V stínu oskeruše – ukázka

Následující text je ukázkou z prvního dílu chystané fantasy. Sleduje trojici hlavních hrdinů, kterým je kolem dvaceti let. Kiro a Darius jsou přáteli od dětství, Anastázie přijala před dvěma lety Kira do služby na svém zchátralém panském sídle. Od té doby se ledacos změnilo, tihle tři teď mají společného víc, než si kdy přáli, a nacházejí se v začátcích dlouhé cesty. Domnívají se, že vědí, kam jdou a proč. Ale za nitky tahá kdosi, jehož úmysly nemusejí být takové, jak se zdají.

***

Cesta byla s každým dnem těžší a těžší a počasí se valem zhoršovalo. Zatím však vždycky stihli dojít k dalšímu přístřešku, když se smrákalo, i když to bylo o chlup. Kiro pomalu začínal věřit, že se přes průsmyk dostanou bez větších potíží.

Pak jednoho odpoledne, právě, když se Kiro s Dariem dřeli se saněmi přes padlý kmen stromu, se najednou Targo naježil a začal trhat postrojem.

„Targo! Targo, přestaň,“ Anastázie psa odepnula od saní a snažila se ho uklidnit, ale bezvýsledně.

Vtom Darius pustil svoji stranu saní a ty se svalily Kirovi málem na nohu. Tak tak stihl uskočit.

„Co to vyvádíš?“

„Psst!“ okřikl ho Darius s prstem na ústech.

Všichni ztichli. Z bílé mlhy vpředu k nim vítr donesl zavytí. Anastázie se obrátila, bledá, s očima doširoka otevřenýma. Targo zakňučel a přikrčil se. Darius a Kiro na sebe pohlédli a sáhli za opasky pro nože.

„Pojď sem,“ natáhl Kiro volnou ruku k Anastázii. „Skrč se za saně.“

Vytí se ozvalo blíž. Anastázie se přikrčila za saněmi. Targo se schoulil u jejích nohou a kňučel. Oba chlapci se postavili zády k sobě, s Anastázií mezi sebou. Kiro upíral oči do husté chumelenice a srdce mu tlouklo tak, že měl pocit, že to musí být slyšet na míle daleko.

Najednou se z mlhy před ním vyloupl tmavší obrys. Velký stříbrošedý vlk stál mezi stromy a hleděl přímo na Kira. Ten rychle uhnul pohledem a dech se mu zadrhl v hrdle.

„Je tady,“ zašeptal přes rameno a pevněji sevřel nůž. Pohledem sjel na Targa. „Anastázie, drž psa.“

Anastázie roztřesenýma rukama poslušně chytla psa za postroj a zabořila obličej do huňaté srsti na jeho krku.

Vlk je začal pomalu obcházet. Kiro se snažil sledovat jeho pohyb bez toho, aby se na něj díval přímo. V duchu se snažil vzpomenout si na cokoli, co kdy slyšel o vlčím útoku. Nesmíš mu ukázat, že se ho bojíš. Nikdy neutíkej. Nikdy se k němu neotáčej zády. Stůj zpříma a snaž se vypadat co největší. Kiro narovnal ramena a ze všech sil se pokoušel působit klidně a sebejistě, i když upřímně pochyboval, že se mu to daří.

Vlk je pomalu obešel v kruhu a zastavil se na stejném místě, pouze o hodný kus blíž. Targo se začal cukat z Anastáziina sevření. Dívka na něm už skoro ležela a vypadala stejně vyděšeně jako pes.

Vlk je sledoval s nastraženýma ušima a v napjatém postoji. Kiro zatajil dech.

Chtělo by to nějakou větší zbraň, pomyslel si. Něco, co by vlka zastrašilo. Zapátral pohledem po zemi po nějaké větvi nebo kusu dřeva, ale nikde nic, jen tu a tam vykukoval ze sněhu vrcholek nízké pokroucené kosodřeviny.

Zvedl nůž k ústům a chytil jeho čepel opatrně mezi zuby, aby si uvolnil ruce. Pak je natáhl před sebe, zavřel oči a začal hledat proud zemské síly. Za okamžik ji ucítil, sotva znatelné, pomalé, ospalé bzučení hluboko pod povrchem. V duchu pro ni sáhl, a aniž by svýma mrazem zkřehlýma rukama skutečně pohnul, představoval si, jak ze silného proudu nabírá jeden pramen a směruje ho, kam je třeba. Jestli ale na jaře zemská síla ochotně protékala přes jeho prsty jako čirá voda s vrchu, teď měl Kiro pocit, že nabírá husté bahno. Chlad už ani necítil, naopak. Po tváři mu stékaly kapky potu a ruce se mu námahou začínaly třást. Konečně ze sněhu před jeho nohama zdráhavě a neochotně vyrazily dva pruty. Rostly a sílily, až byly vyšší než Kiro a u země byly silné jako jeho paže. Jejich zelené lístky se zkroutily a opadaly a zůstaly jen suché větve porostlé špičatými trny.

Kiro otevřel oči a jednu z nich pevně sevřel rukou. Kousl se do rtu, když se mu ostré trny zaryly do dlaně, ale neváhal a tvrdě kopl do paty větve. Ta se s praskotem ulomila.

„Chytej,“ sykl Kiro na Daria přidušeně přes nůž, který držel mezi zuby. Jakmile se na něj otočil, hodil mu větev přes Anastáziinu hlavu přímo do napřažené ruky v kožené rukavici.

Sám si podobně poradil s druhou větví a pevně ji uchopil jednou rukou, do druhé si konečně chytil nůž. Zlehka zakolísal a před očima se mu zatmělo, ale udržel se na nohou. Prozatím. Možná tomu napomohla i bolest, kterou ucítil, když se mu ostny znovu zabodly do zkrvavené dlaně.

Darius mezitím vykročil proti vlkovi, větev výhrůžně napřaženou před sebou, a hlasitě na něj zařval. Vlk vycenil tesáky, ale k útoku se neměl. Kiro si sice Dariovou taktikou nebyl tak úplně jist, ale byl příliš vyčerpaný, než aby protestoval. Napodobil Daria, udělal dva kroky směrem ke zvířeti a zamával proti němu větví. Zároveň se pokusil o jakési výhrůžné zavrčení, ale sám musel uznat, že to moc nevyšlo. Přesto viděl, trochu jako v mlze, jak vlk zaklapl tlamu, svěsil ocas do protažení linie těla, s posledním pohledem jejich směrem se otočil a odklusal do husté vánice. Pak se Kirovi znovu zatmělo před očima, větev mu vypadla z ruky a on se sesul na sněhovou pokrývku pod svýma nohama.

***