11. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Už to všechno znáte, takže jdeme na to. A doufám, že už se všichni těšíte na Hnilobu v kořenech, vychází už za necelé dva týdny! 🙂

Jinak minulou kapitolu najdete tady. Více o sérii zase zde.

Tychko

Dny ani tak neplynuly, spíš uháněly tryskem. Dnes už potřetí slavili Sedmý den nahoře na Březovém vrchu, jak se domu Gavrila a Jevgenije říkalo. Tentokrát se zdrželi déle, hostitelka jim nabídla večeři i s džbánkem vína. Syvne pozvání radostně přijala, teď když už o něco lépe rozuměla rozhovorům v místní řeči a dokázala i obšírněji odpovídat. Dolů do Mokrého Dolu se vraceli za tmy. Syvne si tiskla k prsům zpola spícího Kira a broukala mu tichou melodii. Zdálo se, že nic nemůže narušit její spokojenost. A Tychko ji ani narušovat nechtěl – co by byl za muže, kdyby netoužil po tom, aby jeho žena zářila štěstím –, proto raději mlčel. Věděl, že kdyby zapředl rozhovor, nevyhnutelně by začal mluvit o svých starostech a obavách. Ne, rozhodl se, nechá si je pěkně pro sebe. 

Z jedné strany musel uznat, že Gavril s Jevgenijí jsou opravdu milý pár. Jejich laskavosti a pohostinnosti nemohl nic vytknout a rozhodně je nepodezíral z toho, že by jemu nebo jeho rodině přáli cokoli zlého. Potíž byla jinde. Jestli uctívání Matky skutečně přináší ve zdejším kraji nebezpečí, byl by mnohem klidnější, kdyby se tohohle zvyku vzdali. Chápal, proč o tom Syvne nechce ani slyšet. Samozřejmě, že to chápal. Samotnému se to nezdálo úplně správné. Ale pokud by si měl vybrat mezi zvyky svých předků a bezpečím své rodiny, zvolil by druhou možnost. Dělá to z něj špatného člověka? Možná. Ale raději bude špatným člověkem, než mrtvým člověkem. Zvlášť, když si nemohl dělat starosti jen o sebe, ale i o ženu a synka. 

Na druhý den ráno Syvne pro všechny uvařila kaši, jak ji to Ulla naučila. 

„Děkuju, moje milá, je to moc dobré,“ pochválila ji. 

„To já ráda, že dobrá,“ usmála se Syvne. 

„A taky koukám,“ pokračovala Ulla, „že už pěkně rozumíš. Nemám pravdu?“

Syvne se rozzářila. „Já rozumím!“ přitakala horlivě. 

„A to by bylo na čase, abys vzala toho svýho, a taky tady špunta,“ kývla ke Kirovi, který se na podlaze ze všech sil snažil zastrčit si kolínka pod sebe, „a šupajdila na shromáždění.“

„Na šupáždění?“ zopakovala Syvne dočista popleteně.

„Shromáždění,“ opravila ji Ulla se smíchem. „S náma vostatníma. Je neděle.“

Syvne se zarazila. Tychko se polekal, že ze zmatku vyhrkne něco o Kruhu, a tak honem řekl: „Ulla pravda. Půjdem.“

„Půjdeme tam?“ podivila se Syvne a přešla do vlastní řeči. „Co tam budeme pro Matčiny slzy dělat?“

„Běžet se stádem,“ odpověděl suše. „Chceš tu žít, tak dělej, co ostatní.“

„Ale…“

Tychko podvědomě ztišil hlas, ačkoli jim Ulla nemohla rozumět. „Podívej. Tím spíš, že děláme něco, co se nesmí, bychom měli taky dělat to, co se má.“

Syvne se zamračila, ale přikývla a k Ulle dodala v místním jazyce: „My ano půjdeme. Teď jít?“

„Hned jak se najíme. Nechci se mačkat někde vzadu a celou dobu stát.“

Tychko její slova pochopil, jakmile dorazili na místo. Dům, kde se konalo shromáždění, byl velký – ne tak ohromný jako dům na Březovém vrchu, ale s přehledem největší ve vesnici. Ale i přes jeho velkorysé rozměry se vnitřní prostor rychle zaplňoval. V řadách dřevěných lavic už zbývala poslední místa a podle počtu lidí trousících se stále ještě dovnitř bylo zřejmé, že jich nemálo bude muset strávit shromáždění – ať už to bylo cokoli – ve stoje. Tychko mezi posledními příchozími zahlédl i Tarka s jeho starou matkou, u které žil, než bude jeho dům hotov. Kývl na něj, aby mu dal najevo, že počítá s domluvenou pomocí na stavbě.

Tychko odhadoval, že půjde o nějaký místní obřad. Ale pokud tomu tak bylo, jednalo se o obřad veskrze podivný. Celý od začátku do konce sestával jen z toho, že na vyvýšeném místě vpředu stál muž, ještě poměrně mladý, ale nezvykle obtloustlý, a mluvil. 

Hlas měl zvučný, ale některé hlásky nevyslovoval tak jasně jako Ulla nebo Jevgenija, kromě toho ještě tu a tam zavýsklo nebo zaplakalo nějaké nemluvně, Kira nevyjímaje, a tak Tychko mužově řeči rozuměl ještě méně než obvykle. Nápadně často se v promluvě opakovalo slovo společnost, ale co jím přesně bylo myšleno, to se bez souvislostí dalo těžko pochopit. Tychko měl dojem, že společnost značí více lidí pohromadě, ale z mužovy řeči se zdálo, že jde o jakousi samostatnou bytost, velmi mocnou a laskavou, která se stará o blahobyt všech. Možná je Společnost název pro božstvo, které místní vzývají, a muž je jeho šaman. 

Celkově vzato se celou dobu dost nudil, a pokud mohl soudit z občasných pohledů, Syvne se vedlo podobně. Zato pro ostatní nejspíš oba sloužili jako vítané povyražení; co chvíli se po nich někdo ohlédl a začal si šeptat se svými sousedy. 

Celé shromáždění skončilo tím, že všichni začali plácat dlaněmi o sebe. Tychko se po krátkém zaváhání přidal. Nezdálo se, že by to někoho pohoršilo. Zhluboka si oddechl, když ten šumivý rámus utichl a Ulla vstala, aby se spolu s ostatními pomalu začala tlačit k východu. 

„My co dělali?“ zeptala se zvědavě Syvne, jakmile se dostali skrz shluk vesničanů ven.

„No, copak bysme dělali? Byli jsme na shromáždění,“ pokrčila Ulla rameny.

„Proč?“ přidal se Tychko, protože to bylo velmi užitečné slovo a on měl radost, že ho umí použít. 

„Proč, proč,“ bručela Ulla, „copak já vim? Tak se to prostě dělá. V neděli chodíme na shromáždění.“

„Zákon?“ pípla Syvne opatrně. Tychko musel uznat, že je to dobrá otázka. Jestli je zákon, že všichni musí chodit na shromáždění, nebylo by moudré ho porušovat.

„Zákon… to snad ouplně ne,“ připustila Ulla nejistě. „Pokavaď někdo stoná, tak nejde. Vobčas nejde i ten, kdo má moc práce. Ale mělo by se, to zas jo.“

Tychko sice nerozuměl každému slovu, ale pochopil, že by člověk neměl shromáždění vynechávat, pokud to není naprosto nezbytné. 

„Tam kulatej muž, von co mluvil?“ přešla Syvne zvědavě k dalšímu tématu, bezděčně napodobujíc Ullin a Marijin přízvuk.

Ulla se zasmála. „Jen ať tě Zoran neslyší! Tak se menuje. A řikal, no – co by řikal? To, co vždycky. Společnost dosahuje cílů, přináší pokrok… moc tomu nerozumíš, hm? Já taky ne, holka, já taky ne.“

Syvne zmateně zmlkla a Tychko se jí vůbec nedivil. Zbytek cesty k Ullinu domu došli mlčky, jen sníh jim křupal pod nohama, a Tychko přemítal, jestli vůbec někdy v životě tenhle svět pochopí. 

K obědu snědli kus chleba s tvarohem, Tychko nechal Syvne s jejím šitím a Marijou, vzal si nářadí, které už mu Ulla dávno dovolila půjčovat si bez ptaní, a vyrazil za ves k lesu. V posledních dnech nedělali nic jiného, než že nosili od zamrzlého potoka velké kameny. Tychko nestačil žasnout, kolik materiálu je vůbec nutno připravit, než začnou se samotnou stavbou. 

Tark už byl na místě a uvítal ho širokým úsměvem. „Viděl jsem tě na shromáždění. Tak už vás tam Ulla nahnala, jo?“

„Ulla, vona…“ Tychko chtěl říct, že od Ully pochopil, že na shromáždění se musí, ale nevěděl dobře, jak na to. Nakonec jen pokrčil rameny a dodal: „Chodí každej?“

„To máš pravdu,“ ušklíbl se Tark. „Každej chodí dobrovolně, ale kdo nepříde, s tim si Zoran pěkně promluví.“

Tychkovi činilo potíže dát si dohromady jeho slova, či alespoň to, čemu z nich porozuměl, s jeho opovržlivým tónem. „Každej tam nepříde – Zoran zlost?“ 

„Zlost… To ani neni zlost. Von Zoran mluví ohromně mile. Usmívá se, a tak. Ale přitom ti povidá vo tom, jakej seš nevděčnej parchant, že ani nevobětuješ chvíli času za to, co pro tebe všechno Společnost dělá.“ Ohrnul ret ve výrazu pohrdání a pak se krátce zasmál. „Asi mi moc nerozumíš, viď?“

Tychko zavrtěl hlavou. 

„Zkrátka – nikdo tam nechodí moc rád, ale každej chce, aby vostatní viděli, že tam chodí. Nechodíš často – seš špatnej. Ne že by tě čekal trest, to ne, ale seš prostě špatnej, a se špatnejma lidma nikdo nechce bejt moc vidět.“

Tychko přikývl. Tomu rozuměl. Když někdo v klanu porušil velké tabu, vyhnali ho z klanu, a to znamenalo jistou smrt. Ne že by se něco takového událo, co byl Tychko živ. Ale všichni o tom věděli a báli se toho. Ovšem když někdo porušil malé tabu – no, pak ho sice nevyhnali, ale všichni se mu vyhýbali, nikdo mu nepodal pomocnou ruku při balení či stavbě tábora, nikdo mu nenabídl misku čerstvé krve, nikdo ho neoslovil, dokud Yakti neprohlásil, že už Núm viníkovi odpustil. Na takové zacházení sice nikdo neumřel, ale příjemné to nebylo. 

Rozhodl se využít Tarkovy sdílnosti a zeptat se ještě na poslední věc. „Společnost, vona kdo?“

„Nevíš?“ upřímně se podivil Tark. „Myslel jsem, že Společnost znaj všude na světě.“

Tychko potřásl hlavou. „Sever vona je ne.“

„Na severu neni,“ opravil ho Tark. „To se divim. Zoran řiká, že Společnost vládne na celým světě. A kdo teda vládne tam u vás, hm?“

„Nikdo…?“ opáčil Tychko nejistě. „Tam nikde nic. Sníh, a… a nic. Čemu by vládnout?“

„Zajímavý. No, Společnost, to je… Jak bych to. Velká spousta lidí, ale všem jim poroučí Prezidium. To je nejvejš. Pár lidí ve Čtyřměstí. Maj tam velkej palác celej ze stříbra, nebo se to aspoň řiká. Dělaj zákony, dohlížej na to, aby je nikdo neporušoval… Na to maj gardu. Znáš gardu?“

Tychko, který se usilovně – a dost marně – snažil jeho slova pochopit, jen znovu bezradně zavrtěl hlavou. 

„Chlapi v rudejch pláštích. Červenejch jako krev. Dneska už je v Záhoří tolik nevidíš, ale dřív? Co se mně jenom máti navyprávěla! Jezdili prej po všech krajích, chytali lapky a zabijáky, ale nejvíc – nejvíc šli dycky po čarodějníkách. Máti řikávala, že se Společnosti nehodili do krámu. Copak zloději v lese, co je komu po nich? Ale aby si lidi chodili a vykládali, že Společnost svejma dolama a fabrikama uráží Matku – to si nemohli dát líbit.“ Tark se uchechtl a pokrčil rameny. „Každopádně, jak je zmerčíš, tak se kliď. Nic dobrýho z nich nekouká.“

„Červenej plášť – já pryč,“ přitakal Tychko, protože se zdálo, že to Tark považuje za důležité. 

„Přesně tak. A teď už bych řek, že jsem ti hlavu zamotal dost, tak do práce.“

Tychko nemohl než souhlasit, a tak se rozhlédl po hromadách kamení a narovnaných kládách s osekanými větvemi. „Teď my něco nosíme?“

„Kdepak, už žádný nošení! Máme všecko, jde se na věc!“

Tychko se napřímil. Konečně začnou doopravdy stavět! „Na věc! Já co dělám?“

„Takový nadšení do práce se mi líbí! Ty děláš to, že si vemeš tadydle tu motyku, a budem kopat. Ale počkej, ještě ne! Napřed tady zatluču kolíky, ať víš kde.“

Tychko s Tarkovou pomocí brzy pochopil, že je třeba vykopat rýhy v obrysech budoucího domu, široké a hluboké akorát tak, aby se do nich vešla první řada kamenů. Odhrabal sníh a pustil se do práce. Tark mezitím houbil větší jámy v rozích, Tychko odhadoval, že do nich zapustí opěrné kůly.

Kopat v místní kamenité půdě bylo sice snazší než v na kost promrzlé hlíně na severu, ale jen o málo. Tychko víc vybíral kamení, než se doopravdy oháněl motykou, a Tarkovi šla práce ještě pomaleji, protože se potřeboval dostat do větší hloubky. Odpoledne, když se zimní slunce nachýlilo, měl Tychko hotové obrysy a pustil se do poslední rohové jámy, kterou Tark ještě nestačil začít.

„Konec?“ navrhl Tark, když se začalo šeřit.

„Teď já dobře dělám,“ namítl Tychko, „rychle dělám. Všecko, všecko.“

„Jako myslíš, že to doděláme dneska?“ přeptal se Tark po krátké odmlce. Tychko kývl. Tark se podíval na slunce a vesele se ušklíbl: „A tak jo, co by ne. Však domu trefíme i potmě.“

Skutečně skončili až hodnou chvíli po západu slunce. Naštěstí svítil měsíc, který zasněženou krajinu zaléval světlem, a koneckonců při kopání v zemi člověk nepotřebuje vidět až takové podrobnosti. 

„Dneska jsme pěkně pokročili,“ pochvaloval si Tark cestou do vesnice. „Zítra začnem kamennou podezdívku. Pořád ještě mi chceš pomáhat?“

„Já chci. Potom ty mě taky pomáhat?“

„To se rozumí. Ale dobře, že jste začli chodit na shromáždění. Na stavbu se budeš muset zeptat Zorana.“

Tomu se Tychko podivil. Tlustý muž ze shromáždění rozhoduje i o domech? „Jeho zem?“

„Tak trochu. Všechno kromě panský půdy vlastně patří Společnosti, a tu tady v Mokrym Dole představuje Zoran. Takže jo, dá se to tak říct.“

„Zem… koupit? Na peníz?“ zeptal se Tychko s obavami. 

„Kdepak. Země se koupit nedá. Třeba ti dovolej stavět, ale země je pořád Společnosti. Ty budeš platit peníze pořád dokola, za to, že na jejich zemi stojí tvůj dům. Tomu se řiká daně, a daně jsou zlo.“

Tychkovi se sen o vlastním domě začínal rozplývat před očima. „My peníze moc ne,“ přiznal neochotně. „Ne peníze – ne dům…“

„Potřebuješ práci,“ pokýval Tark hlavou. „Tvoje žena šije, ty můžeš třeba…“

„… dělat důmy,“ navrhl Tychko.

„Domy. Ale to by ses moc neuživil, však jak často tu někdo staví novej dům? Neboj, něco vymyslíme. Beztak zůstanete u Ully do jara, než budem hotoví tady. V zimě vůbec stavěj domy leda blázni jako já, co maj strach, aby jim nevěsta neutekla,“ zasmál se. „A do tý doby si něco najdeš, uvidíš.“

Tychko zaraženě přikývl. Do jara? Ještě dlouho, než bude moci začít se stavbou. Déle než cesta ze zimních pastvin na letní. Náhle se mu zastesklo po domově, po jednoduchém, jasném životě, který tam vedli. Na duši mu zhořklo při pomyšlení, že už svůj rodný kraj nejspíš nikdy neuvidí. Chvíli se zaobíral myšlenkou, že by se pokusil přesvědčit ženu, aby se vrátili na sever, ale brzy ten nápad zavrhl. Syvne tu byla šťastná, a kromě toho kdo ví, zda by se stále ještě měli kam vrátit. Sotva na ně někdo z klanu čeká s otevřenou náručí. Ne, zůstanou tady a nějak to zvládnou, tak jako všichni ostatní z Mokrého Dolu.

Tak, moji milí a moje milé, máme za sebou zhruba třetinu příběhu. Tychkova rodinka se pěkně zabydluje, chodí na šupáždění a vůbec. Není divu, že Tychko pokukuje po vlastním domě… Ale víte co? Udělal by líp, kdyby po něm nepokukoval. Jenomže to neví. Ach jo.

Jak už všichni dávno víte, pokud jste ještě nečetli ani jeden z knižně vydaných dílů série Ve stínu oskeruše, můžete si je pořídit třeba tady.

Komentujte, třeba i sdílejte, nebo pošlete malej kouřovej signál, abych věděl, jestli to tady aspoň někoho zajímá ^^

← předchozí kapitola

další kapitola

2 thoughts on “11. kapitola”

  1. Ugh, tak Zoran mi vážně nechyběl.. Matku na něj. Ta jejich dorozumívací technika je prostě úžasná, vždycky se u toho zasměju. Jako vždy, skvělá kapitola, i přes to, že byla bez Dárka. Ale jestli si dobře pamatuju poznámky z minula, tak tohle jsou poslední kapitoly bez utrpení, tak si je musím užívat tak jako tak. Matka ví, co je čeká dál. Sice nejsem v kouřových signálech úplně zdatná, ale spoustu jich posílám:D

  2. Adel the knihomol

    Já miluju ten jazyk, u toho se vždycky bavím 😀 Šupáždění mi v dnešní koronavirové době chybí, tak snad ho budeme moct dělat brzy i na živo ❤️

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *