V stínu oskeruše – prolog a první kapitola

 

 

Jedna, druhá, třetí duše

Kdo je první mezi nimi

Kdo spal v stínu oskeruše

Kdo je spojí do Rodiny

Počítejte všichni se mnou

Prvý, druhý, třetí

Na koho to slovo padne

Ten je první z dětí

(oblíbené dětské rozpočítadlo)

 

 

 

 

Prolog

 

Před devíti lety

 

Místo mluvícího houští by jeden čekal spíš šumění větru nebo bzukot včel. Tak už to na létem rozkvetlých horských loukách chodí. Místo toho by však náhodný kolemjdoucí – pokud by tedy někdo podobný na tenhle kousek úbočí Stříbrných hor zabloudil – uslyšel několik hlasů. Zjevně se dohadovaly a jakkoli to zní podivně, vycházely z hustého křoví na okraji louky.

„A mám ho! Je to on. Vím to naprosto jistě,“ promluvilo podle hlasu děcko, ale překvapivě rozhodně, tónem člověka, který není zvyklý na odpor.

„Mně se to moc nezdá,“ zaskřehotal kdosi. „Vidělas ho vůbec?! Je to jen neduživé pískle!“

„Bodejť,“ přitakalo vlhké zabublání, „nepřežije ani letošní léto, natož cestu za Výheň!“

„Nechte to laskavě na mně, ano? Snad vám nemusím připomínat, že těla mohou velmi klamat. A v tomhle se nepletu. Má obrovský dar. Určitě je to on.“

„Přece jsi ho našla,“ vložil se do hovoru přemýšlivý hlas starce.

„Ano, našla. Neschoval jsi ho zase natolik dobře, jak sis asi myslel. I když musím přiznat, že s ‚domem, který jsem sama postavila‘, jsi mě na chvíli zmátl.“

„Chytré, že?“

„Chytré. Ale ne dost. Našla jsem ho – a právě včas.“

„To ovšem neznamená, že máš vyhráno. Nemusím ti snad připomínat, že možnosti tvého přímého zapojení jsou omezené. A že mu nemůžeš lhát.“

„To mi opravdu nemusíš připomínat. Někdy mám pocit, že jediným tvým cílem je házet mi klacky pod nohy. Jako bych se snad nesnažila pomoci nám všem.“

„Zkrátka mám rád, když se osudu nechá volný průběh,“ uchechtl se stařecký hlas, jako by právě pronesl dobrý vtip. Hned ale zvážněl: „Víš dobře, že nesouhlasím s tím, co zamýšlíš. Jsem přesvědčen, že se časem vše vyřeší samo. Tvoje cesta vede přes příliš mnoho rozcestí, než aby se dalo předpovědět, kam tě nakonec zanese.“

„Odmítám sedět se založenýma rukama a dívat se, jak moje děti umírají!“

„Máš moc horkou krev. Ale věz, že tě budu sledovat. Jestli nebudeš hrát podle pravidel, pomohu jim sám… k tomu, aby neuspěli.“

„Jak myslíš. A teď už mě omluv, jak tak koukám, měla bych si pospíšit.“

 

*               *          *

 

Zažloutlá stébla trávy v podhůří vysušilo srpnové vedro, až šustila pod nohama. Obloha vybledla do světlounce modré, skoro se žhavila do běla, slunce nemilosrdně pálilo a oslepovalo každého, kdo se odvážil zvednout pohled. Zem pod vzrostlým jeřábem oskeruší pokryly úzké lístky, jež se žízní zkroutily a opadaly. Na krajině leželo těžké, dusné horko jako poklička na hrnci.

Najednou se jeden lístek pohnul. Jen sebou cukl a zase dál ležel jako by nic. A po chvilince znovu. Nakonec se překulil a o píď poodlétl. Na tom nečekaném poryvu větru nesl vinu záchvat hvízdavého kašle z pootevřených úst hubeného kluka, který ležel ve stínu pod jeřábem.

Jeho kůže vynikala tmavším odstínem, než se v tomto kraji považovalo za obvyklé, ale svým žlutavým nádechem přesto působila nezdravě. Bosé nohy oblečené v otrhaných plátěných kalhotách, které představovaly jediný kus jeho oděvu, měl nazdařbůh rozhozené. Připomínal hadrovou panenku, již děcko pohodilo. Pod hlavou s rovnými černými vlasy, ještě po dětském způsobu dlouhými, měl založenou ruku a tvrdě spal.

Z nedalekého lesa, jenž se táhl až k samému úpatí Stříbrných hor, tiše vyšla světlovlasá holčička. Byla drobná, ještě menší než spící chlapec – možná osmiletá. Její oděv tvořily umně spletené ratolesti a stébla nejrůznějších rostlin. Vysušená tráva pod jejími kroky nešustila, dokonce se zdálo, že její nohy snad stébla ani neohýbají.

Holčička se zastavila pár kroků od jeřábu a spokojeně se zadívala na nebe, na němž od západu začínaly houstnout těžké bouřkové mraky. Potom upřela světle modré oči na spícího chlapce. Kolem jeho těla začaly ze země vyrážet mladé úponky, rostly a sílily, až se nakonec nahoře spojily a těsně se zapletly navzájem v pevný přístřešek.

Chlapec jen zamručel a otočil se na bok.

Holčička spokojeně pokývla hlavou. Nato se obrátila, rychle jako poplašená srnka, a rozběhla se k lesu, kde se neslyšně ztratila mezi stromy.

V dálce zahřmělo a o chvíli později se spustilo krupobití. Ledové kroupy, velké jako pěstička nemluvněte, servaly zbývající lístky z jeřábu, rozbily napadrť několik přežívajících sedmikrásek a dokonce lhostejně utloukly špačka, co právě letěl kolem.

Když krupobití dokonalo své dílo zkázy, unaveně přešlo ve vytrvalý liják. Vyschlá půda do sebe žíznivě vsakovala vodu, i přesto se však na zemi ihned začaly tvořit velké kaluže. Jen v zeleném přístřešku pod jeřábem oskeruší bylo sucho a teplo.

Chlapec spal a na tváři mu pohrával úsměv.

 

*   *          *

 

 

 1. kapitola

Nyní

 

„Pod okna západního křídla zasaď něco veselého, na co se dá po ránu koukat. A pak zkontroluj ty rudé růže před vchodem. Připadá mi, že je něco žere.“

Kiro přikývl a tmavýma očima, jejichž vnitřní koutek překrývalo horní víčko a díky tomu neustále působily trochu přimhouřeně, trpělivě hleděl na ženu před sebou. Byla skoro o hlavu vyšší než on, štíhlá, v květovaných šatech a výstředním slaměném klobouku. Sotvakterý její rys by snesl označení za nenápadný, od široce posazených šedomodrých očí přes dlouhé údy až po vlasy v barvě čerstvé smetany.

Příkazy, co a jak má ve své zahradě dělat, pouštěl Kiro jedním uchem tam a druhým ven. Užíval si paprsků slunce a v myšlenkách se zatoulal ke dni, kdy zde stanul poprvé, prochladlý a zoufalý. Bezúspěšně tehdy přemítal, kolik asi Anastázii může být let. Bez zaváhání by byl řekl, že není starší než on sám. Tvář bez jediné vrásky, v očích často poťouchlé jiskřičky, pohyby jisté a pružné. Jen ty sněhobílé vlasy ho mátly, přidávaly jí roky a činily odhad prakticky nemožným. Od té doby samozřejmě už dávno věděl, že stará Berta nelhala a že Anastázii je pouhých dvacet let – jen o dva roky víc než jemu.

„…bude tamhle. Posloucháš mě vůbec?“ doneslo se konečně ke Kirovým uším. Začervenal se a sklopil pohled.

„Promiňte, paní. Zamyslel jsem se.“

„To jsem si přesně myslela,“ vykřikla Anastázie vítězoslavně. „Tvářil ses úplně, ale úplně jako strýc Evgenij, když mu teta – chm, to nic. Každopádně, říkala jsem, jestli bys mohl použít ty svoje čáry a vypěstovat tamhle před jezírkem kousek stínu. Myslela jsem pár bříz, to by bylo nejlepší. Už začíná být horko.“

Začala si nenuceně prohlížet nehty na rukou a až po chvíli zvedla pohled ke Kirovi. Ten navzdory medově hnědé pleti zbledl a vyděšeně na ni pohlédl.

„Čáry?“ zopakoval chabě. „Vůbec nevím, o čem mluvíte…“

„Ale jen nepovídej,“ plácla ho Anastázie po rameni v přátelském gestu, i když do toho vložila možná trochu víc síly, než by považoval za nutné. Významně se zadívala na od pohledu staletou oskeruši v odlehlém koutě zahrady, ušklíbla se a vesele na něj mrkla. Pak se otočila na patě a odešla k domu.

Kiro zůstal stát jako přimrazený a horečně uvažoval, co dál. Nechtělo se mu opouštět Březový vrch. Práce pro Anastázii byla snadná a bydlení v zahradnickém domku přímo přepychové. Navíc tady pracoval už druhou sezónu a Anastázie si ho k jeho úžasu nechala ve svých službách i na další zimu, pod záminkou, že co chvíli je potřeba něco ve velkém domě opravit nebo něco těžkého zvednout – přičemž Kiro si plně uvědomoval, že oboje by Anastázie zvládla stejně dobře a dost možná i lépe než on.

Ale zůstávat nebylo bezpečné. Ne, rozhodl se, musí odejít, a to hned.

Položil hrábě na zem a spěšně se vydal ke svému domku, když tu na něj Anastázie zavolala z okna: „Kiro! No tak, Kiro!“

Ještě netrpělivě zamávala rukou k sobě. Kiro chvíli váhal na místě a pak se neochotně vydal k velkému domu. Prošel zdobeným portálem přes halu s kamenným schodištěm do salonu, kde každé volné místečko zabírala některá z nesourodé sbírky cizokrajných cetek.

Při každé z těch zřídkavých příležitostí, kdy byl povolán do velkého domu, si až bolestně uvědomoval svůj vzhled – špinavé a od jara do podzimu bosé nohy, častým praním chatrnou halenu nebo vlasy padající až na ramena.

„Nikam neodcházíš,“ ozvala se Anastázie věcně.

Teď teprve si jí Kiro všiml – stála v samém koutě salonu se založenýma rukama. Klobouk odložila na sekretář a dlouhé bílé vlasy se jí vlnily po zádech v zacuchaných pramíncích.

Kiro se nervózně ošil. Bude ho snad Anastázie vydírat, že ho udá za čarodějnictví?

Anastázie se usmála, s náznakem škodolibosti, na kterou si u ní už zvykl.

„Netvař se tak vyplašeně. Nemám v úmyslu ti působit nepříjemnosti. A kromě toho,“ ušklíbla se, i když její oči na něj hleděly s ochranářskou náklonností, „kdo by chtěl ublížit něčemu, jako jsi ty, ten by snad ani neměl srdce.“

Její posměšky nebyly Kirovi úplně po chuti, na druhou stranu se mu zdály mnohem lepší, než aby ho vlekli v provazech do vězení pro čaroděje. Hleděl na ni tedy beze slova a čekal, co se bude dít.

Anastázie mu pohled chvíli mlčky oplácela a její výraz se změnil ze škádlivého na přemýšlivý. Kirovi se mlčení i ten upřený pohled pomalu začínaly zdát nesnesitelné.

„Nevymýšlej hlouposti a nespěchej k unáhleným závěrům,“ promluvila konečně a její hlas zněl nezvykle vážně. „Jdi si po své práci a po západu slunce se sem vrať. V klidu si sedneme a promluvíme si. A tím myslím upřímně a bez vytáček. Však víš, takových těch, jako že ten obrovský strom v koutě zahrady tam roste od nepaměti.“

Kiro měl sice pocit, že by to mohla být past. Na druhou stranu ale nemohl přijít na nic, co by tím Anastázie mohla sledovat. Těch pár dergyzů odměny určitě ne, pomyslel si při pohledu kolem sebe. A že by se chtěla nějak zvlášť zalíbit Společnosti, to mu k ní taky moc nesedělo.

Nakonec beze slova přikývl.

„Domluveno!“ tleskla Anastázie radostně rukama. Pak se zamračila, jako by si na něco vzpomněla. „Co se stalo s tvou Rodinou?“

Kiro chvíli neodpovídal; zaplavily ho vzpomínky, o kterých ještě s nikým nemluvil. „Já… Moje Sestra mi vrátila duši. Paní.“

Pokud to Anastázii překvapilo – a Kiro by se opravdu divil, kdyby ne – nedala to na sobě znát. Jen přikývla a pokynula mu, že může jít.

Potichu vyšel ze salonu a zavřel za sebou dveře. Před domem se zastavil v dopoledním slunci a přemýšlel, zda by přece jenom neměl sebrat svých pět švestek a zmizet. Ale měl už dost utíkání, a kromě toho musel přece myslet na Daria. Jakkoli to mohlo být bláhové, Kiro se pořád ještě nevzdával. Vynaložil nemálo sil na to, aby mohl zůstat v tomhle kraji pod šachtami rozežranými vrchy Stříbrných hor, a služba u Anastázie představovala nejspíš jeho poslední šanci.

Nakonec s pocitem nepatřičné lehkomyslnosti potřásl hlavou a šel se věnovat růžím před vchodem.

 

*   *          *

 

Celý zbytek dne se Kirovi honila hlavou spousta myšlenek a ani jedna mu na klidu nepřidala. Jediným kladem bylo, že mu díky tomu čas rychle uběhl.

Ubíhalo mu ovšem i soustředění všemi směry. Snad proto později odpoledne na jednom ze záhonů místo způsobných klíčících semínek vyrazila ze země záplava vzrostlých, rozkvetlých macešek. Když si to Kiro uvědomil, nejdřív se vyděsil, ale pak nad tím mávl rukou. Teď už na tom asi nezáleží, pomyslel si a šel se umýt. Pak bez obvyklé chuti povečeřel a těžkým krokem se vydal k velkému domu.

Ve vysokých tabulkových oknech na terasu se odráželo zapadající slunce. Dveře vedle nich byly otevřené. Zamířil tedy k nim a vešel přímo do malého salonku.

Anastázie salonek používala většinou k malování, protože velké prosklené plochy dovnitř propouštěly spoustu světla. Občas mívala ve zvyku pozvat Kira dovnitř a zeptat se ho, co si myslí o jejím posledním obraze. Ze začátku ho to neuvěřitelně vyvádělo z míry, ale postupně se na tyhle diskuse začínal dokonce těšit. Anastázie se často chovala jako rozmazlená dědička každým coulem – dokonce do takové míry, až Kiro občas přemýšlel, zda to není jen póza. Navzdory tomu ovšem nevyžadovala samozřejmou chválu nebo dokonce bezduché pochlebování, když šlo o její malby. Dávala přednost upřímnému názoru. Jakmile si Kiro na tuhle myšlenku zvykl a oprostil se od nervozity, jejich často vášnivé debaty nad jejími díly si doopravdy užíval.

Dnes ale Kiro již ve dveřích místo barev a terpentýnu ucítil štiplavý kouř. Jeho vůně nepříjemně rozvířila dávno spící vzpomínky.

Opatrně strčil dovnitř hlavu. „Haló? Paní?“

Když se nic neozvalo, udělal jeden krok dovnitř a troufl si: „Anastázie…?“

Zaslechl zašustění látky a Anastázie se před ním vynořila z šera, v dlouhých splývavých šatech a s bílými vlasy spletenými do složitého drdolu. Horní polovinu obličeje měla pomalovanou rudým líčidlem, na první pohled to vypadalo, jako by jí po celém čele stékala přes oči a nos krev.

Natáhla k němu dlaň. Kiro na ruku zůstal chvíli hledět. Pak si pomyslel, že dnešek už divnější být nemůže, a váhavě uchopil nabízenou dlaň. Anastázie ho zavedla dovnitř do místnosti.

Na podlaze stálo několik předmětů rozestavených do kruhu. Kiro s námahou polkl a zavřel oči. Nemusel se dívat, aby dokázal předměty na podlaze vyjmenovat: miska pšenice, džbánek vody, ptačí kost, oskerušová tříska, dutý a poslední, poměrně vzácná položka – pokřivený úlomek nebeského skla. Kiro se bezmyšlenkovitě pozastavil nad tím, jak je asi Anastázie získala. V pomyslném středu kruhu stála malá kovaná nádobka s doutnající směsí suchých bylin.

„Co se pořád tváříš jako vylekaná myš,“ zasmála se Anastázie nahlas.

Podle zvuku musela stát těsně za ním. Kiro sebou překvapeně trhl. Skoro na její přítomnost zapomněl.

„To je nějaký vtip, paní?“ zeptal se hořce a napůl odvrátil pobledlý obličej. „Nebo jste už poslala pro gardu a tohle je důkaz proti mně?“

Začal si v duchu zoufale probírat možné únikové cesty.

„Podívej se na mě,“ přikázala mu Anastázie pevně, i když v jejím hlase zněl náznak pobavení.

Kiro poslušně zvedl roztěkaný pohled k její tváři. Anastázie na něho po několik úderů srdce hleděla mlčky.

„Vypadám snad jako někdo, kdo poslal pro gardu?“ zeptala se měkce.

Kiro se přestal jen dívat a začal vidět. Viděl její nalíčenou tvář, květy ve vlasech i úponek psího vína obtočený kolem zápěstí. Polkl. Neodvažoval se promluvit. Mlčky a otupěle přemítal, zda má tak velikou smůlu, nebo naopak tak veliké štěstí, že právě on skončil ve službě u dcery Země.

Ticho se protahovalo a Kiro si uvědomil, že Anastáziina otázka nebyla řečnická. Zavrtěl hlavou.

Odpověď ji zřejmě uspokojila a přešla přes místnost ke Kruhu. Kiro ji zdráhavě následoval. Nebyl by si pomyslel, že se k tomu všemu ještě kdy vrátí. Ale nejspíš to bylo nevyhnutelné.

Anastázie nabrala trochu líčidla z palety položené na komodě a pomalu zvedla obarvenou dlaň k jeho tváři. Kiro semkl víčka a zatnul zuby do spodního rtu, až to zabolelo. Ale neuhnul. Cítil, jak mu jedním plynulým pohybem ruky rozetřela barvu od kořínků vlasů přes čelo dolů. Otevřel oči a několikrát zamrkal, když v nich ucítil známé pálení.

Anastázie jednou kývla hlavou, jako by mu chtěla dodat odvahy. Kiro na okamžik zaváhal a pak s povzdechem vstoupil do Kruhu. Natáhl rozechvěle ruce dopředu a propletl své prsty s jejími – levou ruku s její levou, pravou s její pravou, takže se jejich ruce křížily a spojovaly přímo v oblaku omamně vonícího kouře. Zavřel oči.

Pak přišla slova.

Slova v dávném, neznámém jazyce, která měla být letitým nepoužíváním zapomenutá, ale která se mu vryla do paměti a za dlouhých bezesných nocí mu kroužila hlavou jako listí, které honí vzdušný vír po žloutnoucí trávě. Ta slova teď vyplula na samý povrch jeho mysli. Stoupala mu hrdlem jako žluč. Musel je vyslovit, i kdyby nechtěl.

Kiro se přestal bránit; bylo to svým způsobem osvobozující. Nápěv vyrazil z jeho úst na svobodu, zatočil se v Kruhu a spojil se s Anastáziiným sametovým altem.

Kiro upnul mysl na jedinou věc – na bezprostřední úkol. Přestal vnímat stěny kolem sebe, kamennou podlahu, postupně si přestal uvědomovat celé tělo kromě místa, kde se jeho ruce dotýkaly Anastáziiných. Zůstal z něj jen tento jediný bod a jeho vědomí, uvolněné ze zajetí hmotného těla a rozpínající se do nekonečného prostoru. Přemohl ho důvěrně známý pocit, že vidí, slyší a cítí všechno v jediném okamžiku.

Melodie vystoupala k vrcholu. V Kirově mysli se stala hučením vodopádu, řevem vichřice, rachotem zemětřesení. Vyplnila celé jeho bytí, kromě ní nebylo nic. Dotek Anastáziiných rukou na těch jeho ohnivě žhnul.

Píseň dospěla k závěru.

Kira se zmocnila povědomá závrať, zem mu zakolísala pod nohama, jako když ve snu padá z výšky a těsně předtím, než se roztříští o zem, se probudí.

Otevřel oči a zachytil Anastáziin pohled. Zorničky měla rozšířené a jen pomalu z nich vyprchával odraz toho ohromného prostoru, kde se před chvílí spolu vznášeli. Pustil její ruce a okamžitě ucítil intenzivní pocit ztráty, který po chvíli otupěl a nahradila ho uklidňující sounáležitost.

Teď patřili k sobě. Byli Bratr a Sestra.

Byli Rodina.

 

*   *          *