17. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Dneska ani nevím, co napsat na úvod, tak vás nechám, ať do toho skočíte rovnýma nohama.

Minulá kapitola tady.

4. část

Pláště rudé jako krev

Syvne 

Ti tři muži se objevili ve vsi na začátku žní, a ačkoli měl každý tou dobou plné ruce práce, jejich přítomnost nikomu neunikla. Už jen to, že přijeli na koních, samo o sobě stačilo, aby se okamžitě dostali do řečí. Neuplynul ani den a novina se donesla až k Syvne. Samozřejmě s ní nepřiběhl nikdo jiný než Marija.

„Mluví vo nich celá ves,“ vykládala. „Ida myslela, že jsou to kupci, ale Lofarka tvrdí, že ne. Nikdo neví, co tu chtěj. A víš co? Ptali se hned po Zoranovi, starej Murat to slyšel.“

„Každej ptá po Zoranovi. Zoran důležitej.“

„No jo, ale jménem!“ namítla Marija vítězoslavně. „Neptali se, kdo je tu hlavní, nebo kde najdou toho chlapa vod Společnosti, rozumíš? Vodkaď znali jeho jméno, když je tu nikdo nezná?“

Na to Syvne neměla odpověď. „Asi zjistíme,“ pokrčila rameny. „Zejtra vemu Kira k Ulle, vona ví všecko.“

„Nebo si to vo sobě aspoň myslí,“ ušklíbla se Marija. „A ze všeho nejlíp ví, co je pro tebe nejlepší.“

Syvne na přítelkyni soucitně pohlédla. „Vona myslí dobře.“

„Nechci se vo ní bavit,“ odsekla Marija. „Asi si myslíš, že jsem nevděčná, že mi Ulla pomohla, když jsem neměla kam jít. Jenže u ní každá pomoc něco stojí. Pomůže ti – a jseš její, musíš poslouchat. Jsem ráda, že jsem pryč.“

Syvne jen nezávazně pokrčila rameny. Nechtěla se hádat, a kromě toho Mariju chápala. Ulla byla svérázná. Sama se rozhodla, co druzí potřebují, a dala jim to, ať chtěli, nebo ne. Snad to bylo tím, že neměla vlastní děti, o které by se mohla starat.

„Jak Darius?“ zeptala se radši, protože tohle téma Mariju vždycky spolehlivě přivedlo na jiné myšlenky. „Pořád učí lítat?“

„Ani mi nemluv! Včera vyšplhal v kuchyni až na stůl, Matka ví jak, zařval píp píp a skočil! Myslela jsem, že si nohy přelámal, jak ječel. Ale ne. Nejspíš ho jenom rozčílilo, že zase neletěl.“

Syvne se rozesmála, což Mariju očividně potěšilo a pobídlo k dalším historkám. Pustily se přitom do práce na zahradě, Kiro a Darius samozřejmě hned chtěli pomáhat, takže Syvne musela dávat pozor, aby ta jejich pomoc celou její úrodu nezahubila, ale ani to jí nevadilo. Se sluncem ve vlasech, dětským výskáním v uších a vlhkou hlínou pod rukama se cítila skutečně doma.

***

Trojice neznámých mužů přebývala ve vsi už druhý týden a nikdo pořád ještě netušil, co jsou zač. 

Ačkoli, když o tom tak Syvne uvažovala, Zoran to nespíš věděl, protože cizinci zůstávali v jeho domě. Napadlo ji, že by se ho Tychko mohl zeptat, co tu pohledávají, ale ten o tom nechtěl ani slyšet. Nebude se prý plést do Zoranových věcí, obořil se na ni tak zprudka, až přišla o řeč. Nechápala, co ho to popadlo, ale raději se už znovu neptala. 

Kromě toho v sobotu nesmlouvavě odmítl jít na Březový vrch. Opět beze slůvka vysvětlení. Vlastně s ní nechtěl ani uspořádat Kruh, tentokrát si ovšem Syvne stála za svým. Nakonec se uvolil ke krátkému uspěchanému obřadu v jejich vlastní světnici a hned po něm odešel neznámo kam. Syvne chvíli zvažovala, že by se za Jevgenijí vydala jen s Kirem, raději však ten nápad zavrhla. Při tom, jak podivně se její muž poslední dobou choval, mu nechtěla dávat další záminky k hněvu. Brzo s ním ale promluví, umínila si. Ať je za jeho náladami cokoli, musí tomu přijít na kloub.

Tychko se však začal úzkostlivě vyhýbat každému náznaku vážného rozhovoru, jako by uhodl její úmysl. Neustále někam spěchal, nebo se naopak někde zdržel, tu byl příliš unavený, tu hladový, a všechny její pokusy zavést řeč na to, co sužuje jeho mysl, úsečně odbýval. Tak to šlo několik dní a nejinak tomu bylo i dnes – hned, jak se najedl, zabručel, že musí dolů do vsi, a bez dalšího odešel.

Kéž by se byla snažila víc, zoufala si později, kéž by si byla postavila hlavu a neustoupila, dokud s ní muž nepromluví. Proč – ach, Matko, proč jen neměla více vytrvalosti, nebojovala jako o život, nervala se zuby nehty?! 

Jenomže onen letní den nenapověděl ani náznakem, že by snad bylo třeba tolik spěchat. Vánek kroužil tak líně, jako by měl všechen čas světa, a bouřkové mraky, které se zvolna sbíraly nad majestátní korunou jeřábu oskeruše, voněly příslibem deště a vrhaly na louku vítaný stín. Jestli Tychko nechce mluvit dnes, pomyslela si Syvne bezstarostně, bude chtít zítra.

V ten okamžik se nad oskeruší zablýsklo a vzápětí třeskl hrom. Kiro se leknutím rozplakal. 

„Pšš, pšš. Pocem,“ vzala ho Syvne do náruče. „Víš co, táta pryč, tak co my by tady dělali. Jdem k Ulle. A radši hned, nebo budem zmoknout.“

Než došli k prvním stavením, vzduch zhoustl do lepkavého dusna a lepil se na kůži. Syvne zalitovala, že raději nezůstala doma. Ohlédla se. Těžké tmavé mraky už seděly na kopci a jejich dům i strom se v nich dočista ztrácely. Pozdě se vracet, usoudila. Přece jen dojdou k Ulle a přečkají bouřku u ní. 

Vtom se zpoza rohu ozval dusot kopyt a křik. 

„Stát! Zastav a sesedni z koně!“

„Co se děje? Nechte mě projet, jsem posel!“

„Z příkazu vrchního velitele gardy zabavujeme –“

„Hej! Co to děláte? To nemůžete!“

„– všechny zásilky a –“

„Co to má znamenat? Na to nemáte právo!“

Syvne se přitiskla ke stěně stavení a opatrně vyhlédla za roh. Spatřila posla v zaprášeném kabátci, jak se snaží uklidnit poplašeného ryzáka. Kolem něho stáli tři muži v rudých pláštích. Syvne viděla gardisty prvně v životě, a přece se jí srdce hned sevřelo. Snad že byli oděni barvou krve, snad že ji před nimi Marija tolik varovala. Teprve se zpožděním si uvědomila, že jsou to titíž tři muži, které Zoran hostil ve svém domě. 

„Odevzdej svůj náklad dobrovolně a můžeš jet,“ vyštěkl jeden z nich na posla, který levou rukou svíral otěže a pravou si tiskl na prsa kožený vak.

„A to zas ne! Mám ho doručit na Březový vrch a nikam jinam. Ještě nikdy jsem žádný list neztratil, a nehodlám s tím začínat dnes!“

Syvne se prudce nadechla. No ovšem! Ten dopis! Nevěděla, jak se to mohlo stát, ale rudopláštníci jistě přijeli kvůli němu. Musí Jevgeniji varovat. 

Tmavé mraky pročísl další blesk a nad horami už z nich visely závoje deště. Ale co naplat, nemůže přece nechat přítelkyni na pospas gardě. Rozčilené hlasy zněly stále hlasitěji a ryzák nervózně ržál. Syvne si nikdo nevšímal. Potichu couvla zpátky za roh, chytila synka pevněji a kvapem zamířila přes pastviny k pěšině vedoucí na Březový vrch. 

Nedostali se ani na půl cesty, když začaly první těžké kapky pleskat o vyprahlou zem. V mžiku přešly v liják tak hustý, že si Syvne musela co chvíli protírat oči. Mokrý oděv se jí lepil na tělo. Kiro se rozplakal. 

„Budem brzo,“ vykřikla přes hukot větru a bubnování deště. 

Ani místečko na nich nezůstalo suché, když konečně zabušila na dveře panského domu. Brygida otevřela, ale Syvne se nezdržovala vysvětlováním. Vrazila jí promočené kňučící dítě do náruče a běžela do salonu. 

„Jevgenije! Jevgenije, tady seš?“ volala už v hale. 

Paní domu se objevila nahoře na schodišti, podkasala si dlouhou sukni a seběhla dolů. „Syvne?! Co se děje?“ 

„Garda!“ vyhrkla udýchaně. „Dole ve vsi, voni řekli, nemůže jet. Musí dát jim psaní. Voni vemou tvoje psaní! Voni tady čekali na něj, aby vzít tobě! U Zorana čekali!“ 

„Počkej, počkej,“ zarazila ji Jevgenija gestem ruky. „Co to povídáš? Kde by se tu u nás vzala garda?“ 

„To já řikám! Ty slyšela, ve vsi tři chlapi? U Zorana zůstávaj? Voni garda, rudý pláště! Přijeli ukradnout tvoje psaní!“ 

K její úlevě Jevgenija konečně pochopila. „Víš to jistě?“ zeptala se znepokojeně. „Nemohla ses splést?“ 

Syvne důrazně zavrtěla hlavou. „Chlap se psaním řikal, musim donést na Březovej vrch. A garda, musíš nám dát ho, my vemem.“ 

Jevgenija si přitiskla dlaň na ústa a bezradně se rozhlédla. „Gavril je pryč, nevím, co…“ 

To Syvne taky netušila. Chtěla ji varovat, doufala, že Jevgenija už bude vědět, co dělat. Ta hodnou dobu jen stála a nepřítomně zírala z okna. Syvne začalo být v mokrém oblečení chladno. Otřásla se a objala si tělo pažemi. 

„Ale vždyť ty jsi celá zmáčená,“ vykřikla paní domu tak náhle, až se Syvne lekla. „Půjčím ti něco suchého na sebe, než se prostudíš.“ 

Syvne se bránila, že její oděv jistě brzy uschne, že mají naléhavější věci na práci. Ale Jevgenija trvala na svém, a tak už za chvíli stála v salonu v jejích prý obnošených, ale přesto podle Syvne naprosto úchvatných šatech. Když se pokoušela poděkovat asi po čtvrté, Jevgenija ji napomenula, že to nestojí za řeč. 

„A teď si pojďme dát na zahřátí trochu vína,“ pobídla ji. „Snad se Gavril brzy vrátí a bude vědět, co dělat.“ 

A co když ne, pomyslela si Syvne, ale nahlas neřekla nic. Její věc to nebyla, jak Jevgenija se zprávou naloží, a lepší nápad beztak neměla. 

Vypila půl poháru silného vína a konečně jí začalo být trochu tepleji. Uvažovala, zda jí Jevgenija nechá ty krásné šaty i na cestu domů. Ráda by už vyzvedla Kira, snad si pro něj půjčila ještě nějaký pléd, a vyrazila na zpáteční cestu. 

Vtom se zvenčí ozvalo tlumené zaržání, dusot a kovové třesknutí. Jevgenija poplašeně vyskočila. Převrhla přitom džbán se zbytkem vína, ale ani se po něm nepodívala, když se skutálel na podlahu.

A pak už rány do dveří a křik: „Otevřete!“

„Já řeknu, aby nevodevírat,“ vyhrkla Syvne a vyběhla ze salonu. 

Brygidu potkala už v hale. Popadla ji za loket. „Nesmíš vodevírat! Jevgenija nechce.“

„Cože to?“

„Tam garda! Ne dovnitř! Ne!“

„Nehloupni, co by tady…“ načala služebná, ale něco ze Syvniny naléhavosti ji nejspíš přesvědčilo. Vyjeveně přikývla. „Tak dobře. Matko drahá, proč jenom je Josko v lese? Na co jsem si toho muskýho brala, dyž tu jakživ nejni? Ale Syvne… jestli to jsou dovopravdy rudý pláště, nejspíš vyrazej dvéře.“ 

To Syvne nenapadlo. Doufala, že v tomhle velikém, krásném domě jsou v bezpečí. „Postarej vo děti,“ požádala Brygidu, „já za Jevgenijí.“

Bušení na dveře a křik sílily a pronikaly i do salonu. Hostitelka přecházela po místnosti a jindy tak upravené vlasy měla celé rozcuchané, jak si je zřejmě z rozčilení prohrabovala. Hned, jak cvakly dveře, se obrátila k Syvne. 

„Co mám dělat?!“

„Nevim,“ přiznala Syvne poraženě. „Možná pustit. Brygida myslí, stejně vlezou. Tak třeba bude líp po dobrým?“

„Asi máš pravdu. Jenomže –“

Její další slova zanikla v lomozu a praskotu. Hned nato se halou rozezněl těžký dupot. Jevgenija chytila Syvne za paži a bolestivě jí zaryla prsty do předloktí. Dveře do salonu se rozlétly a zdálo se, že postava muže v krvavě červeném plášti, z něhož stékala voda, je vyplňuje od zárubně k zárubni. 

„Hledám Gavrila a Jevgeniji z Březového vrchu,“ zahřměl gardista. 

Přes jeho rameno Syvne zahlédla, jak další míří po schodech nahoru a třetí přes halu ke kuchyni. Dětí si snad všímat nebude, zadoufala. A kromě toho kdyby se tam teď vrhla, jen by tím přitáhla pozornost. 

„Já jsem Jevgenija,“ řekla roztřeseně pobledlá paní domu. „Můj muž se vrátí co chvíli. Můžu vám zatím nabídnout víno?“

„To určitě! Otrávit nás? Uspat? Očarovat? Ani nápad!“

„A co p-po mně tedy chcete?“

„Já? Já nic.“ Nepříjemně se pousmál a udělal si pohodlí na nejbližším křesle. „Já jenom hlídám, než ostatní prohledají dům.“

Obě ženy ho zřejmě přestaly zajímat a místo nich si začal obhlížet salon. Jeho zrak bloudil po vykládaném nábytku, cizokrajných látkách, ozdobných nádobkách i plastikách z všemožných materiálů. Syvne však nespouštěla oči z Jevgenije, a tak ji neuniklo, jak se jí v tváři mihl záblesk překvapení, než ho stačila potlačit. Sledovala její pohled a spatřila Gavrila, který se zastavil ve dveřích, za zády sedícího gardisty. Mokré vlasy se mu lepily k čelu a oči mu stínily mraky stejně černé, jaké venku skrápěly zem provazy deště. 

Rudopláštník snad vycítil cizí přítomnost, snad zahlédl něco v Syvnině nebo Jevgenijině výrazu. Každopádně se prudce ohlédl, začal se zvedat a sáhl za pas po rukojeti dýky. Gavril nečekal a hmátl hbitě pro vlastní nůž. Gardista byl vmžiku na nohou, dýku napřaženou. 

„Odhoď zbraň! Neprotiv se rozkazům gardy Společnosti!“

„Tohle je panský dům!“ odsekl Gavril a nejevil sebemenší úmysl uposlechnout. „Tady není vaše země, a ty to dobře víš!“

Rudý plášť přikročil blíž. „Na tom nezáleží, když jde o podvratnou činnost proti Společnosti.“

„Jakou podvratnou činnost?!“ houkl Gavril a rozhodil přitom rukama. 

A pak už to šlo ráz na ráz. Gardista jeho gesto nejspíš pochopil jako útok a pokusil se ho vykrýt. Přitom Gavrila mělce řízl do předloktí. Ten se nevěřícně zadíval na rozseknutý kabát, pak zavrčel a rozpřáhl se. Ve stejný okamžik Jevgenija zaječela a vrhla se mezi ně.

Sotva o pár úderů srdce později klesla na kolena, dlaně přitisknuté k obličeji, a mezi prsty jí prosakovaly karmínové krůpěje. Oba muži na ni zhrozeně hleděli. Gavril upustil nůž na podlahu. 

„Za podvratnou činnost proti Společnosti…“ pokusil se gardista nejistě.

Gavril se k němu obrátil a než mohl vykoktat něco dalšího, praštil ho pěstí do brady. „Ven!“

Muž si přejel pohmožděné místo dlaní, chvíli na Gavrila nenávistně hleděl a Syvne se zdálo, že bude pokračovat v hádce. Pak ale stočil o poznání bezradnější pohled k Jevgeniji, která pořád ještě vzlykala na zemi, otočil se na patě a vyšel do haly. 

Syvne hned přiskočila k plačící ženě. „Ty zraněná? Ukázej. Musíme umejt.“

Ta pomalu a trhaně odtáhla zkrvavené dlaně od obličeje. Syvne opatrně natočila její tvář ke světlu. „Ne moc do hluboka,“ pokusila se ji uklidnit. „Bude zahojit, ty neboj. Možná maličko zůstane, budou všichni myslet, ty velká bojovnice.“

Jevgenija zkroutila tvář v náznaku úsměvu, trochu přízračném mezi slzami a rozmazanou krví z tenké rudé linky, která se jí táhla od pravé lícní kosti až ke rtu. Rána nebyla tak mělká, jak se ji Syvne snažila přesvědčit, řez byl ale vedený čistě a všechno nasvědčovalo tomu, že se dobře zahojí. 

„Já… neviděl jsem…“ vypravil ze sebe Gavril. 

„Já vím,“ vzlykla Jevgenija. „Byla to ode mne hloupost, skočit ti do rány.“

„To tedy byla,“ přitakal s úlevou, přiklekl k ní a objal ji. „Co tě to jenom napadlo?“

Syvne si pomyslela, že už raději půjde. Matka ví, co se tu ještě semele. Vešla do haly – a zůstala stát jako přimrazená. Předpokládala, že muži z gardy už odjeli. Dva z nich však stáli ve dveřích do kuchyně a výhrůžně se tyčili nad Marijou, která se před nimi třásla jako myška před hadem. 

„Nevim,“ bránila se skoro plačky, Syvne netušila, čemu vlastně. „Já sem tu akorát ve službě.“

„A ta druhá?“ ukázal gardista do kuchyně.

Brygida vysekla nešikovné pukrle. Na rukou držela Kira, ale Syvne ho málem nepoznala. Obličejík měl začerněný sazemi, jen oči mu svítily. Zpoza sukní jí vykukovala Anastázie, Darius a Anielka, všichni stejně umounění. Anastázie měla navíc saze zapatlané i ve vlasech.

„Já taky,“ zabručela Brygida. „Je to velkej dům. Spousta práce.“

Gardista se uchechtl. „Ty máš na práci hlavně rodit špinavou havěť, koukám. Všecky tvoje?“

Syvne za zády rudých plášťů horlivě kývala hlavou.

„Všecky,“ potvrdila Brygida.

„Divím se, že se jí někdo chtěl vůbec dotknout, natož ještě čtyřikrát,“ ušklíbl se druhý. 

V tu chvíli se k nim připojil i poslední, který přišel ze zadní části domu a v ruce držel kožený vak. Nejstarší z rudých plášťů, ten, co se dostal do potyčky s Gavrilem, k němu hned přikročil.„Tak co?“

„Tohle jsem našel vzadu,“ ukázal jim otevřený vak a uchechtl se. 

Nejstarší hvízdl. „Čarodějnická výbava, hm? Bereme.“

Marija využila toho, že si jí přestali všímat, a prosmýkla se zpátky do kuchyně. Syvne ale nechtěla odejít bez Kira. Přitiskla se ke stěně a čekala. 

„Já jsem nenašel nic,“ pokrčil rameny další z gardistů. „Mají tam spoustu knih, ale kdo se v nich má vyznat? Jestli je v nich něco, co by Famira zajímalo, bude si to muset přijít hledat sám.“

„Nemůžeme se ale vrátit s prázdnou,“ mínil nejstarší. „Famir nás stáhne z kůže.“

„Máme tohleto haraburdí,“ zahoupal ten třetí vakem, „a ještě to psaní“.

„To je málo,“ mávl rukou nejstarší. „Psaní si jako velkou zásluhu nepřičítej, pro ně nás Famir poslal, to bude považovat za samozřejmost. A kromě toho jsme neměli nikoho zranit. Ten náfuka měl pravdu, tohleto je panská půda. A ať si Společnost jak chce křičí, že to nic neznamená, většina vyšších ranků má panskou krev. Panička se šrámem přes ksicht se jim zamlouvat nebude.“

„Famir ne,“ uchechtl se další. „Toho ňákej škrábanec nerozhodí.“

„Ale rozhodí, pokud se mu dostane do spisu jako porušení subordinace.“

„A co takhle pobrat něco z těch krámů, co se tu všude válí?“ navrhl jeden. 

„Tak zase brzdi,“ mírnil ho nejstarší, „nemyslím si, že by nás Famir pochválil za nějaký loupežný nájezd.“

„No jo, Famir, ztělesnění ctnosti,“ zamumlal další pohrdavě.

Poslední si založil ruce a bezmyšlenkovitě se rozhlédl. Vtom mu zrak padl přímo na Syvne. „A co takhle sebrat tuhletu? Třeba je to čarodějnice.“

Syvne se skoro zastavilo srdce. Pokusila se proklouznout ke dveřím, ale gardista přiskočil a popadl ji za paži. „Nikam! Kdo jsi a co tady pohledáváš?“

„Já – já taky s-služebná,“ vykoktala Syvne, „a pro Kruh já nic nevim.“

Muž s ní prudce škubl. „Kdo mluvil o Kruhu? Čarodějnice, aha!“

Nejstarší ji pomalu přejel pohledem a ušklíbl se. „Pch, služebná, to zrovna. V panských šatech.“

„Kde tu máte dřevo složené?“ vyštěkl třetí. „Kam uklízíš pometlo? Kde prádlo pereš?“ Syvne jen zamrkala, zaskočená záplavou otázek. Muž vítězoslavně zvolal: „Aha, nevíš! Prý služebná. Vezmeme ji. Lepší než nic. Famir už sám zjistí, jestli něco ví.“

Nejstarší po krátkém zaváhání přikývl. „Dobře.“

Ten, který ji držel, jí teď zkroutil ruce za záda, sevřel jí silnou rukou obě zápěstí a smýkl jí ke vchodovým dveřím.

„Ne, ne!“ dala se Syvne do křiku, když jí došlo, co se děje. „Pustějte mě! Jevgenije! Pomoc!“

Dveře do salonu se opravdu otevřely. Jevgenija strnula a Syvne na okamžik viděla jen její tvář – bledou jako pláně daleko na severu, s krvavými skvrnami a vyděšenýma očima. Doufala, že její přítelkyně těm mužům vysvětlí, kdo Syvne je. A ta se skutečně nadechla, jako by se chystala promluvit. Vtom však k ní zezadu přikročil Gavril, položil jí ruce na ramena a na Syvne krátce spočinul pohledem. Snad se v něm mihla i stopa lítosti. Pak Jevgeniji jemně otočil, jednou rukou ji přivinul k sobě a druhou se natáhl po hraně dveří.

„Má žena se necítí dobře,“ prohlásil chladně, „vinou zranění a rozrušení, které do tohoto domu vnesl váš příchod. Ještě jednou vám opakuji – jste na panské půdě, na mé půdě, a nemáte tu co pohledávat. Odejděte.“

Jak domluvil, ukročil i s Jevgenijí zpět do salonu a zavřel za sebou dveře.

Gardisti se po sobě podívali. Nakonec nejstarší pokrčil rameny. „Vrátit se sem můžeme vždycky. Vezměte tu šikmookou a jdeme.“

Syvne ztuhla zděšením, takže klopýtla a div neupadla, když ji muž znovu začal strkat ke vchodu. Křičela, prosila, vzlykala, až se zajíkala, ale nebylo to nic platné. Další otevřel dveře a dovnitř vrazil studený vítr rozstřikující kolem kapky vody. Blesky křižovaly potemnělou oblohu a větve bříz se s úpěním loučily se závějemi drobných lístků. Syvne se třásla zimou i strachy a déšť se jí na lících mísil se slzami. Poslední, co viděla, než ji vyvlekli ven, byly hrůzou stažené tváře Mariji a Brygidy a Kirův sazemi začerněný obličejík.

A jde do tuhýho. Co naplat… Syvne je až moc hodná pro svoje vlastní dobro, Tychko by měl víc komunikovat, Jevgenija by si měla vypěstovat páteř a Gavril… no, já nevím, je to hajzl, nebo jen chrání rodinu? Kdo ví.

Comments are love :*

Minulá kapitola

Následující kapitola tady