.

Kit (protočí očima a zasměje se, zatímco jde dělat tu čokoládu): Opravování bych do toho tahal nerad. Každopádně, co tě přivádí, Theo?

Theo: No, víte. Já jsem slíbil spoustě lidí, že vám o nich řeknu.

Daniel (posadí se v obýváku a kývne k volnému křeslu): Ty nám chceš říkat o spoustě lidí? Netvrdil jsi, že se dlouho nezdržíš?

Theo (poslušně si sedne): Já vám o nich řeknu najednou.

Daniel (poněkud zmateně): Eh… tak dobře?

Kit (staví na stůl horkou čokoládu a usadí se s nedočkavým kukučem, asi jako v kině na premiéře očekávaného filmu): Jsem samé ucho.

Theo: Díky. Prostě… je spousta lidí, kteří se o vás zajímají.

Daniel (znepokojeně): Nebezpečných?

Theo: Ale ne, ne! Vůbec ne. Jsou úplně bezpeční. Zajímá je – však víte. To, co jsem o vás napsal.

Kit: Nene, fakt?! Někdo si to doopravdy chtěl přečíst?

Theo: Hej, dík, tyjo.

Kit: Tak jsem to nemyslel. Já jenom, no – my nejsme zas tak zajímaví.

Daniel: Ty jsi náhodou moc zajímavý.

Kit (potěšeně): Dobře, ale pro – Theo? Kolik lidí je asi tak ta spousta?

Theo: Přes dvě stovky, co vím.

Kit: No! Pro přes dvě stovky lidí? Pro ně přece nejsem zajímavý.

Daniel: Ale ovšem, že… (zamračí se) Vlastně si nejsem úplně jistý, že se mi to zamlouvá.

Kit: Mně se to zamlouvá!

Daniel: To jsem si mohl myslet.

Kit: Aspoň všichni uvidí, jak moc jsi bezva.

Theo: Jste oba ohromně bezva, ale já jsem vás přišel poprosit, jestli byste těm lidem nemohli něco vzkázat.

Daniel: Jako třeba, aby se starali o svoje –

Kit (připlácne mu ruku na pusu): Rozhodně! Vyřiď jim… (zamyslí se natolik, až zapomene, že chtěl mít ruku přes Danielovu pusu.)

Daniel: Tak dobrá. Vyřiď jim, že jsme velice poctěni, a že jim přejeme, aby byli aspoň tak šťastní, jako jsme my.

Kit (obdivně): Páni! Jak to, že víš, co se vyřizuje spoustě lidí, kteří si o tobě čtou?

Daniel: Prostě jsem si zkusil představit, co asi tak pošetilého bys mohl chtít vyřídit plnému jilemnickému nádraží naprosto cizích lidí ty.

Kit (rozzářeně): Ty mě tak znáš!

Theo: No, tak vám moc –

Kit: A taky jim vyřiď, aby si o nedělích občas přispali a udělali si k snídani palačinky.

Daniel potřese hlavou, ale usmívá se. A ještě jednou loupne okem přes chodbu.

Theo (kvapně dopije čokoládu): Už jdu, už jdu. Stejně musím… to. Na vlak.

Kit: Ale na Prahu jede až za dvě hodiny!

Daniel: Theo chodí pomalu.

Theo: Bodejť. Děkuju, ale už nebudu rušit.

Kit: Přijď zas někdy!

Daniel: Třeba až bude hezky. V červenci. Nebo v září. V září je tu hezky.

Kit (šťouchne ho a zasměje se): Ale to je pravda. Přijď klidně i dřív, ale v září taky. Budeme mít štěně.

Daniel: To tedy nebudeme.

Kit (s vědoucím úsměvem): Uvidíme. Tak zatím, Theo! Měj se!

Theo: Vy taky. To je v pohodě, trefím sám.