Muffin a čaj

Pošmourná mini-ukázka

Připozdívalo se a v oknech internátu se začala postupně rozsvěcet světla. Kit odpočítal sedmé okno ve druhé řadě. Jestlipak už Lenka přišla? Jestlipak už ji Maty objal? Jestlipak už ji políbil?

Kit si zhluboka povzdechl, odvrátil se od fasády a přitáhl si bundu blíž k tělu. Ještě nějakou dobu potrvá, než se bude moci vrátit na pokoj, a do společenské místnosti se mu nechtělo. Než v téhle náladě čelit pokusům o konverzaci, raději se procházel po hřišti nebo po parku, třebas i v dešti.

Hřiště to bylo předevčírem, pomyslel si a s rukama zaraženýma hluboko v kapsách se vydal loudavě směrem k řece. Přitom si polohlasem broukal mollový nápěv, který se perfektně hodil k počasí i k jeho náladě. Míjel zrovna omšelý dřevěný altánek, když vtom se za jeho zády ozval odměřený hlas. Kit si hlasy podvědomě představoval v barvách – mámin jako teplá terakota, Věrčin a Nadin ve změti zlatožlutých odstínů, Matějův šmolkově modrý – a tenhle byl ocelově šedý jako ostří nože.

„Dnes není příliš vhodné počasí na procházky.“

Kit se prudce otočil. Za ním stál Daniel Morgenstern, ruce založené na prsou, a opíral se o sloup altánku, z něhož prýskala barva. Na sobě měl neposkvrněnou školní uniformu, jako by venku nebylo bláto a plískanice, a na bledé tváři povýšený výraz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *