Sám sebou

Půl osmé ráno. Všichni už odešli, jako poslední za sebou bouchla dveřmi máma. Měl bych taky vyrazit, jestli nechci přijít pozdě na přednášku. Místo toho stojím v koupelně před zrcadlem, v ruce jednorázový holicí strojek. Růžový, ironicky. Cítím skoro něco jako strach. Zkusmo přejedu čepelemi žiletek po tváři, podél hrany čelisti. Nevím, co jsem čekal, že se stane, ale nestalo se vůbec nic. Pokračuju i tak, dělám na sebe do zrcadla ty směšné obličeje, kterým jsem se jako malý hihňal, když jsem pozoroval tátu při holení. Nakonec se nakloním až k zrcadlu, oči přimhouřené. Nevidím žádný rozdíl, ale připadám si drsně. Celou cestu do školy se snažím zahlédnout svůj odraz – ve dveřích tramvaje, v každé výloze, ve výtahu. Nenápadně, samozřejmě. Nejsem žádná modelka.

* * *

Přednášku jsem stihl jen tak tak. S úlevou jsem zaplul do zadní lavice. Ne, že bych měl v sobě tak neuhasitelnou žízeň po vzdělání, že bych se hroutil z pěti minut zpoždění. Jen nesnáším, když na mě profesor upozorňuje jménem. V pauze mezi přednáškami jsem se začetl do inzerátů na nástěnce a nevšiml jsem si blížícího se nebezpečí.

„Ahoj!” ozvalo se nebezpečí nechutně radostným hlasem. Mělo podobu Kristýny Kučerové, spolužačky ze střední. Podle mě by se na střední měly dělat rozpisy, kdo chce jít na kterou vysokou školu, a když by si někdo nějakou zabral, ostatní by se na ni už nemohli přihlásit.

„Nazdar.”

„Jak se máš? Nechápu, jak to, že se skoro nevidíme! Člověk by ani neřek, že chodíme na tu samou školu, žejo?”

Můj nedostatek nadšení Kristýnu zjevně nevyvedl z míry. Naopak evidentně nabyla dojmu, že ho musí vyrovnat svým vlastním. Na její obranu musím říct, že na střední jsme se docela často bavili, chodili jsme spolu ven a tak. Jenomže letos jsem doufal, že na vysoké začnu z čistého listu.

„No jo, zvláštní,” souhlasím nezávazně. Nedokážu v sobě najít dost bezohlednosti, abych ji poslal na rovinu do háje.

„Nechceš zajít v sobotu k nám? Bude tam něco jako půl-třídní sraz,” nabízí Kristýna vzrušeně a vyjmenovává pozvané. Ne, že bych se s některými z nich neviděl rád. Ale na druhou stranu je nechci vidět vůbec.

„No… já ještě uvidím. Nezlob se, ale budu muset. Měj se!” Zbaběle prchám.

* * *

Když jsem přišel domů, máma už byla v kuchyni. Máme to tak půl napůl. Někdy se vrátí první ona, jindy já. Když jsem to já, měl bych se pustit do vaření večeře, na střídačku se ségrou. Vaření mi nijak zvlášť nevadí, vadí mi ta povinnost v tom.

„Jak bylo ve škole? Oloupeš brambory?”

„Dobrý, v pohodě,” odpovídám automaticky a štrachám ve špajzu pro brambory. „Co máme dobrýho?”

„Pokud je oloupeš, tak brambory,” směje se máma a myslí si, jak není vtipná. Kdyby mi bylo pět, asi by mě to rozesmálo. Ale vlastně je to svým způsobem roztomilé. Zasměju se. Udělá jí to radost, a to se mi zas tak často nepovede.

„Tak jsem si říkala, nechceš si jít o víkendu vybrat ten kabát k narozeninám?”

No vida. To je zrovna taková jedna příležitost, kdy se mi to nepovede.

„Uh, no…” Nevím, jak se vykroutit. Nemůžu si ho jít koupit sám? Jo, to by dopadlo dobře. Kromě toho fakt nechci vypadat nevděčně. Jen mi to přijde škoda. Další drahá věc, kterou nebudu nosit. Třeba se s mámou aspoň shodneme na něčem, co nebude úplná hrůza. A když ne, bude si ho určitě půjčovat ségra. Možná bych mohl rovnou vybírat něco v jejím stylu.

„…tak jo. To bude bezva.”

* * *

V pátek jsem ke Kristýně nešel. Místo toho jsem vyrazil do města, jako obvykle jen tak na blind a sám. Bez ohledu na to, kam mě nakonec nohy zanesou, první zastávka je klasicky na nádraží. Na záchod, svléknout z toho, v čem mě máma viděla odcházet, a obléknout do toho, co jsem si přinesl v batohu. Úzké černé džíny s dírou na koleni, rozepnutá černo-červeně kostkovaná košile, pod ní obyčejné černé tričko. Pod ním poslední, supertajná ingredience. Objednaná přes internet až z Ameriky. Praskly na ni celé moje úspory, ale za ten pocit to stojí. Trochu gelu na vlasy. Peněženku do kapsy. Když jdu přes nádražní halu dát batoh do úschovny zavazadel, bez ohledu na těsné oblečení je mi neskutečně volně. Konečně zase na chvíli sám sebou.

Mám rád kluby. Je v nich trochu šero a takový kravál, že nikdo nečeká nějakou rozsáhlou konverzaci. Jestli něco nesnáším, tak je to ten pocit, kdy ke mně přijde někdo, kdo vypadá zajímavě, kdo kouká třeba i sám víceméně zaujatě, a já pak musím promluvit. Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo. Stejně z toho nebude víc než nějaký ten tanec. Vím, že to je jen hra. Ale mně na ní záleží.

„Můžu se přidat?”

A hele. Zrovna spoluhráč. Kývnu, jako že jasně. Vyhoupne se na vedlejší stoličku.

„Co piješ? Můžu tě pozvat?”

To by pořád ještě šlo. Naznačím pusou něco, co v okolním hluku jakoby nejde slyšet, a ukážu  v nápojáku na Metaxu. Spoluhráč uznale kývne a velkoryse objedná. Dopitou sklenici mi vezme z ruky a už mě tahá na parket. Jdu rád, co by ne. Proto jsem tady.

Ruce pod košilí. V pořádku. Jedna sklouzla až na zadek. Není problém. Jeho dech mě šimrá na krku. Hlavu mám lehkou z Metaxy, z hudby a ze hry, hlavně ze hry. Když mě začne líbat, nebráním se. Naopak. Ale jeho ruce si hlídám pořád. Za moment bude čas vyklouznout. Ale ještě ne. 

Domů se dostanu v půl třetí ráno, jen v lehkém opojení a s typickou směsí euforie a frustrace. V tuhle hodinu jsem se ani neobtěžoval se převlékat nazpátek. Zamknu se v pokoji a bez dechu padnu na postel.

* * *

„Ale mami…”

Jo, škemrám. Kňučím. A je mi to jedno. Klekl bych si na kolena, kdybych si myslel, že to pomůže. Ale máma se rozhodla svoji zřídkavou neoblomnost vytáhnout zrovna teď.

„Už jsem řekla. Pro tvoji sestru je to velká věc! Vím, že tě tyhle věci nebaví, ale snad se sakra můžeš aspoň jednou překonat!”

„Musím se učit,” zkouším se chytat posledního stébla, ale vím, že tenhle boj je ztracený. Jak máma začne sakrovat, už mi nic nepomůže.

„Ty dvě tři hodiny tě nezabijou,” odsekla máma takovým tím definitivním tónem.

Nemá cenu, abych se k tomu ještě vyjadřoval. Poraženě přikývnu a jdu k sobě do pokoje. Při oblékání se mi chce brečet. Vyhýbám se odrazu v zrcadle, jak jen to jde, ale co s tím, když je přes celou skříň. Jako poslední kapku mi máma v předsíni upraví vlasy podle svého gusta.

Ségry maturitní ples je velká událost. Dokonce tak velká, že se u našeho stolu mačká i babička, teta se strejdou a ještě druhá teta, co vlastně není naše teta, ale stejně jí tak říkáme. Chtěl bych si zalézt pod stůl a zůstat tam do konce plesu, nebo ještě líp, propadnout se pod zem i s celým kulturákem.

„Ty jsi zhubla, viď? Nezhubla?” otočí se teta na mámu.

„Zhubla,” potvrdí máma. „Možná až moc.”

„No jo, jako lunt. A ty vlasy, taková škoda. Dyťs měla tak krásný vlasy.”

„Ale nechte jí bejt, ženský. Dyť jí to sluší, je to pěkná holka. Viď?” vloží se do toho strejda a myslí, kdo ví jak to nevylepšil.

„Ale ty vlasy. Vypadá jako kluk,” trvá teta na svém. Z nechtěné ironie jejích slov se mi chce brečet znova.

„Copak je, Lucko?” přitočí se ke mně máma s tišším, starostlivým hlasem. Pohladí mě po tváři. „Není ti dobře?”

Přinutím se vzhlédnout s úsměvem.

„V pohodě, jsem jenom unavená,” řeknu.