14. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Další várka baby-Kira, baby-Daria a baby-Anastázie. Mimochodem malá Anielka je sarcastic little s*it. Syvne za ní nezůstává pozadu; pořád ještě umí být veselá a plná radosti ze života, vždyť co by se mohlo pokazit?

A Tychko pod tlakem pomalu začíná ztrácet zbytky zdravého rozumu…

Minulá kapitola je tady.

Syvne

Tráva pod oskeruší se probouzela ze zimního spánku a žíznivě pila jarní déšť, který skrápěl údolí kolem Mokrého Dolu. Syvne mu spokojeně nastavila tvář. 

„Kdyby tak radši slunce vykouklo,“ podotkla Denica a stáhla si lem šátku víc do čela. 

Tark přišel Tychkovi poradit, jak začít se stavbou, a nevěstu si přivedl s sebou. Boris s Lottou, u kterých sloužila, už s veselkou počítali jako s hotovou věcí, a když Zoran přislíbil, že dohlédne, aby budoucí nevěsta dostala nocleh u slušné místní rodiny, ochotně jí dali volný den navíc. Tark ji v kupcově domě vyzvedl ještě před úsvitem, ani prý dospat nemohl. Nestávalo se často, aby spolu mohli strávit celý den, vždyť jen cesta do Kruží trvala skoro tak dlouho.

Syvne si přátelskou hnědovlásku s kulatou tváří hned oblíbila. Zamlouvalo se jí, že k ní Denica mluví sice pomalu a zřetelně, ale bez náznaku posměchu či přezíravosti, s nimiž se ve vsi nezřídka setkávala. 

„Mně pršení líbí. Všecko voní.“

„A co tadyhle cvrček? Není mu zima?“

Syvne shlédla dolů na Kira, který se jí zpola hrdě, zpola vyděšeně držel za sukni. Ještě si nezvykl, že se dovede postavit na vlastní nožky, a občas ho přepadl strach, že ho neunesou. Jistě to ale nepotrvá dlouho a odváží se prvních krůčků. Usmála se a pohladila ho po deštěm zkroucených vlasech.

„Tady žádná zima. U nás na severu, tam moc zima. Pořád sníh.“

„Brr,“ otřásla se druhá dívka a přitáhla si plášť blíž k tělu. „Jsem ráda, že jsem doma tady.“

„Já taky ráda. Už brzy tady doma,“ zasnila se Syvne. „Nemůžu počkat.“

„Nemůžeš se dočkat,“ opravila ji Denica s úsměvem. „Neboj se. Těm dvěma určitě půjde stavba od ruky.“

Syvne se zadívala na oba muže. Tark rozmáchle ukazoval hned tam, hned onam, zatímco Tychko ho hlavně sledoval a přikyvoval.

„Tark moc hodnej. Ale my nechcem u tebe brát ho.“

Denica se smíchem mávla rukou. „Kdepak! Aspoň se zabaví, než bude veselka. Beztak za mnou pořád chodí a stěžuje si, jaké je to dlouhé čekání.“ Ohlédla se, ztišila hlas a spiklenecky dodala: „A to přitom ani moc nečeká!“

Syvne zamrkala. Zprvu si nebyla jistá, jestli pochopila správně, ale dívčin potutelný úsměv a ruměnec ve tváři nasvědčoval, že ano. „To tady může se tak? Dřív než svatba?“

„Nesmí,“ zachichotala se Denica. „Ale když se to nikdo nedozví…“

„Já nepovím. Proč by já povídala, co je v cizím domě. Ať bude u vás hodně moc štěstí.“

„Díky,“ odpověděla dívka tiše. „Jsem si jistá, že bude.“

Tychko s Tarkem teď kráčeli přes louku k nim. Kiro radostně vypískl, pustil se matčiny sukně a natáhl ruce k otci. 

„Je tam táta, viď? No tak šup, utíkej za ním,“ pobídla ho Denica. Kiro k ní vzhlédl, ztratil soustředění a vzápětí i rovnováhu. Rozhodil paže, zavrávoral a žuchnul na zadek. Dotčeně nakrčil obličej a rozplakal se.

„Ale pocem,“ sklonila se Syvne a zvedla ho do náruče. V duchu se přitom zasmála při vzpomínce na to, jak dlouho jí trvalo pochopit, že záhadné pocem, kterým děti zhusta častovala Marija, znamená vlastně pojď sem. „Brzo budeš běžet. Brzo budeš mámě utýct. Stará máma, starý nohy.“

„Stará, to určitě,“ zasmála se Denica. „Kolik je ti let?“

Syvne pokrčila rameny. „Já nepamatuju. U nás ne moc důležitý. Nikdo nepamatuje dobře. Já myslela o tom, teď budem tady, a tady každej pamatuje. Já myslela o rokách doma, co mohla vzpomnít, a dávala kamínky. Jeden rok, jeden kamínek. Pak já přinesla Ulle. Ulla řekla tucet, a půl tuctu, a ještě jeden. Ale je tak pravda? Možná jo, možná ne.“

Denica přikyvovala, zdálo se, že rozumí. „To mě nikdy nenapadlo. Taky bych přece nemohla vědět, kolik je mi let, kdyby mi to nejdřív někdo neřekl.“

„O Kirovi já budu pamatovat,“ dodala Syvne, „aby mohla jemu říkat. Kiro tady doma od vždycky. Všecko bude u něj správně jako u lidí tady.“

„Tak proto s ním pořád mluvíš po našem.“

Syvne přitakala. „Na co by jemu moje řeč? Jeho lidi teď tady. Lidi, dům, všecko.“

„Je vidět, že o tom opravdu přemýšlíš,“ pochválila ji Denica.

Mezitím oba muži došli až k nim. Tark se hned přitočil ke své nevěstě, svlékl svůj plášť a přehodil jí ho přes ramena.

„Prší čím dál houšť,“ podotkl. „Nech si ho na cestu.“

„Nechci se ještě vracet.“

Spiklenecky se k ní naklonil. „Ani ke mně domů? Neříkalas, že tě hospodář do rána pustil?“

Denica zpola pohoršeně, zpola potěšeně souhlasila, a tak se zanedlouho rozloučili a každý se vydali svou cestou – Tark s Denicou na samotu, Tychko se Syvne a s Kirem zpátky k Ulle. 

„Co nevidět už se budeme vracet do vlastního,“ přešel Tychko do vlastní řeči. „Tark mi pomohl vyznačit, kde bude dům stát, a naplánovat všechny práce. Slíbil i přiložit ruku k dílu, když bude moci. Ale já začnu hned zítra, teď když vím, co dělat.“

Syvne se usmála. Tychko vypadal nadšeně jako už dávno ne. Možná se jen potřeboval něčím pořádně zaměstnat. „Vidíš, a to sis loni zrovna pod tím naším stromem naříkal, že postavit dům nikdy nedokážeš. Ale já věděla, že ano. Však jsem se nevdala za žádného nešiku.“

„Bez Tarka bych to nedokázal,“ zabručel, ale Syvne dobře viděla, že ho její slova těší.

„Možná, ale to je právě kus té šikovnosti, že sis Tarka našel. Umíš se seznámit s těmi pravými lidmi. Zrovna jako se Zoranem. Jistě si tě taky hned oblíbil, když tak snadno souhlasil se stavbou.“

„Kdo by si mě taky neoblíbil?“ zasmál se Tychko. A jestli se Syvne zdálo, že zprvu trochu zaváhal a přes tvář mu přelétl stín, přisoudila to vlastní představivosti. 

* * *

Dalšího dne Tychko opravdu hned časně zrána vyrazil na jejich louku, aby se pustil do základů nového domu. Syvne se rozhodla, že bude taky užitečná. Dokončila jednoduchou, ale vesele pestrou výšivku na šátku, na kterou spotřebovala zbytky barevných přízí, vzala Kira a vydala se na Březový vrch. 

Dveře jí otevřela malá Anielka. „Panstvo nejni doma.“

Vzápětí za ní z domu přispěchala Brygida, čapla ji za ruku a odtáhla ji. „Todle je ňáký uvítání?“ zamračila se na holčičku, než se obrátila k Syvne. „Ráčej prominout. Holka ví, že nemá sama vodvírat. Ale panstvo je pryč, to zas měla recht.“

„Já přišla za tebou. Přinesla tobě dárek.“ Vytáhla zpoza haleny šátek a podala ho Brygidě.

„Ale to jste si neměla dělat škodu!“ vyhrkla služebná. 

„Já nedělala škodu. Dělala dárek, aby poprosit pomoc.“

„Pomoc? No pokavaď budu moct, tak pomůžu. Nechcete jít s klukem za náma do kuchyně? Pani by se určitě nezlobila, a mně se každou chvíli dopečou buchty.“

Syvne pozvání ráda přijala. Pozdravila se s Marijou a Kiro se v její náruči začal hned nedočkavě kroutit, když zahlédl Daria a Anastázii.

„Mama doju,“ poručil si a natahoval ruce k zemi, kdyby to snad nebylo dost jasné. „Doju!“

Jakmile mu vyhověla, hned si to po čtyřech namířil za dětmi.

„Kijo, mušíš chodit! Po dvouch!“ rozesmála se Anastázie, vyskočila a zadupala nožkama. „Takle!“

„Dyk je to mimino,“ prohlásila Anielka se vší dospělou vážností pětileté holčičky. „Mimina nechoděj, ty hloupá.“

„Jak to mluvíš se slečnou Anastázií?“ houkla Brygida od pece. 

„Mimina nechoděj, ty chytrá,“ opravila se Anielka vítězoslavně a Anastázie dodala: „Nejšem šlešna.“

Kiro si nevšímal ani jedné z nich a cílevědomě se doštrachal až k Dariovi. „Dája,“ broukl spokojeně a nechal se zatahat za vlasy.

Syvne nad nimi jen potřásla hlavou a posadila se k Marije. „Darius každej den větší.“

„Myslíš?“ potěšila se dívka. „Mně ho příde jak za pertl soli.“

„Je ho akorát, holka, neměj strach,“ ujistila ji Brygida. Položila na stůl pár buchet, z kterých se ještě kouřilo, otřela si ruce o zástěru a sedla si k nim. „Tak v čem můžu pomoct, pani Syvne?“

„Já taky holka,“ odpověděla bezmyšlenkovitě. Když viděla Brygidin nechápavý pohled, pokusila se to vysvětlit: „Ne pani. Marija holka, já holka.“

„Jo ták,“ protáhla služebná nejistě. „No, já nevim. Aby pani nehubovala.“

„Jevgenija určitě nebude hubovat, že neřikáš lidem, jak nechtěj,“ zasmála se Marija. 

„Dyž myslíte,“ vzdala se Brygida. „A copak bys teda potřebovala? “

„Já by potřebovala naučit pěstovat.“

Brygida se vyčkávavě odmlčela a po krátkém okamžiku ticha se zeptala: „Pěstovat co?“

„Všecko! Já neumim nic. U nás nepěstovu – nepě… nepěstovávaj.“

„Nepěstujou,“ napověděla jí Marija nepřítomně a vykulila oči. „Jako vůbec nic? Vy tam u vás nejíte?“

„My jíme!“ Syvne se rozesmála, až jí vyhrkly slzy. „Co ty myslíš, jak my živý! Jíme maso vod jelena. Tam u nás jinej jelen, nevim slovo pro něho. Jíme ryby, taky.“

„Hmm, pečínka každej den,“ zasnila se Marija.

„Ne pečínka. Maso – samo. Zabít, jíst. Ne píct. Někdy jo, málo.“

„Matko drahá!“ vyjekla Brygida. „Syrový maso?“

„Moc dobrý,“ potvrdila Syvne. „Taky teplý. Potom víc pozdějc už ne teplý. Ale jíme taky. Dáš hodně sůl na maso.“

„Sůl je ale drahá,“ podotkla Marija prakticky.

„Tam všude moc sůl.“

„Jakto?“

„Tam… velká, velká voda, a v ní sůl…?“ Syvne neměla ponětí, jak se v místní řeči říká moři, když tu, jak se zdálo, žádné nemají. 

„Teď už si ale vymejšlíš,“ uchichtla se Marija. „Sůl se ve vodě rozpustí, jak bys ji vyndala?“

„Vona na kraji sama vyndá,“ pokrčila Syvne rameny a poťouchle dodala: „Taky jíme, co jed jelen.“

Marija se zakuckala. „C-cože?“

„Zabíš jelena, rozřízáš břicho, vyndáš jídlo. Vaříš, jíš!“

Marija zbledla a odložila buchtu, do které se už už chystala zakousnout.

Brygida si odkašlala. „To je všecko ohromně zajímavý, ale nechtělas náhodou ňáký porady?“

„Zapomenula,“ usmála se Syvne provinile. „Porady chtěla moc. Co aby růst kolem mýho domu? Co dobrý? Co špatný? Jak všecko dělá? Jevgenija mluvila, ty a Josko všecko vědíte.“

„No to je mi votázek! Jak bych ti to… A víš ty co? Vokážu ti, co mám na zahradě. Tim začnem. Josko tu nejni, ale ten mi beztak pomáhá akorát s tou těžkou prací. Povědět ti, co a jak, na to stačim sama. Akorát vobilí, to si nepěstujem, berem ze statků. Esli budeš mít kus pole, zasej vobilí.“

„Já dohlídnu na děcka,“ nabídla se Marija. Syvne vděčně kývla a spěchala za Brygidou ven.

Po poledni už jí šla z těch všech rostlin a plodin hlava kolem, nemluvě o moudrech, kterých se jí dostalo stran péče o ně. Spoustu toho jistě zapomněla, ale zdálo se jí, že snad už má přece alespoň představu, jak začít. 

„Taky ti dám semínka a sazeničky, je na ně akorát čas,“ nabídla jí Brygida. „Když je šupneš do země, můžeš si eště před létem užívat první jídlo ze svý zahrádky. A koukni, esli ti tam vokolo i samo neroste něco k jídlu. Hruška, slíva… Až ti děcko povyroste, bude mít přes den co zakousnout.“

Syvne se s díky rozloučila a nechala Brygidu věnovat se v klidu úklidu domu. Marija ale řekla, že ji do vsi doprovodí.

„Už tam pomalu ani nechodim. Málem nevim, jak to tam vypadá.“

„Pořád stejný. Zoran tlustej, Ulla moc starostí… Ale!“ vzpomněla si přece jen na jednu podstatnou změnu. „Ženský choděj koupit moje šátky!“

„No to bych si prosila, však jsou taky nádherný.“

„A hádej! Ida chce, aby já udělala všecko pro její dceru svatbu.“

Marija se rozzářila. „To je mi konečně novina! Koukej si říct aspoň vo půlku předem.“

„Předem?“ zamračila se Syvne. „A půlku zadem?“

Marija vyprskla smíchy. „Peněz, ty hloupá. Ať ti dá půlku peněz ještě předtím, než začneš. To se dělá, když je to velká práce. Nakoupíš si látku, přízi – a co budeš dělat, když si to košíkářka rozmyslí, aha?“

To Syvne nenapadlo, chtít zaplatit za práci, kterou neudělala. Ale jestli je to tady zvykem… „Děkuju. Udělám tak.“

Šly pomalu, protože malý Darius trval na tom, že půjde po svých. Marija ho sice vedla za ruku, ale kdykoli se pokusila trochu zrychlit, začal se klučík rozčilovat. Syvne to nevadilo. Neměla kam spěchat, do zahrádky se pustí až zítra a vyšívání nemá nohy, aby uteklo. Kromě toho konečně přestalo pršet a dokonce zpoza mraků vykoukl kus sluníčka. 

Najednou Kiro kýchl a rozkašlal se. 

„Pořád stůně?“ zamračila se Marija.

Syvne si povzdechla. „Já nevim. Někdy jo, někdy ne. Nevim, jak pomoct.“

„Zkus se poradit s Jevgenijí. Takovou spoustu knih má doma, to by bylo, aby neznala nějakou dobrou meducínu.“

To se Syvne zdálo jako dobrý nápad. Umínila si, že se příští týden zeptá. 

Když se přiblížili na dohled Ullina domu, Marija zastavila a ošila se. 

„No… hádám, že ten zbytek už dojdeš.“

„Ty ne s náma pudeš?“ podivila se Syvne.

„Ulla by mě nejspíš neviděla moc ráda. Však sama víš, jak jsme se rozešly.“

„Viděla ráda,“ namítla Syvne přesvědčeně. „Vona dycky zlobí, ale myslí po dobrýmu.“

Marija zakoulela očima. „S tebou možná. Já už jsem pro ni zkažený jablíčko. Takový, jaký z košíku vyhodíš, aby vostatní nenačáchly.“

Syvne by ji byla ráda přesvědčila o opaku, ale měla podezření, že přesně takhle to Ulla ve skutečnosti vidí. „Počkej, bude náš dům, budeš pořád přichodit ke mně.“

„Seš moc hodná,“ usmála se Marija. „Tak zase v sobotu. Ať vás Matka vochraňuje.“

„I vás ať taky,“ kývla Syvne a vykročila k domu, ačkoli se jí Kiro v náručí vzpouzel a kroutil, jak se natahoval po Dariovi. „Neboj, neboj. Zase uvidíte spolu. Zase Darius bude tobě tahat vlasy. To vížejo.“

* * *

Dalších pár týdnů prolétlo jako vítr, Syvne skoro neměla kdy si všimnout. Ruce měla v jednom kuse zaměstnané, ať už vyšíváním výbavy pro dceru košíkářky Idy, nebo péčí o semínka a sazeničky, co jí věnovala Brygida. Když to šlo, vypomohla i Tychkovi na stavbě, zatímco se Kiro motal okolo oskeruše a pokaždé, když upadl, hned se s oporou o její vrásčitý kmen zas pokoušel postavit. Jen ten kašel se mu pořád vracel, i když mu zkoušela dávat odvary z nejrůznějších bylin, co jí Jevgenija poradila. Ale přinejmenším se nezdálo, že by se jeho nemoc zhoršovala.

O sobotách ji Tychko ochotně doprovázel na Březový vrch a dokonce se zájmem rozprávěl s Jevgenijí a Gavrilem. Syvne pokaždé v duchu děkovala Matce, že přivedla jejího muže k rozumu. 

Teď, když začínala mít z vyšívání pravidelnější příjem, rozhodla se nakoupit látku i pár levnějších přízí do zásoby a prodávat šátky na tržišti. Hned první neděli prodala čtyři, i když většina ženských zpočátku jen okukovala. Pak se u ní ovšem zastavil Zoran, prohodil s ní pár slov a za chvíli už se osmělila první zákaznice. Ceny nebyly vysoké, ale Syvne měla z té hrsti měděných pertlů nezřízenou radost. 

„To se necháváš šidit, holka,“ peskovala ji Ulla. „Daly by dvakrát tolik.“

„Udělám hezčejší, budu prodat za víc,“ usoudila a polovinu mincí vtiskla Ulle do dlaně. „Že my žijem u tebe,“ vysvětlila. Ulla se pokoušela něco namítat, ale Syvne o tom tentokrát nechtěla ani slyšet. „My neměli nic, ty nechala nás tady. Teď už my máme.“

Na jejich louce nad vsí mezitím zvolna rostl dům. Stavba šla o něco pomaleji než u Tarkova domu, kde oba muži pracovali téměř denně. Tark sice ve volných chvílích přiložil ruku k dílu, ale musel zorat a zasít na svém malém políčku, což pro jediného člověka bez tažného zvířete představovalo pořádný kus práce. Tychko však pokračoval neúnavně den co den a z rozkopané půdy, hromady kamení a dřeva se pomalu, ale jistě stával opravdový dům. 

„Půjdem pomoct Tychkovi,“ prohodila Syvne zase jednou v sobotu odpoledne k Ulle. 

Byla přesvědčená, že Ulla dobře ví, kde tráví každý sobotní večer, ale zdálo se jí, že snad pradlena sama dává přednost tomu, když může předstírat nevědomost. I teď jen něco zabručela v odpověď od pece, kde míchala polévku. Na podlaze si jako obvykle hrálo pár dětí. Syvne v průběhu času postupně pochopila, že Ulla ovdověla krátce po svatbě, její muž zahynul při závalu ve stříbrném dole. Děti neměli a pradlena už se znovu nevdala. Zato poskytovala útočiště všem dětem, které zabloudily k jejímu prahu, a zjevně k nim počítala i Tychka a Syvne. 

Už ne nadlouho, pomyslela si Syvne, když s Kirem v náručí stoupala kamenitou cestou k místu, kde už brzy bude jejich dům pod střechou. Tychko byl s postupem výstavby spokojený. 

„Dnes jsem udělal pořádný kus práce,“ usmíval se a hned jí ukazoval, co všechno zvládl a co ještě zbývá. „Když pomůžeš se střechou, budeme bydlet ve vlastním, ani se nenaděješ. Tark mi ukázal, jak z rákosí připravit snůpky, které se na střechu vážou, ale budeme jich potřebovat spoustu.“

„A to já ráda, vázat, to mi jde,“ zaradovala se Syvne. Konečně bude při stavbě doopravdy užitečná. 

Tychko se rozesmál. „No, jen to nepřežeň, ať tu střechu nemáme vyšívanou.“

„Takový dům by nikdo jiný neměl.“

„Možná, ale já se zrovna snažím mít právě takový dům, jako mají ostatní,“ namítl Tychko s úsměvem.

„No dobrá. Budu vázat přesně tak, jak mi ukážeš. Půjdem?“

„Pro dnešek už jsem skončil,“ přikývl. Syvne počkala, až se v potoce umyje od potu a prachu, a pak už zamířili pěšinkou při okraji lesa směrem k Březovému vrchu. 

Dnes jim otevřela sama Jevgenija a zdálo se, že má výtečnou náladu. 

„Pojďte dál, pojďte, moji milí. Marijo!“ křikla ke kuchyni. „Vezmi Kira k dětem a dej mu najíst, buď tak hodná. A Brygida může podávat v salonu večeři, jakmile bude mít hotovo.“

Pokynula jim, aby ji následovali, a už dlouhými kroky zamířila přes halu, dlouhá sukně za ní vlála. Syvne překvapeně podala Kira Marije a spěchala za hostitelkou. 

„Něco stalo?“ zajímal se Tychko, když došli do salonu a pozdravili se také s Gavrilem. 

„Ne, ne… přinejmenším nic zlého. Zkrátka jsem ráda, že vás vidím.“

„Vidíš pořád,“ zasmála se Syvne, „ale pořád ne tak moc ráda. To kvůli toho psaní?“

Gavril prudce vzhlédl. „Jaké psaní? Co o něm víš?“

Syvne znejistěla. „Ulla povídala s kupeckou ženou. Přišlo psaní na Březovej vrch, povídaly. Z daleka. Co v něm asi je, povídaly. Kupecká myslela, asi umřel někdo z příze. Z příze může umřít?“

Gavril se během jejího vysvětlení přestal mračit a na konci se už dočista rozesmál. „To jsou ale klepny! A neměj strach, z příze určitě neumřeš.“

„To myslely z přízně,“ doplnila pobaveně Jevgenija, nalila všem víno a posadila se. Počkala, až si sednou i ostatní, a obrátila se k Syvne. „To znamená někdo z rodiny, víš? Každopádně máš úplnou pravdu, je to kvůli tomu psaní. I když nikdo neumřel. Vzpomínáš si, jak jsme si povídali o legendách, které se pojí s oskeruší?“

„Stříbrný listí,“ přikývla Syvne. „Povídačky. Ty hledala, co doopravdy pravda.“

„Přesně. A myslím, že jsem něco našla. Tedy, ještě ne úplně, ale konečně jsem snad na správné cestě.“

„Jestli se to potvrdí,“ vpadl jí Gavril dychtivě do řeči, „bude to naprosto převratné. Něco, co postaví staré pořádky na hlavu, a ani Společnost proti tomu nic nezmůže.“

„Společnost?“ podivila se Syvne. „Co ona společnýho s mým stromem?“

„Chce sebrat, pro to listí,“ uchechtl se Tychko. 

Syvne se po něm v žertu ohnala rukou. „Nehloupuj!“

Jevgenija se krátce zasmála a zase se ujala slova: „Dostala jsem dopis od bratra. Žije na východě, v Mandurii. Oženil se s dívkou z tamějšího starého rodu, moc se od té doby nevídáme. Požádala jsem ho o pomoc, protože mě napadlo, že přes rodinu své ženy by mohl získat přístup do Levrantské knihovny. Je prý největší a nejstarší nejen v Mandurii, ale na celém světě.“

Slovo knihovna Syvne neznala, ale nedalo jí mnoho námahy odvodit si, co asi znamená. „Takže našel něco zajímavý? To, co ty hledala?“

Jevgenija rozzářeně přikývla. „Jeden starý svitek, někdo ho kdysi musel omylem zastrčit do jiné knihy. Nechá prý svého sluhu zhotovit opis a pošle mi ho. Ale myslím, že to je přesně to, co potřebuju. Mluví se tam o snu, dítěti a čarodějném stromě.“

„A o velkém otřesu, který čeká Zemi,“ vložil se zase do hovoru Gavril. Oči mu skoro svítily. „O konci staré doby a začátku nové. Podle mě to nemůže znamenat nic jiného, než že nadvláda Společnosti skončí a synové Země zvítězí.“

„Proč ona tak špatná?“ zeptal se Tychko. Syvne ho chytila za ruku a usmála se. Měla radost, že se zajímá o to, co Jevgenija s Gavrilem vyprávějí, a že ho konečně opustila ta nedůvěra a skoro až nepřátelství, které dával najevo dřív. 

„Kromě toho, že zakazuje obřady synů Země?“ odpověděl Gavril s úšklebkem. „Hlavně proto, že nás okradla o to, co našim předkům patřilo.“

„Od čeho okradla?“ Syvne se nechápavě rozhlédla kolem. 

„Tohle je panský dům,“ vysvětlila Jevgenija a svému muži raději dolila víno, když si všimla, že svůj zamračený pohled přesunul na prázdný pohár. „Dřív k němu náležely tři vesnice – Mokrý Důl, Kruží a Husí Blata. Všechna půda patřila k některému z panských domů. Páni od lidí na své půdě vybírali daně a za to jim poskytovali ochranu, nebo třeba zrno ze svých sýpek v dobách hladomoru.“

„Ještě můj děd tuhle dobu pamatoval,“ dodal Gavril zachmuřeně. „Naše panství nebylo z nejbohatších, ale vzkvétalo a lidem se tu dařilo dobře.“

Jevgenija přikývla. „To bylo ještě za dob království. V Levrantu vládl král, v Bělohorsku a ve Čtyřměstí dva místokrálové. Ještě před válkou.“

„Válkou?“ vyjekla Syvne. „Jako bojování?“

„Nebyla to vlastně žádná pořádná válka,“ mávl rukou Gavril. Syvne připadalo, jako by ho to snad mrzelo. „Trvala sotva pár měsíců. Víš, poslední král zemřel a nezanechal žádného dědice. Několik rodů si na trůn dělalo zálusk. Jenomže mezitím se čtyři nejvlivnější dohodli s vojskem, a bylo.“

Jevgenija se zase ujala slova. „Čtyři staré, urozené rodiny. Nebyly sice s královským rodem nijak blízce spřízněné, ale zato měly nejvíc majetku. Ještě za krále tihle čtyři založili ve Čtyřměstí Všeobecnou těžařskou a technologickou společnost – jenomže tehdy to opravdu nic víc nebylo, jen obchod a peníze. Ovšem když král zemřel, vycítili svou šanci. A tak se Společnost začala měnit v to, čím je dnes. Z vojska udělali svou gardu – to se ví, že zadarmo to nebylo – a ze Společnosti nejvyšší vládu. Prý všichni páni s jejím ustavením souhlasili, ale pravdou je, že se dohodli jen nejbohatší a nejvlivnější z nich. Dalším nabídli víc peněz a vysoké úřady, aby v panských radách všech krajů hlasovali pro reformu. Každému panství zbyla jen půda, která patřila k samotným domům, ale polnosti, vesnice, to všechno zabrala Společnost. V prvních letech ještě vyplácela pánům část vybraných daní, rok od roku to však bylo méně, a dnes už nedostáváme vůbec nic.“

„Možná si teď říkáte, že nám jde jenom o vlastní blahobyt,“ doplnil Gavril a pořádně si přihnul, „ale i lidem ve vsích se vede hůř než dřív. Vybrané daně shrábne Společnost, anebo její zástupce ve vsi. Jenže Společnost je daleko, o záhorské vísky se nestará… A přitom zas je dost blízko, aby sem výběrčí daní vážil cestu. A Zoran leda tak kouká, kde si nahrabat. Cítí se důležitě, protože vesnice s pokračujícím panským rodem mají lepší postavení – a to znamená větší pravomoce a víc peněz pro zástupce Společnosti.“

Syvne se to všechno pokoušela vstřebat. Naštěstí mezitím přišla Brygida a přinesla na podnose večeři. Salonem se rozvoněla dušená slepice se zeleninou a poskytla tak Syvne čas na přemýšlení. 

„Tak vy by chtěli Společnost pryč?“ zeptala se, když už v míse zbývaly převážně jen kosti. 

„Nemůžu říct, že by se mi po ní stýskalo, kdyby zmizela,“ řekla Jevgenija. Gavril přikývl.

„A můj strom… jak pomůže?“

Jevgenija s Gavrilem se po sobě podívali. „Strom sám nejspíš nijak,“ odpověděla nakonec hostitelka opatrně, „spíš to, že se ti o něm zdálo. Ale napřed musím prostudovat ten rukopis. Pak snad budu vědět víc.“

„A co…“ načal Tychko.

„Zatím vážně nevím,“ přerušila ho Jevgenija. „Jsou to všechno jen náznaky. Možná to s tím ani nemá nic společného. Jakmile se dozvím víc, řeknu vám o tom.“

Po obřadu Kruhu si Syvne vyzvedla v kuchyni synka, prohodila pár slov s Marijou a Brygidou a vydali se zpátky do vesnice. Tychko vypadal nezvykle zamyšleně.

„Co tě trápí, slunce moje?“ zeptala se.

„Nelíbí se mi, co za hry hrají. Myslím, že je to nebezpečné. Víc než to, co se dělo dosud.“

„Já jsem tomu ani moc nerozuměla,“ přiznala Syvne. „Zní to všechno ohromně zajímavě, ale možná jsou to jen další nesmysly. Co by mohl nějaký sen mít společného se zničením celé Společnosti?“

„Sám nevím. Ale i kdyby to byla hloupost, stačí, že o tom takhle mluví.“

Rozesmála se. „To ale přece jenom mezi přáteli! Jistě to nevykládají na potkání každému.“

Tychko se zaraženě odmlčel. „Nikdy nevíš,“ zabručel a zbytek cesty už pořádně nepromluvil. Jen samé hm a chm, až to Syvne omrzelo a přestala na něj mluvit docela. Poslední dobou se občas stávalo, že se v myšlenkách úplně ztratil, a vždycky nějakou dobu trvalo, než se zase našel. Syvne si však nestěžovala. Muži, říkala si, kdo ví, co se jim honí v hlavách.  

***

Tychko

Kéž by se do tohohle Númem zapomenutého kouta světa nikdy nevydali! Jen samé potíže a trápení tu na ně čeká, nic jiného. Proč jen Tychko kdy souhlasil s tím pošetilým nápadem?

Nedělní shromáždění bylo v plném proudu, Tychko seděl na tvrdé lavici a předstíral, že poslouchá Zoranovo řečnění. Ve skutečnosti však nevnímal ani slovo. V noci skoro nezamhouřil oka, včerejší návštěva na Březovém vrchu mu nedala spát. Syvne jen lehkomyslně pokrčila rameny a poradila mu, ať si s tím nedělá starosti. No ovšem! Bezstarostná Syvne se svým přesvědčením, že Matka se o všechno postará. Jenomže on se touhle slepou vírou těšit nemohl. Na rozdíl od své ženy dobře věděl, že se Zoran o Jevgeniji s Gavrilem dávno zajímá. 

A nic nenasvědčovalo tomu, že by ho tenhle zájem měl brzy opustit. Jestli si páni z Březového vrchu nedají dobrý pozor, může jim hrozit skutečné nebezpečí. A s nimi i jemu a jeho rodině. Kdyby tak dokázal Syvne přesvědčit, aby se s nimi přestala stýkat! Věděl však, že to je jen marné přání. Kéž by tak Gavril s Jevgenijí chtěli prostě zmizet! 

Útroby mu sevřela nevolnost, když mu došlo, nač právě pomyslel. Přece by si doopravdy nepřál, aby je potkalo něco špatného? Vždy se k němu i k Syvne chovali přívětivě, pomáhali jim jako skuteční přátelé… Ovšem na druhou stranu je vtahují do vážného nebezpečí, byť třeba bez zlého úmyslu. Kromě toho jsou bohatí, mají jistě mnoho přátel, Jevgenija má bratra s celou jeho mocnou rodinou. On a Syvne mají jen jeden druhého. Když začne příslovečný led praskat pod nohama, kdo se zastane jich? Někdy člověk nemá možnost volit mezi dobrým a špatným, ale jen mezi zlým a ještě horším. A buď jak buď, vlastní rodina má přednost.

Z úvah ho vytrhlo šťouchnutí do ramene.

„Co? Co se děje?“ probral se s leknutím.

„Už je konec,“ usmála se Syvne, „nad čím ses tak zamyslel?“

Tychko se rozhlédl. Lidé už se skutečně trousili ven. Vstal a pokusil se vrátit duchem do přítomnosti. „Hm, já… Tak různě,“ odpověděl vyhýbavě.

Syvne se k němu naklonila a ztišila hlas. „Abych řekla pravdu, taky jsem moc neposlouchala. Musím pořád myslet na to, o čem jsme včera mluvili. Však víš kde.“

„V-vážně?“ zajíkl se, ale Syvne si zřejmě ničeho nevšimla.

„No ovšem, ty ne? Je to všechno tak vzrušující. Dávná tajemství, nové objevy. Nemůžu se dočkat, co z toho všeho bude.“

„Máš úplnou pravdu,“ přikývl Tychko, ale uvnitř ho sevřel ledový chlad, horší než mrazivá vánice doma na severu. Jak jí má jen vysvětlit, že tohle báječné dobrodružství může skončit v slzách a krvi? Nemůže ji varovat, že Březový vrch je pozorně sledován, aniž by prozradil svou vlastní úlohu. Udělal správně, že se dohodl se Zoranem, přesvědčoval se. O tom žádná. Jeho žena by to však jistě nepochopila. Považovala by to za hanebnost. Za zradu. Ale jeho věrnost přece patří vlastní rodině! Musí ji ochránit, je to jeho povinnost. Bez ohledu na cenu. 

Únava a počínající bolest hlavy mu začaly splétat myšlenky do kruhu, s každou obrátkou nabíraly na naléhavosti. Nechtěl nic než zbavit se toho strachu, té hrozby, která nad nimi visela, toho provazu, na němž ho držel Zoran. Skoncovat s tím vším a konečně v klidu žít.

„Máš pravdu,“ zopakoval a zastavil se před budovou shromáždění. „Ale teď jsem si vzpomněl, že jsem měl Zoranovi přijít říct, jak pokračuje stavba. Jdi napřed, sejdeme se u Ully, ano? Pak se můžeme třeba pustit do té střechy.“

Žena na něj starostlivě pohlédla. „Je ti dobře? Tvář ti zbledla jako od nemoci.“

„Moc dobře jsem nespal, to je celé. Neboj se, nic mi není,“ přinutil se k úsměvu, sklonil se a krátce ji políbil. „Nezdržím se dlouho.“

Zdálo se, že jeho slova Syvne upokojila. Usmála se a přikývla. „Dobře. Ale koukej, vypadá to, že už všichni odešli. I Zoran.“

Tychko se rozhlédl a zamračil se. „Opravdu. Budu muset zajít k němu domů.“ 

„A co kdybychom se potom sešli u našeho domu?“ navrhla Syvne zvesela. „Půjdu se podívat, jak se daří rostlinkám. Aspoň se zabavím, kdyby ses zdržel.“

Tychko si udržel přívětivý výraz, dokud se neobrátila k odchodu. Uvnitř však pocítil závist, skoro i vztek. Jak to, že dokáže být tak lehkovážná? Copak všechny starosti musí nést jen on? Okamžitě se zastyděl. Přece své ženě nepřeje chmury a obavy. Co jen se to s nimi stalo… Čím dřív bude tenhle zlý sen za nimi, tím lépe. Zhluboka se nadechl a zamířil k Zoranovu domu. 

Tentokrát nevydržel čekat, než si otylý muž odbude svoje rozšafné zdvořilosti. 

„Já přišel říct něco důležitý.“

„Opravdu?“ zbystřil Zoran. „Poslouchám.“

Tychko vypověděl, jak nejlépe uměl, co říkala Jevgenija o dopise od bratra a o svitku, který jí slíbil poslat. Vynechal spojení se Syvniným stromem, zato se obšírně rozpovídal o všem, co jejich hostitelé mají proti Společnosti a jak rádi by se její nadvlády zbavili. Kdyby k sobě měl být upřímný, musel by přiznat, že si skutečnost ještě o něco přibarvil. Ale jen maličko, omlouval se v duchu sám před sebou. Jevgenija s Gavrilem to možná nepopisovali tolika slovy, ale jistě si mysleli tohle všechno, a ještě víc. 

Zoran dychtivě naslouchal, a když Tychko domluvil, zamnul si tučné ruce. „To nezní vůbec špatně. Kdo ví, možná mám konečně něco, co by si zasloužilo, aby se o tom dozvěděli ve Čtyřměstí.“

„Co teďka stane?“ osmělil se Tychko.

„To už není tvoje starost,“ utrhl se na něj pán domu. Pak ale milostivě dodal: „Jestli tvoje zpráva zaujme ty, kterým ji předám, budu mít pro tebe další úkol. Zatím můžeš jít. A měj uši nastražené.“

Tychko otupěle přikývl a odešel. Hlavou mu vířilo zoufalé zklamání. Vlastně ani netušil, v co doufal. Snad že Zoranovi řekne, co ví, a Jevgenija s Gavrilem zmizí jako sněhová vločka nad plamenem. V duchu si spílal do hlupáků. Teď má před sebou jen další úmorné čekání, další týdny plné strachu, bezesných nocí a předstírané spokojenosti. Nevěděl, jak dlouho ještě tohle napětí vydrží. 

Než však vystoupal na louku nad vsí, kde se Syvne pilně činila na jejich malém políčku, už se mu v očích neodráželo skoro nic z chmur tížících jeho duši. A to málo, které přece jen nedokázal zakrýt, mohl snadno svést na únavu z těžké práce. 

Komunikace, děcka… Komunikace je ve vztahu ohromně důležitá. Když se podcení, můžou se stát nejrůznější nepříjemnosti.

A Tychko… Ale ne, Tychko, ty blázne. Nevíš, cos dal do pohybu.

Sérii Ve stínu oskeruše si můžete koupit, comments are love, jo a hlasujte v čtenářské ceně Magnesia Litera pro Metu od Pavla Bareše, jo?

Pac a pusu, Theo

← předchozí kapitola

→ další kapitola