Ten milý chlapec od vedle

Sobotní ráno zpravidla z přízemního okna starého činžáku nevypadalo nijak zajímavě. Antonie vstávala časně, přece jen v osmdesáti toho člověk už nenaspí tolik co zamlada, a z čalouněného ušáku postaveného u okna ráda pozorovala dění na ulici. Většinou ten nudný statický obraz rozbil jen občasný pejskař. I to bylo vítané. Antonie k těm chlupatým mazlíkům často mluvila.

„No ty jsi ale krásný pejsek,“ říkávala jim, „skoro jako byl ten můj šmrdolka. Taky jsi určitě pěkný lumpík, viď? Jestlipak zlobíš paničku?“

Pejskové ji, to se ví, přes okno neslyšeli. Byla by ráda měla zase doma čtyřnohého kamaráda, ale věděla, že by už na to nestačila. Bůh dal, že se jakš takš dokázala postarat o sebe, ale člověk neví dne ani hodiny. Co by pak s tou ubohou němou tváří bylo?

Ale dnes se před okny přece jen dělo něco, co narušilo každodenní nudu. V jindy až ospale klidné ulici zastavil velký nákladní automobil. Vystoupili z něj dva udělaní chlapi a začali vynášet nábytek. A přímo k jejich vchodu.

„Že by se někdo stěhoval do Majerovic bytu?“

Vypadalo to tak. Kolem stěhováků pobíhal štíhlý mladík v riflích a v mikině, rozkládal rukama a očividně jim dával pokyny, co napřed a co potom. Hnědé vlasy měl o něco delší, než by Antonie v dobách svého mládí považovala za slušné, ale dnes byla všelijaká móda. Vypadal, že je sám. To bylo na jednu stranu dobře, jeden člověk toho nad její hlavou jistě tolik nenadupe, jako se to dařilo Majerovic dětem. Na druhou stranu se může stát, že si budou u jeho bytu podávat kliku nejrůznější děvčata.

„Uvidíme, co se z tebe vyloupne, holenku,“ poznamenala Antonie, ztěžka vstala a šla si do kuchyně uvařit šálek slabého čaje.

 

* * *

 

Téhož dne odpoledne Antonie seděla v obýváku a sledovala na televizoru jeden ze svých oblíbených seriálů. Jak to asi s tím milým děvčetem dopadne? Vezme si konečně toho svého doktora?

Vtom se bytem rozdrnčel zvonek.

„Kohopak to k nám čerti nesou?“ zeptala se Antonie mladé herečky na obrazovce, vyštrachala se na nohy a pomalu se došourala předsíní až k dřevěným dvoukřídlým dveřím. Zamžourala krátkozrace skrz kukátko. Za ním byla zvětšená a do kulata zkreslená tvář mladíka, kterého viděla ráno na ulici. Přátelsky se usmíval. Antonie odemkla, ale řetízek nechala pevně zaháknutý, než pootevřela na šířku dlaně.

„Ano?“

„Dobrý den, já jsem váš nový soused odshora. Chtěl jsem se s vámi seznámit. Přinesl jsem vám koláč,“ pozvedl talíř s celým mřížkovým koláčem s jablky.

Antonie ho poznala, byl z její oblíbené cukrárny za rohem. Uvolnila řetízek a otevřela.

„Ale děkuji vám, mladý muži, to jste si neměl dělat škodu,“ řekla potěšeně. „Pojďte dál, vezmete si kousek se mnou?“

„Moc rád, děkuju,“ usmál se mladík. „Já jsem Michal, Michal Kučera.“

„Antonie Lebedová,“ odvětila a podala mu ruku. Mladík, tedy Michal, si přechytil talíř, pravačku jí lehce stiskl a s úklonou naznačil políbení ruky.

„Moc mě těší. Kam vám to můžu zanést?“

Dobré způsoby ještě nevymizely, pomyslela si s uspokojením a usmála se na něj.

„Pojďte se mnou. Dáte si šálek čaje? Nebo raději kávu, touhle dobou?“

Michal souhlasil a o chvíli později už seděli v obýváku a zapíjeli koláč poctivou kávou. Antonie nemívala návštěvy příliš často. Muž jí zemřel před lety, děti neměla, přítelkyň ubývalo, a z těch, které ještě žily, se jen málokterá těšila tak dobrému zdraví, aby mohla jezdit přes půl města na kávu a kus řeči.

„Máte to tu moc hezké, paní Lebedová. Takové útulné.“

Antonie se rozhlédla po bytě, v němž prožila padesát roků. Vysoké stropy, tmavý udržovaný nábytek, vzorované koberce. Podél jedné stěny se táhla velká knihovna, kterou za ta léta zaplnili ještě s nebožtíkem mužem. Ostatní zdi zdobily nespočetné obrazy. Byl to její domov a žilo se jí v něm spokojeně, to bylo hlavní. Ale i tak ji potěšilo, že se líbí i někomu jinému.

„Děkuji, to je od vás milé.“

„Žijete tu dlouho, viďte? To se hned pozná. Do bytu se člověk nastěhuje za dopoledne, ale než z něj vytvoří opravdový domov, to nějakou dobu trvá. Snad se mi to taky jednou podaří.“

„Ale to víte, že ano! Chce to jen ženskou ruku a hodně lásky,“ pokývala Antonie povzbudivě hlavou.

Osamělý člověk si domácké prostředí nevybuduje. Ale jen co na to budou dva, pak to půjde samo.

Michal se pousmál, upil ze svého šálku a pak zavedl řeč na místní sousedství a jak se asi muselo za ta léta změnit. O tom Antonie měla co vyprávět – vždyť když se sem tehdy nastěhovali, bylo to div ne předměstí, tolik zeleně všude kolem a do města vedla cesta lemovaná lipovou alejí. A dnes? Skoro centrum, a těch aut všude.

Tak si příjemně povídali, než byla káva vypita a Michal se zdvořile omluvil, že bude muset jít vybalit zbytek věcí.

„Moc rád jsem vás poznal. Kdybyste něco potřebovala, třeba nakoupit nebo tak, stačí říct.“

Antonie poděkovala, a když zahákla řetízek za vchodové dveře a pomalu se vracela do obývacího pokoje, myslela na to, jakého příjemného souseda má místo těch hlučných Majerových. A taky na to, že by si snad přece jen mohla dát ještě jeden kousek toho výborného koláče. Byla by přece škoda, aby přišel nazmar.

 

* * *

 

„Ták, tady to je.“ Michal s úsměvem položil na kuchyňskou linku dvě tašky a začal z nich vybalovat věci. „Brambory a cibuli do spíže? Jenom šunku od kosti neměli a netroufl jsem si místo ní koupit jinou, tak tam kdyžtak můžu zaskočit ještě k večeru po přednáškách. Jo, a tady je účet, a tady drobné zpátky.“

Antonie si uložila peníze i účtenku, později si všechnu útratu zapíše do svého notýsku. Teď jen sledovala, jak se Michal otáčí v kuchyni a uklízí celý nákup.

„Ty jsi hotový dar z nebes, Míšo,“ usmívala se.

„Ale jděte, však to nic není. No, a já zase poběžím, a budete chtít tu obyčejnou šunku? Stavil bych se s ní večer.“

„Kdepak, to je jenom samá voda, kousek masa v tom není. To já si počkám, až budou mít tu opravdickou. Člověk může žít i bez šunky.“

„Pravda,“ zasmál se Michal. „Tak zatím a opatrujte se.“

Antonie už se ani ke dveřím neobtěžovala, věděla, že Míša za sebou pečlivě zavře. Byl to opravdu moc milý chlapec. Nejen, že jí obstarával skoro všechny nákupy, ale nelitoval času ani na to, aby zašel jen tak na návštěvu, popovídat si. I kdyby to bylo jen na chvíli mezi učením. Někdy jí vyprávěl o škole, studoval nějaké sociální cosi, nikdy tomu nemohla přijít na jméno. Jindy zase prosil o další historky z časů jejího mládí. Občas jí i četl její oblíbené knížky, protože ze silných brýlí na blízko jí po chvíli začínaly slzet oči.

Kdepak, Míša byl skoro jako syn, kterého nikdy neměla. Jen by si měl najít nějaké hodné děvče, říkala si. Pořád se jen učil, málokdy chodil po zábavách. Ani návštěv mnoho nemíval, alespoň Antonie si žádných nevšimla – až na nějakého toho kamaráda, asi ze školy – a to už tady bydlel bezmála půl roku. Antonii to dělalo trochu starosti. Takový byl dobrosrdečný. Aby tak nakonec podlehl nějaké semetrice. Ale kdykoli na to přivedla řeč, Míša ji jen se smíchem odbyl. Však já si poradím, smál se. Nu, když poradí, tak poradí.

 

* * *

 

Venku za oknem už začínaly podzimní plískanice. Antonie byla dvojnásob ráda, že se nemusí trmácet po nákupech. Navíc cítila, že je trochu nachlazená. To bylo tím přízemním bytem, od podlahy táhlo, a to hloupé ústřední topení, člověk si nemohl pořádně zatopit. Spoléhat se na to, že někdo někde Bůh ví jak daleko odsud pozná, jestli jí je zima, a stiskne knoflík, aby zapnul topení v jejím bytě. K smíchu! To jsou ty moderní vymoženosti. Za chvíli budou člověku pouštět na dálku vodu, když si budou myslet, že by se měl vykoupat.

Antonie si přitáhla pletenou vestu blíž k tělu a urovnala si na kolenou vlněnou sukni. Mohla si přes sebe přehodit pléd, jistě. Ale to už by si připadala dočista jako nějaký nemohoucí mrzák v kolečkovém křesle.

Ani pejskaři se v tomhle počasí venku dlouho nezdržovali, jen procupitali pod okny a honem popíchali do tepla svých domovů.

Zpoza rohu vyšel Míša. Přes rameno brašnu, asi šel ze školy. V jedné ruce držel balíček z cukrárny.

„Copak jsi dnes koupil dobrého ke kafíčku?“ zeptala se ho Antonie potěšeně, i když ji přes sklo, to se rozumí, nemohl slyšet.

Vedle něho šel ten jeho kamarád a držel nad nimi oběma deštník. Povídali si a něčemu se smáli. Zastavili se kus od domu. Míša ukazoval na dveře, druhý chlapec zavrtěl hlavou a něco odpovídal. Ještě chvíli mluvili a Antonie přemýšlela, jestli jsou v balíčku žloutkové věnečky nebo ovocné košíčky. Možná by měla jít postavit vodu na kávu. Snad zůstalo ještě trochu mléka. Zvedla se a už už chtěla zamířit do kuchyně, jen ještě jednou vyhlédla z okna.

A ztuhla.

Míša s tím jeho kamarádem tam – ne, ani v duchu to nemohla vyslovit. Přímo tam, na ulici! Bezděčně stáhla rty do bezbarvé linky, káva i sladkosti zapomenuty. Kam ten svět spěje? Tohle bývala vždycky slušná čtvrť. Klidná. Žádné výtržnosti. A teď? Ti dva se tam k sobě necudně vinou dočista za bílého dne! Zrovinka před jejími okny, bez kouska studu. Kdo by si to byl pomyslel? A Bůh ví, jaké nemravnosti se celou tu dobu mohly dít přímo nad její hlavou. Člověk už si dnes nemůže být jist ničím.

A to vypadal na takového milého chlapce. To už byly lepší ty Majerovic děti. Trochu divoké, jistě, ale které děti nejsou? Alespoň to byla spořádaná rodina. I když Majer se občas napil. Ale to dělá ledaskdo. Všechno lepší, než takováhle… takováhle… nepřístojnost! Vždyť je to proti přírodě, proti Božímu řádu! Antonie nebyla nijak hluboce věřící, do kostela chodila spíš výjimečně, ale jako asi každý slušný člověk dokázala rozeznat dobré od špatného. Zrno od plev, jak se říká.

Zadrnčel zvonek.

„To tak, holenku,“ řekla polohlasně prázdnému bytu. „Sem už nevkročíš. Vlk v rouše beránčím, nic jiného.“

„Paní Lebedová,“ ozvalo se zpoza dveří, „není vám nic?“

A teď tady ještě bude povykovat na celou chodbu a dělat jí před sousedy ostudu. Doštrachala se do předsíně.

„Nic nepotřebuji! Běžte si po svých!“

„To jsem já, Michal. Přinesl jsem zákusky.“

„Já vím, kdo jste, mladý muži. Běžte si po svých, povídám. Tady je slušný dům. Žádné zvrhlosti tady netrpíme!“

Za dveřmi se rozhostilo ticho.

„Tak… na shledanou,“ ozvalo se pak mnohem tišeji. Pak kroky na schodech. A dál už nic.

Taky dobře, pomyslela si Antonie.

 

* * *

 

Za okny rozkvetly akáty. Pod hrozny bílých kvítků zastavil stěhovací vůz. Michal stál u otevřeného okna, opřený o parapet.

„Už přijeli vyklidit její byt,“ poznamenal zamyšleně. „Kdo ví, co se s tím vším stane. Měla ty své věci tak ráda. A ty knížky.“

„Už se tím netrap,“ ozval se Honza z kuchyně a Michal věděl, že nemluví o knížkách. Povzdechl si a odlepil se od okna.

„Já nevím. Možná jsem se měl snažit víc. Kdyby nebyla tak sama, kdybych ji byl našel, zavolal sanitku…“

„Pojď si sednout.“ Honza postavil dva hrnky na stůl, kde už byly připravené tousty, a sám se usadil na svojí židli. „Snažil ses víc než dost. Cos měl dělat, pomáhat jí proti její vůli? Do některých lidí se prostě nedobereš. Vím, že to je smutné, ale je to tak.“

Míchal si sedl a obemkl dlaněmi svůj šálek.

„Ale když ona byla jinak vážně milá. Nemohla za to, z jaké byla doby a jak ji vychovali. Nezasloužila si takhle skončit.“

„Já bych zase všechno neházel na dobu. Podívej se třeba na paní Dolanskou – no dobře, ta je trochu mladší, ale stejně – nebo na Bártíkovic… Vidíš, to mi připomíná, máme se u nich odpoledne stavit na štrůdl a na šachy.“

„A nakoupit?“

„M-mm. Máme přijít jen tak.“

Michal se pousmál. Byla to pravda, lidé byli různí v každé době. Jednou si vybral povolání a musel se dřív nebo později naučit nebrat si všechno osobně.

„To si asi do bakalářky nedám.“

„Třeba nedáš,“ pokrčil Honza rameny, „ale stejně tě to baví, tak se nedělej. A teď už jez, nemůžeme na tu praxi chodit pořád pozdě.“