15. a 16. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Zase jsem lemra, jinou výmluvu ani omluvu nemám, a tak tady máte trochu delší kapču. Vlastně je to celá jedna část. Syvne si užívá svůj krátký sen o oskeruši a na scénu přibudou někteří další obvyklí podezřelí. Enjoy. Můžete mi vynadat v komentářích.

Minulá kapitola je tady.

3. část

Krátký sen o oskeruši

Tychko

V následujících týdnech pracoval Tychko ještě usilovněji než dřív. Jevgenija stále čekala na list od bratra, ani Zoran se zatím se slibovaným úkolem neozýval a Tychka každá chvíle nečinnosti mučila pochybnostmi, vinou a představami všeho, co může budoucnost přinést. Proto se snažil, aby mu volného času zbývalo co nejméně. Syvne mu čas od času ustaraně připomínala, že by měl taky někdy odpočívat, ale jen ji odbýval, že na odpočinek bude mít v novém domě času dost. 

Den, který se ještě koncem zimy zdál v nedohlednu, přece přišel. Cestou vinoucí se do vrchu je dnes provázel ptačí zpěv. V trávě kvetly jahody, Syvnin strom se rozvoněl shluky bílých kvítků a pole za vsí se zelenala příslibem letní sklizně. Syvne, jindy tak upovídaná, tentokrát kráčela mlčky, s očima plnýma dychtivosti a zároveň pokory. Tychko v tom pohledu na okamžik zahlédl odraz vzpomínky na jejich svatební den, zaslechl ozvěnu svého slibu, že se o svou rodinu postará. Takhle si to tehdy rozhodně nepředstavoval. Ale snad udělal, co mohl. Zastavil se přede dveřmi vonícími čerstvým dřevem a zatlačil do nich dlaní. 

„Vítej doma,“ prohlásil slavnostně. Než odešli ze severu, nebyl by si pomyslel, že tahle slova bude ještě někdy opakovat, ale tady, v úplně novém světě, se mu to zdálo příhodné. „Ať je tohle místo tvým bezpečím a ať oheň, který do něj přineseš, nikdy nevyhasne.“

Syvne se v očích zaleskly slzy. Pomalu vešla dovnitř. Ačkoli sledovala průběh celé stavby, rozhlížela se nyní, jako by dům viděla poprvé. Nakonec se obrátila k němu.

„Postavil jsi pro nás dům, jaký by nikdo jiný z klanu nesvedl,“ řekla rozechvěle. „Věděla jsem, že jsem se dostala nejlepšímu muži pod sluncem.“

Tychko svou ženu pevně objal, i synka v její náruči. „Pro tebe všechno, má milá,“ odpověděl a ani nahořklá pachuť všeho, co se v těch slovech skrývalo, nedokázala úplně přehlušit klid a pokoj, který po nekonečně dlouhé době opět nakrátko pocítil.

Chvíli si ještě užíval ty nezvyklé chvíle štěstí a tiše sledoval Kira, jak pod matčiným bedlivým dohledem zvědavě zkoumá okolí. Pak ale Syvne chtěla podle tradice rozdělat v novém domově oheň, a tak přišli na to, že s sebou nemají křesadlo. Rozhodli se, že hned zaběhnou k Ulle, posbírají si své věci, kterých beztak nebylo mnoho, a vrátí se do svého domu už nadobro. 

Ačkoli jim pradlena ochotně poskytla střechu nad hlavou na víc než půl roku, Tychko čekal, že se jí přece jen uleví, když bude mít konečně ve světnici o tři duše méně. V tom se ovšem spletl.

„Vy už vážně vodcházíte?“ spráskla ruce, když jí novinu oznámili. „Zrovna teď?“

Tychko přikývl. „Dům hotovej, na co by čekat.“

„Určitě tam už je všecko, jak má bejt? Můžete tu zvostat dýl, já vás nevyhánim!“

„My víme,“ rozesmála se Syvne a krátce ji objala. „Ty moc hodná. Ale teďka už čas, aby my bydleli u nás doma.“

Ulla ji rozpačitě poplácala po zádech a podezíravě shlédla na skromnou kupku věcí připravených ke sbalení. „A kde máš nádobí?“ zeptala se přísně. „Kde plátno na slamníky? Přikrejvky?“

Syvne zaskočeně pokrčila rameny, ale pradlena ani nečekala na odpověď, už se po světnici otáčela a přidávala na hromádku tu štůček plátna, tu misku a lžíci, tu pytlík obilí.. 

„Nejni toho moc, sama víc nemám. Ale tumáš aspoň do začátku. Holka nešťastná, stěhovat se akorát s děckem a s tim, co má na sobě. A ten mužskej zrovna tak,“ loupla pohledem i po Tychkovi a přihodila těžkou sekyru. 

„Budem mít peníze, dáme tobě,“ vykoktal Tychko, ale žena jen mávla rukou.

„Šak co já ženská s ní, s mrchou velkou. Nechám si tu menší, ta je mně akorát do ruky. A esli budu potřebovat pořádný poleno rozštípnout, přijdeš pomoct.“

Tychko pochopil, že nemá smysl se s ní přít, a tak jí všechno odkýval. 

„Tak se mi líbíš,“ pochválila ho. „A teď už sypte, na loučení já nejsem, šak se brzo uvidíme.“

Jejich další díky už nechtěla ani slyšet, jen Kirovi ještě vrazila do ruky kus chleba. „Až se naučíš běhat, koukej zaběhnout za Ullou, ty kůzle jedno,“ nařídila mu a pak už se otočila ke kamnům, i když Tychko by přísahal, že přikládat vůbec nebylo třeba. 

Svázal do uzlu jejich majetek, kterého najednou bylo mnohem víc než ráno, Syvne vzala synka a šli.

„Tolik darů,“ žasla cestou, a pak znovu, když všechno v novém domě rozbalili. „Musíme se jí nějak odvděčit.“

„Jistě k tomu bude příležitost. Obstarám jí třeba dříví na zimu, za tu pěknou sekyru.“

„Peníze si nejspíš nevezme,“ mínila Syvne, „ale jestli se mi na trhu bude dařit, něco užitečného jí koupím. Takových přátel si člověk musí považovat. Je to učiněné požehnání, jak přívětivě nás tu přijali a jak nám pomáhají. Lepší domov jsme si nemohli přát! Jsem tu tolik šťastná!“

Tychko byl rád, že jeho žena mezitím poklekla s křesadlem u ohniště a neviděla mu do tváře, když odpověděl: „To je moc dobře, slunce moje. Já taky.“

***

Famir

Mladý důstojník gardy ještě jednou přelétl očima dopis, který držel v ruce, a úzké rty se mu zvlnily v krátkém úsměvu. Než však zaklepal na těžké dubové dveře, jeho tvář už opět neprozrazovala nic než chladnou výkonnost.

„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř úsečně. 

Poslechl a vešel do spoře zařízené místnosti, jíž vévodil velký psací stůl plný svitků a knih. Za ním seděl silnější prošedivělý muž s vrásčitou tváří. Ramena mu zakrýval stejně rudý plášť, jaký měl na sobě i příchozí. Vyzařovala z něj důstojnost, přesto by však málokdo na první pohled uhádl, že hledí na nejnebezpečnějšího muže ve Čtyřměstí a snad i na světě. Výzvědná hlídka si na rozdíl od zbytku gardy nelibovala v okázalých přehlídkách a nestavěla svou sílu na odiv, pokud to zrovna nesloužilo některému z jejích mnohých cílů.

„Veliteli,“ pokývl uctivě mladší gardista. 

„Co mi neseš, Famire?“

„Zajímavou zprávu, pane. Možná o nic nejde, ale…“

„Nepochybuji, že jeden z mých nejnadějnějších důstojníků by mne neobtěžoval ničím bezvýznamným. Týká se to těch záborů v Nadústí? Máme snad konečně něco, co můžeme použít?“

„Jde o úplně jinou záležitost, pane…“  Krátce zaváhal. Neudělá ze sebe blázna? Ale cítil, že na tom něco je. „Vím, že poslední dobou už jsme o těchto věcech mnoho nešlyšeli. Přišel list od zástupce Společnosti v jedné záhorské vesnici. Jak říkám, může to být planý poplach, ale něco mi říká, že bychom se na to měli podívat.“

Velitel mu se zájmem pokynul, aby přistoupil blíž. „Jestli něco odlišuje dobré muže z výzvědné hlídky od nejlepších,“ prohlásil s přesvědčením, „je to umění vycítit pravdu i tam, kde k ní náš rozum zatím nedospěl. A já vím, že tohohle daru se ti dostalo požehnaně.“

Famir podal veliteli dopis a trpělivě čekal, než ho starší muž dočte. Dlouho se rozmýšlel, zda má přijít. Leckdo by to považoval za pošetilost. Ale cosi mu zabránilo pustit tuhle zprávu z hlavy. Jen kdyby si mohl být jistý, jestli to bylo právě ono tušení, které mu už tolikrát pomohlo, nebo jen matná, avšak neodbytná vzpomínka.

„Hm, hm…,“ zabručel nakonec velitel a nechal list spadnout na desku stolu. „Máš pravdu, tuhle věc s proroctvím jsme tu neměli už… kolik je to let? Přiznám se, že sám bych tomu nejspíš nevěnoval pozornost. Ale pokud se domníváš, že by na tom mohlo něco být… Víš co? Vezmi si dva – nebo ne, tři. Vezmi si tři muže. Pověř je tím, chceš-li. Vyzkoušíš si velení a kdo ví, třeba budeš mít výsledky.“

To bylo víc, než v co Famir doufal. Zdvořile poděkoval, vzal si zpět dopis a odešel. V duchu už se probíral seznamem mužů výzvědné hlídky a přemýšlel, koho z nich si vybere. Na okamžik se oddal pošetilému nápadu, že by do Záhoří vyrazil s nimi, že by vyhledal prostořekou vesničanku s vlasy v barvě obilí a… Rychle přetrhl nit svých myšlenek. Jeho místo bylo tady, ve Čtyřměstí. Sám velitel ho označil za jednoho ze svých nejlepších mužů. Musí tvrdě pracovat, aby se vyšvihl nikoli mezi nejlepší, ale nad ně. Aby se stal nepostradatelným. Velitel tady koneckonců nebude navždy a Famir si umínil, že právě on se stane tím, kdo ho nahradí. 

Kdepak, už první setkání se záhoračkou byla chyba – dokonce hned dvě chyby naráz. Tou první byl sám fakt, že se vůbec nechal přilákat nebojácným hlasem a zábleskem světlých vlasů, že se s ní dal do řeči. Měl zadní uličku za krčmou obejít obloukem a pro jednou přivřít oči nad tím, co se v ní děje. 

Druhou chybou bylo podlehnout své slabosti, touze a vzteku, které v něm vzplanuly v okamžiku náhlého prozření. Což se už dávno předtím nerozhodl, že chce-li si splnit svůj odvěký sen a dostat se jednou v gardě až na samý vrchol, nesmí se nechat rozptylovat? Jistě, až do onoho dne nepotkal děvče, které by sílu jeho odhodlání podrobilo opravdové zkoušce. Tahle malá záhoračka byla první. Nedokázal říci, čím se lišila od ostatních – snad ušmudlanou nevinností, jejíž zbytky pořád ještě prosvítaly pod městskou špínou. Na kratičkou chvíli zapomněl na rudý plášť, zatoužil mít ji se vším všudy, vlastnit ji, ochránit ty poslední záblesky čistoty, než se ztratí docela. A když se vzápětí opět rozpomenul, nedokázal se ovládnout. Potřeba alespoň náznakem okusit, čeho se vzdává, touha potrestat dívku za to, že v něm zažehla ono bláhové přání, a konečně snad i snaha zadupat ony zářivé zbytečky čehosi do špíny ulice – když si je nesmí ponechat, ať je tedy nemá nikdo –, to vše mu zatemnilo mysl a nakrátko se zmocnilo vlády nad jeho tělem.

Podobnou chybu už od té doby skutečně nezopakoval. Ne, ta noc se mu stala připomínkou i varováním a nikdo by už více nemohl obvinit Famira, důstojníka gardy a nadějného člena výzvědné hlídky, z nedostatku sebeovládání.

Přesto ho při pomyšlení, že alespoň prostřednictvím jeho rozkazů a jeho mužů se možná jejich osudy znovu letmo dotknou, zamrazilo v zádech – jen si nebyl jist, zda je to příjemný, či nepříjemný pocit.

***

Tereza

Shrbená stařena přelétla pohledem dav, který se dychtivě shromáždil v prostorném dómu, a ucítila osten zklamání. Ještě si nemohla být jistá, samozřejmě. Všechny si je podrobně prohlédne. Cítila však, že se sem opět vypravila nadarmo jako už tolikrát předtím.

A ke vší smůle se zdá, že se sem bude muset vypravit znovu. Pokusila se narovnat pokroucená zda a znechuceně se ušklíbla. Už ale rozhodně ne v tomhle těle, pomyslela si. Všechno ji bolelo, každý krok jí trval tolik, co dříve čtyři, vrásčité skvrnité ruce se jí třásly. Fuj. 

„Tak mi ukažte, co pro mě máte,“ vyzvala přítomné.

Matky se jako kvočny začaly předhánět a strkat, která jí dřív postrčí toho svého špinavého uličníka nebo jí k nohám položí ukřičené nemluvně.Přesto se přinutila k trpělivosti a každému z dětí se podívala do očí. Nakonec zklamaně zavrtěla hlavou a ustoupila. 

„Nič? Vôbec nič?“ zeptal se zoufale starý Vavro.

Měla chuť protočit oči ke kamennému stropu nebo mužem zatřást. Jako by mohla mít jen kousíček úspěchu! Bylo to všechno, nebo nic. „Není tady.“

„Azda eště nenadišiel čas…“

Jenomže čas mi právě dochází, tupče. Spolkla to a velkomyslně pokývala hlavou. „Pravděpodobně. Tak se uvidíme zase za několik let.“

Odmítnuté matky hleděly do země a Vavro cosi koktal, ale Tereza už nemínila ztrácet ani chvíli. Mávla letmo rukou. „Před branami města ode mne máte pozornost.“

Zatímco se děti ozlomkrk rozběhly zjistit, jaké dobroty a divy se asi venku objevily, ona se vydala na opačnou stranu. Ještě jednou bude muset tyhle staré kosti přesvědčit, aby ji vynesly po ohlazených stupních na vršek skalní věže, odkud se po větru vydá dál. Do hlubin Země s Osudem, kde jen v prostoru a čase může toho proklatého parchanta skrývat?

***

Syvne

V novém domě si Syvne připadala jako v krásném snu. Ne že by se jim u Ully vedlo špatně, ale mít svůj vlastní kousek světa bylo něco docela jiného. Kromě vyšívání teď pracovala i na zahradě, které se k jejímu překvapení celkem dařilo. Zelenina vypadala k světu a vedle utěšeně tloustly obilné klásky. Ta trocha mouky, na kterou by vydaly, by samozřejmě nestála za řeč, ale Syvne od Brygidy dobře věděla, že má zrní schovat a napřesrok znovu zasít. Pak už sklidí úrody víc.

Tychko jí pomáhal se zahradou, nosil z lesa dřevo a naštípaná polínka skládal pod střechu ke zdi, lovil ryby v potoce nebo obcházel po vsi, za měďák nabízel pomoc kolem domu a pro Syvne bral objednávky na vyšívání.

O co víc se Syvne přes den konečně cítila jako skutečná paní domu, o to dychtivěji se tiskla ke svému muži po nocích, když slunce zašlo a Kiro chrupkal na peci. Kdo ví, myslela si potají, třeba se i Yakti někdy splete. Možná je Matka přece jen požehná dalším dítkem. 

Jedině Kirovo zdraví jí dělalo starosti. Ačkoli vyzkoušela snad všechny rady, které jí Jevgenija ve svých moudrých knihách našla, klučík se kašle ne a ne zbavit. Nezdálo se však, že by nějak chřadl, a tak se Syvne snažila se tím příliš netrápit. 

Marija ji často navštěvovala, někdy jen na kus řeči, jindy donesla něco z panské spižírny. Hned při první návštěvě vytáhla z košíku tři odrostlá kuřata. 

„Jevgenija posílá,“ vysvětlila zmatené přítelkyni. „Tyhlety dvě jsou slípky a ten černej je kohoutek. Když je budeš krmit, ponesou ti vajíčka.“

Kromě toho, i když někdy Marija náhodou přišla s prázdnýma rukama, malý Darius pokaždé pomohl Kirovi naplnit smíchem a výskotem celý dům i zahradu. 

Zkrátka a dobře, zatímco se jaro překulilo do léta, na stráni pod lesem všechno živé prospívalo, štěstí se zabydlelo pod slaměnou střechou a oskeruše na konci louky držela stráž, aby to tak zůstalo navždy. 

Jenomže měsíční svit její listy nepostříbřil, spánkem v jejím stínu nezískala Syvne čarovnou moc, a jestli se snad v pověstech o oskeruších přece jen kdesi skrývalo semínko pravdy, bylo ještě maličké a proti lidské zášti a hamižnosti nezmohlo nic.

Tak co na to říkáte? Kam se asi budou osudy našich známých ubírat? A jak se vám líbil návrat některých dalších postav? Moc se těším na vaše komentáře a slibuju, že už zase budu aktualizovat, jak se patří. Koho by to zajímalo, jsme kousek za půlkou příběhu. Držte si klobouky, pojedeme z kopce.

Jo, a minulá kapitola je tady

a následující tady (link bude, však to znáte)

xoxo, Theo