1. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Než začnete číst:

  1. Nechtěli jste se napřed podívat na Trigger Warnings? Pod uvedeným odkazem jsou vypsané úplně dole na stránce. Obsahují obecně popsané spoilery, ale někdo se třeba bude cítit bezpečněji.
  2. Zabloudili jste sem omylem a nevíte, o čem je řeč? O fantasy sérii Ve stínu oskeruše se dozvíte více zde, o tomto prequelu, který vychází pouze zde na blogu, potom tady.
  3. Ano, můžete číst tuhle knihu, i když jste nečetli Na kraj světa a Čtyřměstí. Sice to bylo myšlené naopak, ale takhle to funguje taky. Dokonce je to odzkoušené na jednom zkušebním čtenáři. Pouze vás možná zarazí, že na fantasy je tady poměrně málo fantasy prvků, které se primárně objeví až v knize Na kraj světa.

Všechno? Tak jo, jdeme na to. Enjoy ^^

Prolog

Marija

Špinavá ulička u zadního vchodu krčmy páchla hnijícími zbytky jídla a dech muže, který Mariju tiskl ke zdi, zase laciným vínem. Jednou dlaní jí hnětl prs a tu druhou se snažil procpat pod sukni. Pořád se mu tam ale pletla spodnička, až nakonec ztratil trpělivost a škubl.  Ozval se neklamný zvuk trhající se látky.

„Hej!“ křikla Marija rozhořčeně a začínalo jí být do pláče. Takhle si to nepředstavovala. „Zničils mi jediný šaty! To bude půl lokuše navrch.“

Muž ji vzal hřbetem ruky přes tvář. „Drž hubu, nestojíš ani za ty tři. Jestli si myslíš, že ze mě vyrazíš víc…“

Marija zahlédla po straně záblesk červené a vzápětí se ozval hlas, klidný a hladký jako číhající had: „Krásný dobrý večer! Nějaké potíže?“

Ožrala odskočil a ohlédl se. Za ním stál vysoký muž v rudém plášti gardy. Vypadal mladě, ale držení těla i výraz tváře prozrazovaly, že je zvyklý udílet rozkazy, kterých ostatní uposlechnou. Kromě toho se Marija sice nepotulovala po Čtyřměstí nijak dlouho, ale stačilo to, aby rozeznala důstojnický odznak. 

Ochmelkovi při pohledu na gardistu poklesla čelist. 

„K-kdepak,“ vykoktal a spěšně si zapínal kalhoty. „My tady jenom… My jsme ne… V-vlastně už musim běžet.“

Gardista se ho ani nepokusil zastavit, jen s úšklebkem sledoval, jak klopýtá ztemnělou ulicí. Pak se ohlédl zpátky na Mariju a ve tváři se mu mihlo překvapení.

„Ty jsi ještě tady, maličká?“

„Nejsem maličká,“ zamračila se Marija a urovnala si sukni. Bylo jí čtrnáct, pro Matčiny slzy, jakápak maličká? „A nevim, proč bych tu nemohla bejt. Něco jíst musim.“

„A pročpak si takové hezké děvče jako ty,“ naklonil gardista hlavu a zadíval se na ni, jako by nic zajímavějšího jakživ neviděl, „nenajde nějakou slušnou práci?“

„Měla sem,“ odsekla vzdorně. „Pani mě vyhnala, pač jsem při oprašování rozbila vázu, a řekla, že za tu škodu si nechá všecky prachy, co mi měla dát.“

„Jistě bys pochodila v prádelně nebo v tkalcovně,“ pokračoval muž a pomalu, pomaličku, s rukama založenýma za zády vykročil k ní. Marija se ani nenadála, a už se tyčil přímo nad ní. Chtěla ucouvnout, ale narazila na zeď. 

Tolik otázek, pomyslela si. V první chvíli se jí ulevilo, že se gardista objevil. Opilec byl hrubý, smrděl a jí zrovna začalo docházet, že její plán na snadno a rychle vydělané peníze možná nebyl tak úplně promyšlený. Jenže teď si přestávala být jistá, jestli s rudopláštníkem nespadla do ještě větší bryndy. Aby tak skončila ve vězení!

„Potřebuju akorát peníze na cestu. Vrátim se domu, jak budu moct.“

„Domů, povídáš?“ Vzal do ruky jeden pramen jejích světlých vlasů, opatrně, téměř něžně. Jeho tvář neprozrazovala mnoho, ale oči jako by se mu vzápětí pokryly ledem. Napřímil se a nechal si vlasy proklouznout mezi prsty. „A kdepak jsi doma?“

„V Záhoří, v Mokrym Dole, pane,“ rozhodla se Marija přidat na zdvořilosti. V hrudi jí sílil nepříjemný pocit a litovala, že nezmizela spolu s opilým hrubiánem.

„V Záhoří,“ pokýval gardista hlavou. „Takže brzy budeš pryč, je to tak?“

S úlevou přikývla. „Ani vo mně nebudete vědět. Zmizim jak pára.“

Muž se pomalu usmál, a jestli předtím jeho strohý výraz budil neklid, ten úsměv Mariju sešněroval strachem. 

„Tak já už bych radši…“ pokusila se kolem něj protáhnout.

Bleskovým pohybem ji chytil za krk, udusil zbytek jejích slov a přimáčkl ji ke zdi. 

* * *

Špinavá ulička dál páchla hnijícími zbytky jídla, mezi nimiž se proháněly krysy. Marija si jednu ruku tiskla mezi nohy, kde jí škubalo ostrou bolestí, a tou druhou svírala kožený váček s mincemi. Nesmí o něj přijít, jinak vše protrpěla nadarmo. Tak sis vydělala, záhoračko. Šťastnou cestu, utrousil muž a hodil měšec vedle jejího ležícího těla, než s vlajícím rudým pláštěm odkráčel do tmy.

Každý nádech ji v pohmožděném hrdle pálil a udusaná hlína se jí pod tváří mísila se slzami ve slizké bahno. Na východě se už objeví první známky úsvitu, až Marija konečně sebere sílu vstát. A několik dalších týdnů potrvá, než zjistí, že jí vysoký nelítostný důstojník zanechal mnohem víc než jen hrst stříbrných lokušů.

To je pro dnešek všechno. Budu moc rád, když mi tu v komentářích zanecháte svoje dojmy nebo mě jimi budete zahrnovat třeba na instagramu, ačkoli tuším, že dneska to budou hlavně výhrůžky smrtí a dalšími vážnými následky. 🙂

V příští kapitole na delší dobu opustíme Čtyřměstí a vydáme se na daleké zamrzlé pláně, přes které pastevci sobů ženou svá stáda. Tam na nás čekají další dvě důležité postavy…

Zaujala vás první kapitola, ačkoli jste ještě nečetli ani jeden z dosud vydaných dílů série Ve stínu oskeruše? Můžete si je pořídit třeba tady.

další kapitola

3 thoughts on “1. kapitola”

  1. aaaaaah! jsem samozřejmě velmi velmi překvapená!😱(😂). Je to skvělý, nemůžu se dočkat na další kapitoly!

    1. Člověk se tu těší na komentáře jako děcko na cukrovou štangličku, a tady si z něj akorát dělají srandu!!! ( ^^:) <3 )

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *