10. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Už to všechno znáte, takže pojďme rovnou do Mokrého Dolu. Jakpak se nám tam Tychko a Syvne zabydlují? Nacházejí si nové přátele… hmmm. Jestlipak to je pro ně vhodná společnost…?

Minulou kapitolu najdete tady. Více o sérii zase zde.

Syvne

„Někdy vy tady Kruh taky mít?“

Marija zůstala koukat s pootevřenou pusou. Syvne si pomyslela, že tu větu nejspíš dočista popletla, i když si ji chystala předem. Už si všimla, že zdejší řeč přehazuje slova ve větách úplně jinak, než byla zvyklá, ale nemohla tomu pořád přijít na kloub.

„Vy tady– “ pokusila se co nejpečlivěji, ale Marija jí připlácla dlaň přes pusu a rychle se rozhlédla kolem dokola. Pak teprve ruku stáhla, pomalu a opatrně, jako by se bála, co zase ze Syvne vypadne. 

„Ty znáš Kruh?“ zašeptala vyjeveně.

Syvne kývla. „Co stalo?“

Marija se sehnula, popadla Daria do náruče a řekla: „Pojď!“

Syvne celá popletená zvedla Kira a následovala ji. Sice už rozuměla základním slovům, a pokud ten druhý hovořil pomalu, dokázala většinou odhadnout, o čem se přibližně mluví, ale ve chvílích jako tato si připadala stejně ztracená jako první den. 

„Jen pojď, honem,“ pobízela ji Marija. Vyšly po cestě za ves, podél potoka k lesu, ale nepustily se mezi stromy, jako když sbíraly chrastí na oheň. Místo toho ji Marija vedla podél okraje lesa stále výš a výš do kopce. Stromy prořídly, smrky vystřídal porost listnáčů s bílými kmeny, jaké Syvne znala ze zimních pastvin. 

Nahoře na kopci spatřila Syvne mezi stromy bránu. Už věděla, že je ze železa, stejně jako sekyry, motyky a další nástroje místních. Taky věděla, že je železo drahé a na rozdíl od dřeva, kterého tu bylo všude dost a dost, se musí kupovat za peníze. Ve velkém domě, který prosvítal mezi houštím a porostem za branou, musí bydlet jistě nějací bohatí a vážení lidé. 

Marija strčila do brány a ta se se zaskřípěním otevřela. K domu vedla cesta, ale zdálo se, že není příliš často užívaná; sněhovou pokrývku na ní neprotínaly žádné stopy. Dům vůbec nepřipomínal ty, které Syvne vídala dole ve vsi. Tenhle byl celý z kamene a jeho okna nezakrývaly dřevěné okenice ani tence vydělané zvířecí kůže; místo toho byla vyplněná něčím průzračným jako je voda, jenomže to bylo pevné. Nejvíc ze všeho to připomínalo tenkou vrstvu ledu, ale takový mráz přece nebyl, nebo ano? Syvne nic podobného jakživa neviděla. 

U domu se Marija zastavila, nadhodila si Daria na boku, aby ho mohla držet jednou rukou, a pěstí zabušila na těžké dřevěné dveře.  

„Kdo tady?“ špitla Syvne.

„Uvidíš.“

Chvíli se nedělo nic. Marija si nervózně popotahovala pramen vlasů. Pak se uvnitř ozvaly kroky. Syvne bezděčně o krok ucouvla. Dveře se pootevřely a objevil se v nich vysoký muž asi v Ullině věku. Hnědé vlasy měl na skráních prošedivělé a u vnějších koutků očí vějíře drobných vrásek. 

„Marijo,“ pozdravil dívku a doplnil to dalšími rychlými slovy. Syvne zachytila kdo, a nadto se muž zadíval přímo na ni, a tak usoudila, že se ptá, kdo to Mariju doprovází.

Marija ze sebe stejně rychle vysypala odpověď, z níž Syvne poznala jen svoje jméno. Muž se nejdřív zatvářil překvapeně, pak se usmál, ustoupil stranou a pokynul jim, aby vešly. 

Zavedl je přes dvoje další dveře do místnosti, kde seděla štíhlá žena s nápadnými lícními kostmi, veselýma šedomodrýma očima a překrásně vyšívanými šaty. Takovou výšivku Syvne neznala. Nebyla barevná, jen bílá na modré látce, ale vypadala kouzelně, splétala se do složitých vzorů, které se na první pohled zdály nepravidelné, ale při bližším pohledu se přece jen opakovaly a připomínaly bohaté květy. 

Muž a žena spolu prohodili několik tichých slov, po nichž si žena prohlédla Syvne bystrým, zvědavým pohledem. Kiro se v matčině náruči probral a začal se vrtět, natahoval ručky dolů a Syvne bylo jasné, že už se nechce chovat. Marija něco řekla, žena odpověděla ano a Marija položila malého Daria na podlahu. Pak pokynula Syvne, aby s Kirem udělala totéž. 

Oba hostitelé spolu ještě chvíli hovořili. Syvne netušila, o čem se mluví, a tak dál nezúčastněně pozorovala okolí a čekala, co se asi bude dít. Mezitím si prohlížela místnost. Stejně jako celý dům, ani ta se nepodobala světnici u Ully. Bylo tu mnohem víc… všeho. Ohniště bylo vystavěné z kamenů a ačkoli krásně hřálo, ani trochu nekouřilo. Dřevěných skříněk – jak Syvne zjistila, že se říká domečkům na věci – tu byl bezpočet a sama žena seděla na něčem, co vypadalo jako postel smíchaná se židlí – tvarem židle, ale měkké jako slamník. Všude pak ležely a stály nejrůznější předměty – misky, sošky, obrázky, dřevěné i kovové, barevné nebo ne, tolik věcí, až oči přecházely. 

Pak žena vstala a přistoupila k oběma dívkám. Na Syvne se přátelky usmála. „Gavril,“ ukázala na muže, a pak na sebe: „Jevgenija.“

Syvne se představila. 

„Odkud jsi?“ zeptala se Jevgenija. 

Syvne si namáhala hlavu. „Daleko, daleko,“ odpověděla. „Zima. Jelen. Ne – ne jelen.“ Kdyby tak tušila, jak se řekne sob, ale možná pro ně místní lidé ani neměli jméno. 

Jevgenija se na něco zeptala Gavrila. Ten jen pokrčil rameny. 

„Ты пришла из земли оленеводов?“ zeptala se pak.

Syvne sebou trhla a překvapením rozšířila oči. To byl přece jazyk, kterým mluvili kupci u nich doma! Neznala z něj mnoho, ale jistě víc než z místní řeči. Dychtivě přitakala. Jevgenija vzrušeně pronesla několik rychlých vět. Potom pokynula Syvne s Marijou, aby se posadily. 

Syvne ještě koukla po Kirovi. Stačil se už překulit na břicho, ale nezdálo se, že by se zvládl odkutálet někam daleko. Darius seděl vedle něho a držel ho za vlasy. Nic nenasvědčovalo tomu, že by si Kiro na takové zacházení stěžoval, a tak si Syvne sedla a přestala si maličkých všímat. 

Jevgenija všem nalila ze džbánku víno do zdobených kovových pohárů a napůl v řeči kupců ze severu, napůl v místním jazyce se pustila do vysvětlování. Syvne se ze všech sil snažila soustředit. Brzy pochopila – i za pomoci Marijiných posuňků –, že ve zdejším kraji je obřad Kruhu zakázaný a ten, kdo se klaní Matce, musí tak činit v skrytu a potají. 

„A kdo ne pšššt,“ položila si ukazováček přes rty, „co stane?“

Marija se zatvářila vážně a přejela si palcem přes hrdlo. Syvne se otřásla. Na tohle nepotřebovala rozumět její řeči, bylo to jasné až moc. V mysli jí vířil bezpočet otázek – proč jsou obřady Kruhu zakázané, kdo je zakázal, čemu lidé věří v téhle zemi a ke komu se obracejí pro pomoc, jestli ne k Matce? Ale neměla pro své otázky slov, a tak mlčela. 

Náhle se ozval dupot, překvapené vypísknutí a rána. Syvne se rychle ohlédla po dětech a překvapeně se zarazila. Vedle chlapců, jak dlouhé, tak široké, leželo na podlaze malé děvčátko v bělostné vyšívané košilce. Mohlo mít asi dva roky a nabíralo do pláče. Kiro po ní natáhl ručku, ale nedosáhl. Darius měl výhodu, dolezl k holčičce po čtyřech a zblízka si ji prohlížel. To ji nejspíš překvapilo natolik, že nakonec ani nezačala plakat. Posadila se, otřela si rukama oči a posunula se až ke Kirovi. Pak ho objala jako velikou pannu a zpola si ho přitáhla na klín. Darius rozhořčeně vykřikl, když viděl, že mu cizí děvče bere oblíbenou hračku, a popadl Kira za nohu, protože ji měl nejblíž. 

„Anastázie,“ představila Marija holčičku, když viděla, kam se Syvne dívá. 

„Vlasy,“ vyhrkla Syvne první, co ji napadlo. Pak se polekaně ohlédla po Jevgeniji, aby se snad neurazila, a dodala: „Krásný.“

Jevgenija se usmála. „To jsou,“ souhlasila hrdě. 

A opravdu byly, svým zvláštním, nezvyklým způsobem. Holčička měla vlásky bílé jako sníh. 

Když s Marijou v podvečer odcházely, cítila se Syvne, jako by se neseznámila s někým novým a cizím, ale spíše jako by měla za sebou návštěvu u dávné přítelkyně. Slíbily, že přijdou nejbližší Sedmý den na obřad Kruhu a vezmou s sebou i Tychka. Syvne si trochu dělala starosti, jak asi její muž takové pozvání přijme, ale pak si pomyslela, že se milá a vlídná Jevgenija snad musí zalíbit každému. 

* * *

Následující Sedmý den k večeru přišel Tychko ze stavby a bez úvodu oznámil: „Mně se to nelíbí.“

„Co se ti nelíbí?“ zvedla Syvne oči od Kira, kterého zrovna krmila. 

„Abychom chodili do toho velkého domu.“

„Ale proč?“ O Jevgeniji a jejím pozvání mu vyprávěla hned toho večera, kdy se od ní s Marijou vrátili, ale tehdy k tomu nic moc neřekl. 

„Jestli je to pravda, cos říkala,“ vysvětloval, zatímco si u kamen naléval polévku, „mohlo by to být nebezpečné. Jsme tu hosté, měli bychom dodržovat místní zákony.“

„Jsme tu doma,“ opravila ho Syvne důrazně, „což ale přece neznamená, že bychom neměli držet i vlastní zvyky. A jestli to dělají i ostatní…“

„Očividně jen hrstka, a potají. Neříkalas, že tě za to můžou zabít?“

„Třeba Marija přeháněla. Však já taky všemu nerozumím, co mi říká.“ Nedodala už, že zrovna tuhle část Marija sdělila víc než jasně. „Nebo se může plést. Kdo ví.“

„Možná bychom měli raději přijmout jejich zvyky. Kdyby lidé odsud přišli k nám a chtěli by žít s klanem a stády, taky by museli dělat to, co my.“

To byla nejspíš pravda. Ale Syvne to odmítala uznat. Nechápala, jak může Tychko tak ochotně zavrhnout Matku. Což je neochraňovala celou cestu až sem? Což jim nedala střechu nad hlavou a přátele, kteří jim pomáhají? 

„Já půjdu,“ řekla rozhodně. „Nemám strach.“

„Taky nemám strach,“ odsekl Tychko. „Nebo možná mám, ale o vás. Vaše bezpečí je přece moje starost.“

„Všechno bude v pořádku,“ pohladila ho po ruce. „Matka se o nás postará, jako to dělala dosud.“

Viděla, že Tychko není tak docela přesvědčený, ale už dál nic nenamítal. Sotva se slunce sklonilo nízko nad obzor, uvázala si Kira do šátku, jak ji to Marija naučila, protože kapsa, v níž ho nesla cestou na jih, už na něj byla moc těsná, a vydali se k velkému domu na kopci. 

„Marija s námi nepůjde?“ zeptal se Tychko podezíravě, když došli k lesu. „Třeba je to od ní jen léčka. Jestli jsou tu obřady Kruhu zakázané, možná nás chtěla vylákat –“

„Marija už je tam,“ přerušila ho Syvne ostře. „Odešla k Jevgeniji po obědě, Ulla po ní poslala vyprané prádlo. Obyčejně pro ně chodí služebná, ale její holčička stůně.“

„Hmm,“ zabručel Tychko pochybovačně, ale nic dalšího nedodal. 

V tichosti došli až k bráně. Syvne přemítala, jak moc se vše změnilo od chvíle, co odešli od klanu. Tychko se dočista zapomněl smát, stále si jen s něčím dělal starosti. Doufala, že se to změní, až si konečně postaví vlastní dům a on bude mít pocit, že svou rodinu zabezpečil. 

„No to ať mi palce umrznou!“ vyhrkl Tychko překvapeně, jakmile se otevřel výhled na Jevgenijin dům. 

„Viď,“ přitakala Syvne. „A koukej ta okna!“

„Kolik tu žije lidí? Přijde mi, že by se sem vešla celá vesnice.“

„Celá asi ne,“ zasmála se Syvne, když si to zkusila představit. „Anebo by se doopravdy hodně mačkali. Bydlí jich tu asi… snad devět, nevím přesně. Tak pojď.“

Nestihli ani zaklepat, než jim otevřela služebná, žena o málo starší než Syvne, s kyprou postavou. Něco rychle zabrebentila a odběhla.

„Co říkala?“ zamračil se Tychko.

„Taky přesně nevím. Máme jít dál – a něco o děcku. Asi že musí za tou svou nemocnou, nebo kdo ví.“

Syvne vykročila napříč halou po kamenné podlaze. Z jedné strany se do zahrady otevíralo jedno z těch čarovných oken, na druhé straně stoupalo do patra zakroucené dřevěné schodiště. Napůl čekala, kdy ji někdo okřikne, že tu nemá co dělat. Místo toho se naproti otevřely dveře a vykoukla z nich Marija. 

„Syvne, pojď,“ usmála se a posuňkem je zvala dál. „Tychko, ty taky.“

Prošli za Marijou z haly do pokoje a skrz něj ještě do dalšího. Děti už si hrály na podlaze – Anastázie stavěla věž z dřevěných špalíčků a odstrkovala Daria, který se její dílo snažil zbourat. Jakmile dívenka spatřila příchozí, vyskočila, doběhla až k Syvne a začala natahovat ruce po Kirovi. Když se Dariovi podařilo rozmetat náhle nehlídanou věž po podlaze, sotva se po něm ohlédla. Syvne se usmála a položila Kira na zem mezi pozůstatky dřevěné stavby. Darius radostně výskl, bez zájmu zahodil špalíček, který prve s takovým nadšením uchvátil, a popadl Kira za ruku. To si Anastázie nenechala líbit, hned si k nim dřepla a chytila ho za druhou. Kiro z toho měl očividně ohromnou legraci, smál se a mrskal nohama. 

„Vítejte,“ pozdravil je Gavril a pokynul jim, aby šli dál. Syvne jim představila Tychka a jemu zase Gavrila s Jevgenijí – i když celé představování sestávalo jen z jejich jmen, cítila hrdost, že tu nestojí jak rampouch, ale účastní se zdvořilostí, jak se patří. 

Tychko zamručel cosi na pozdrav a Gavrilův přátelský úsměv oplatil podezíravým pohledem. Tváří v tvář laskavé a přívětivé Jevgeniji ale přece jen o poznání roztál i on. Když zjistil, že jejich hostitelka hovoří řečí severních kupců, odrazilo se v jeho tváři překvapení, jaké předtím zažila i Syvne. A ač nerada, musela přiznat, že dokázal tímhle jazykem mluvit mnohem lépe než ona. 

Jevgenija vysvětlovala, že všichni musí Kruh udržet v tajnosti, že se o něm nesmí doslechnout špatní lidé – ať už k nim patřil kdokoli. Tychko se lámaně pokoušel zjistit, jestli jeho rodině hrozí nebezpečí. Syvne sice rozuměla, co si povídali – čemuž napomohla i skutečnost, že ani Jevgenija kupeckým jazykem nevládla tak jako vlastním, a tak mluvila pomalu a jednoduše –, ale sama se zmohla jen na občasné slůvko. Utěšovala se tím, že alespoň lépe než Tychko rozumí i mluví po místním – nepochybně díky tomu, že Marija byla mnohem upovídanější než Tark, který dělal celé dny společnost jejímu muži. 

Konečně domluvili, Jevgenija vstala a pokynula ostatním, aby ji následovali. 

„Pořád se mi to moc nelíbí,“ prohodil Tychko k Syvne.

„Jsou oba moc milí,“ namítla. „Co se ti tu nelíbí?“

„Sama říkala, že je to nebezpečné. Je to tady něco jako tabu. Porušujeme jejich zákon.“

„Můj zákon to není,“ odbyla ho lehkomyslně. Pak se ohlédla po dětech a překvapeně si všimla, že Marija se posadila k nim na podlahu. Nerozhodně se zastavila. Bude snad dětský Kruh přímo tady? „Májija? Děti Kruh?“

Marija vzhlédla, ve tváři zmatený výraz. „Já nemám Bratra,“ pokrčila rameny, „pohlídám je.“

Syvne nerozuměla, jakou to má souvislost. Možná Marija dobře nepochopila její slova? „Tady děti Kruh?“ pokusila se znovu. „Májija, děti, tady dělat?“

Marija se zatvářila ještě popleteněji a zavolala Jevgeniji. Ta se k nim vrátila a zvědavě se zadívala na Syvne. 

„Děti tady Kruh? Májija?“ zopakovala Syvne svůj dotaz, rozčilená sama na sebe, že nedokáže svoje myšlenky vyjádřit slovy. Šťouchla do Tychka. „Zeptej se jí po kupecku!“

Tychko soustředěně přetlumočil Jevgeniji její otázku, ale docílil jen toho, že hostitelce vyskočila na čele nechápavá vráska. 

„Děti nemají Kruh,“ zavrtěla pomalu hlavou. „Žádná Sestra, žádný Bratr. Žádný Kruh.“

„Žádný Kruh,“ zopakovala Syvne zaskočeně. Znamenalo žádný to, co si myslela? Pro jistotu se ujistila: „Ne Kruh? Ne?“

„Tak,“ potvrdila Jevgenija. 

„Sever děti Kruh jo,“ vysvětlila Syvne. Všechny spolu dohromady, chtěla říct, ale nevěděla jak, a tak se musela spokojit s: „Děti a děti.“

Jevgenija se zatvářila přemýšlivě, pak zvedla dlaň ve všeobecně srozumitelném pokynu čekej a odešla. Za několik okamžiků se vrátila a v ruce držela krabičku. 

„Co s tím asi?“ špitla Syvne Tychkovi, ale ten jen pokrčil rameny. 

Jevgenija krabičku otevřela – a ukázalo se, že to není žádná krabička. Syvne si neuměla představit, k čemu předmět slouží. Když se rozevřel, objevil se bezpočet tenkých vrstev čehosi, co bylo nažloutle bílé a pokryté tmavými klikyháky. Každá vrstva byla na jedné straně připevněná k ostatním a další tři strany byly volné. Jevgenija chvíli překládala bílé vrstvy z jedné strany na druhou a zdálo se, že mezi nimi hledá nějakou konkrétní, i když Syvne připadaly všechny stejné. 

„Jevgenija? To co je?“ osmělila se Syvne, když to na její vkus celé už trvalo moc dlouho bez jakéhokoli viditelného výsledku. 

Jevgenija zvedla hlavu a nepřítomně zamrkala. „Cože?“

„To co je?“ zopakovala Syvne a ukázala na krabičku-nekrabičku.

„Ach…“ Hostitelka se překvapeně zasmála. „To je kniha. Kni-ha,“ zopakovala pomalu a zřetelně. „Číst. Napsaná slova. Nakreslená slova.“

Syvne z toho nebyla úplně moudrá. Slova, tomu rozuměla. Kreslit, to taky znala, zdejší děti kreslily klacíkem do hlíny a písku stejně, jako děti v klanu kreslily kůstkou do sněhu. Ale jak se dá nakreslit slovo, to jí zůstávalo záhadou. 

„Chápeš to?“ zeptala se Tychka. Ten jen zavrtěl hlavou, očividně na tom nebyl o nic lépe než ona. Na nic už se ale neptala, protože měla podezření, že další otázky a odpovědi by do celé věci moc světla nevnesly.

Nakonec Jevgenija knihu zavřela a usmála se na Syvne. „Kruh dětí. Rozumím. Učit děti. Tady ne. Není třeba. Naučí se, když jsou větší.“

Syvne poslouchala tak soustředěně, až se nevědomky kousla do povystrčené špičky jazyka. Honem ji schovala. „Větší – víc veliký?“ upřesnila si.

Jevgenija kývla.

Syvne o tom chvíli uvažovala. Dávalo vlastně nejspíš smysl, že v klanu se všechny děti učily obřadu Kruhu od malička, když se rozumělo samo sebou, že bude vždycky tvořit součást jejich života. Tady, kde lidé uctívající Matku byli spíše výjimkou, naučili nejspíš rodiče své potomky všemu potřebnému sami, když nadešel čas. „Děkuju za řikání,“ usmála se.

„S radostí. Půjdeme?“ Jevgenija už dál nečekala a první vykročila ke dveřím. 

Syvne se naposledy podívala po dětech – Anastázie jednou rukou držela majetnicky Kira za rukáv a druhou se ne moc úspěšně snažila skládat dřívka na sebe – a následovala ji. Tychko šel těsně za ní, jako by se ji snažil bránit před neviditelným nebezpečím, a Gavril jejich maličký průvod uzavíral. 

Prošli do další místnosti a Syvne zůstala koukat s otevřenou pusou. Ta ledová okna, co předtím obdivovala, tady pokrývala skoro celou stěnu a otevírala kouzelný výhled do zasněžené zahrady. Díky tomu zde bylo skoro tolik světla jako pod širým nebem. Dřevěný stojan u protější zdi podpíral plátnem potaženou desku, na které kdosi barevnými tahy vymaloval lesní mýtinu prozářenou slunečními paprsky. Vedle stál stejný, jen o dost menší, u kterého zřejmě malovala Anastázie, pokud se dalo soudit podle pestrobarevných otisků drobných dlaní. 

Vprostřed místnosti už kdosi nachystal vše potřebné k obřadu. Syvne viděla v Kruhu vodu, jídlo – tentokrát jakási semena – i kousek dřeva. S překvapením si však uvědomila, že některé předměty jsou trochu jiné, než byla zvyklá. Jejich sobí parůžek nahrazovala malá kůstka, nejspíš ptačí. A namísto černého pórovitého kamene, který kdysi šaman klanu, dávno před Yaktim, roztříštil sekyrou a každé rodině věnoval po několika kouscích, zde ležel jiný, šedý a jakoby porostlý lišejníkem. 

„Trochu se to liší, viděls?“ podotkla Syvne k Tychkovi.

„To dá rozum, když tu nemají soby.“

„A šamanův kámen,“ přikývla, protože to opravdu dalo rozum. 

Syvne bezmyšlenkovitě vytáhla nůž a ostřím si přejela přes dlaň, jak už si navykla od té doby, co opustili klan a sobí stáda. Jevgenija zhrozeně vykřikla, vrhla se k ní a popadla ji za ruku. 

„C-co stalo?“ vykoktala Syvne polekaně. Snad svou krví neporušila nějaké důležité tabu! Nenapadlo ji, že uvnitř domu by tohle možná neměla dělat. 

„Co děláš? Vždyť krvácíš! Potřebuješ ošetřit?“ vysypala ze sebe Jevgenija. 

Syvne jen zhruba pochopila, na co se ptá, a usmála se, aby ji uklidnila. „Ne, ne! Já nebolím. Já –“ Slova ji znovu zradila, a tak si namísto vysvětlení přejela dlaní přes čelo a oči dolů k nosu, aby Jevgenija pochopila. Když znovu otevřela oči, zjistila, že hostitelka se netváří o nic chápavěji.

„Líčíš se krví?!“ 

Syvne z toho porozuměla jen slovu krev, ale ve spojení s nevěřícným výrazem to stačilo, aby znejistěla. „Ne krev…?“

Jevgenija potřásla hlavou, ale spíš než výraz nesouhlasu to Syvne připadalo jako pokus srovnat si myšlenky. „Ne. Ne krev,“ prohlásila důrazně, otočila se a z nízké skříňky za sebou podala misku plnou – no, Syvne by hádala, že krve, ale soudě podle Jevgenijiných slov to muselo být něco jiného. Jevgenija si trochu nabrala do dlaně a potřela si tvář. „Líčidlo. Vyrábíme ho z kořenů mořeny. Rostlina! Ne krev.“

Syvne zahanbeně kývla a schovala pořezanou dlaň za záda. Jevgenija ji chytila za zápěstí a jemně přitáhla její ruku zpátky. „Nevadí. Ale příště si nemusíš ubližovat, dobře?“

Syvne nerozuměla úplně všemu, ale pochopila uklidňující hlas i úsměv, a tak znovu přikývla. Jevgenija obarvila tváře i oběma mužům a nakonec zapálila svazek bylin a upustila je do středu Kruhu. Všichni se postavili dovnitř, Gavril se chytil za ruce Jevgenije a Syvne zase Tychka. Píseň se pomalu rozezněla, zprvu z Jevgenijiných úst, vzápětí se přidal její muž. Syvne už začínala cítit, jak její tělo ztrácí váhu. Připojila se ke zpěvu, i když se jí slova zdála místy odlišná, ale na tom nezáleželo. Ta slova nepatřila k žádnému jazyku, a přece vždy rozuměla, o čem promlouvají, jako by je neznala její mysl, ale její duše. A v té duši nyní cítila jistotu, že na přesném slově nezáleží. Teď už zněly všechny čtyři hlasy, rozléhaly se ozvěnou v tom nekonečném místě, kam je obřad zanesl. Syvne naplnil klid, láska k jejímu muži a pocit sounáležitosti se všemi, kdo s ní stáli v Kruhu. Její duše zpívala štěstím, jako by znovu patřila do klanu. Ani si skoro nevšimla – přinejmenším tomu nepřikládala velký význam –, že poté, co se rozloučili, Tychko nepromluvil za celou cestu dolů do vsi ani slova.

Že by byla na obzoru první trhlina v dokonalém vztahu šťastného páru? … Ne, dělám si srandu, není první.

Pardon. Rád bych slíbil, že už budu hodnej, ale to bych kecal. Budete trpět. Ale není to nic osobního, mám vás rád. :*

Jak už všichni dávno víte, pokud jste ještě nečetli ani jeden z knižně vydaných dílů série Ve stínu oskeruše, můžete si je pořídit třeba tady.

Komentujte, sluníčka moje, a nenechávejte v tom Booket samotnou! <3

← předchozí kapitola

další kapitola

3 thoughts on “10. kapitola”

  1. Malinkatej Kiro už je koukám dost populární, když se o něj takhle přetahujou.. konečně je tu i malá Anastázie! Hezky všichni pohromadě, jak mají být:D Notaak, já trpět nechci! Konečně je to všechno dobrý – už si rozuměj, maj nový kamarády.. (už jsem přemýšlela, že nezmíním soby, ale jejich absence v Kruhu mi je rychle připomněla..) Jako vždycky skvělá kapitola, i přes strach z utrpení se těším na další!!

  2. Adél the knihomol

    Naše malá trojice je úplně nejvíc <3 Líbí se mi, že nás aspoň připravíš na to, že budeme trpět 😀 Začíná mi to připomínat matiku, začnu chápat nebo se bavit a pak přijde pád kdy nevím co se děje a láme mi to srdíčko 😀

    1. Matiku… To mi ještě nikdo neřek 😀 No jo, já vím… Budu valem to muset nějak vynahradit! ^^

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *