Střípek z Krampeřic

Moje milé, moji milí,

 

jelikož nestíhám psát žádné „extra“ historky o Kitovi a Danielovi, musíte se spokojit s útržky většího příběhu o tom, jak to s nimi bylo dál. Ten se už rýsuje, má obrysy a vlastně i nějakou tu výplň. Teď má před sebou důkladnou prohlídku, při které se objeví a následně vyspraví všechny trhliny v realitě.

Další kousíček je tady. Je to pro mě motivace, abych to celé dodělal dřív, než vám to tu postupně naservíruju po kouskách komplet :))

Je konec července a kluci jsou pořád v Krampeřicích, ale do jejich Idylkova už začíná velkoměsto strkat své špinavé, začouzené prsty.

 

Daniela vzbudilo zvonění mobilu. Sáhl po něm a ohlédl se po Cristianovi, jestli ho neprobudil, ale jeho místo na posteli bylo prázdné.

Nepotřeboval se dívat, kdo volá. Jakkoli tenhle telefonát nečekal, kdokoli jiný by byl ještě o řád méně pravděpodobný. Vyšel ven na zahradu. Naskočila mu husí kůže, zpola kvůli svěžímu rannímu vzduchu a zpola proto, že tenhle hovor nechtěl vést. Ne tady, na tomhle jediném bezpečném místě. Tyhle dva světy se neměly míchat, nebylo to správné.

Orosená tráva ho zastudila na bosých nohou. „Ano?“ ohlásil se.

„Danieli! Jak se máš?“

Byl by přísahal, že slyší, jak matce cinkají náušnice, když s profesionálním úsměvem potřásá hlavou. Pronášela tenhle pozdrav stejně, jako ve filmech používají jeho anglickou variantu. Nechtěla to doopravdy vědět, byla to její kouzelná formule na započetí hovoru.

„Báječně,“ odpověděl. Od země stoupal chlad. „Jak bylo v Kalifornii?“

„Viděli jsme, že jsi byl doma,“ nechala jeho otázku bez odpovědi. Samozřejmě. Oni viděli. Někdy měl pocit, že matka ani není svébytný člověk, ale jen otcova součást. Nebo možná tisková mluvčí.

„Potřeboval jsem pár věcí.“

„Pořád jsi u toho svého kamaráda?“

Daniel sevřel volnou ruku v pěst. „Ano.“

„Nastupuješ čtrnáctého…“

„Já vím.“

„… ale otec si myslí, že by bylo dobře, abys přijel dřív.“

Co? Ne! Nestačí to všechno, co ho čeká? Má si ještě zkrátit těch posledních pár krásných týdnů?!

„Mám s sebou notebook. Jestli si mám něco připravit předem, zvládnu to i odsud,“ přinutil se ke klidnému tónu.

„Otec by s tebou rád všechno probral osobně. A taky nebude od věci, když si zvykneš na režim, aklimatizuješ se. Nemůžeš přijít z divočiny rovnou do kanceláře.“

„Tady přece není žádná divočina…“

„Takže buď prosím doma v sobotu pátého, ano?“ pokračovala matka, jako by ani nic neřekl.

Zavřel oči. „Dobře.“

„Výborně,“ odměřila do hlasu trochu úsměvu. „Musím běžet, Kinclovi nás zvali na golfové odpoledne. Těším se.“

Nebylo jasné, jestli se těší na něj, nebo na golf, ale na tom vlastně nijak zvlášť nezáleželo. Daniel měl pocit, že se netěší ani na jedno z toho. Chvílemi byl přesvědčený, že jeho matka vlastně není lidská bytost, jen robot poměrně věrohodně reagující v těch správných situacích. Nejasně si vzpomínal na doby, kdy ten pocit neměl. Tehdy, kdy ještě sotva viděl přes okraj kuchyňské linky. Máma pekla, on si stoupal na špičky a foukal do mouky. Smáli se tomu spolu. Ale to bylo ještě před golfovými odpoledny, oddělenými ložnicemi rodičů a zásobou od kamarádek obstaraných antidepresiv v koupelnové skříňce. S plynoucími lety mu ta vzpomínka – a pár podobných – připadala tak neuvěřitelná, že si ji dost možná vymyslel.

Jedno bylo jisté. Bude muset odjet o celý týden dříve, než doufal. Opřel se zády o stěnu maringotky a nastavil tvář slunci, které vykouklo zpoza kopce. Kdyby tu tak mohl zůstat navěky.

3 thoughts on “Střípek z Krampeřic

  1. Jéé, to je fajn, že pokračuješ! A jestli už dokonce dokončuješ, tak musím smeknout, jak to stíháš tak rychle…
    …moc jsem tvůj popisek akorát nepochopila, pokračování budeš taky vydávat nebo ho hodíš tady, jestli se můžu ptát? 🙂 znělo mi to, jako když obě možnosti jsou pravděpodobné a teď se mi nedaří přijít na tu správnou. 😀

    1. Vlastně máš úplnou pravdu, obě možnosti jsou pravděpodobné 🙂 Nerad bych něco zakřik, ale snad to budu vědět už brzy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *