18. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Moje milé, moji milí, zapamatujme si začátek kapitoly, protože to je naposled, co je Tychkův svět aspoň trochu v pořádku. Wow, když si pomyslím, že ten týpek měl dojem, že má problémy…

No, už mlčím a jdeme na to.

Minulá kapitola tady.

Tychko

Když Tychko toho odpoledne odcházel z Tarkova domu, teprve se schylovalo k bouřce. Říkal si už nějakou chvíli, že by měl radši vyrazit, aby se dostal domů, než začne liják. Jenomže Tark překypoval nadšením z nadcházející veselky, nepřestával střídavě vyprávět o tom, jak je Denica báječná, a strachovat se, zda má v domě všechno jak se patří a zda se jí tu bude líbit, a tak Tychko poslouchal, přikyvoval a uklidňoval. Nakonec se vydal na cestu až ve chvíli, kdy si dokonce i Tark všiml, že se začíná zvedat vítr a ve vzduchu to skoro praská.

Ačkoli přidal do kroku, zastihly ho první kapky ještě dřív, než se dostal dolů do vsi. Brzy byl zmáčený až na kost a vítr ho nepříjemně studil. Při představě, že se v tomhle počasí bude ještě trmácet nahoru na kopec, mu zadrkotaly zuby. Rozhodl se, že přečká bouřku u Ully.

Když zaklepal na její dveře, voda z něj crčela, jako by právě vylezl z potoka. Ulla otevřela a hned ho zatáhla dovnitř. 

„Mužskej nešťastnej, kde to trajdáš v takový čině?! Honem ke kamnům a trochu se zahřej.“

Tychko rád uposlechl a brzo už držel v rukou misku horké polévky, stejně jako hlouček dětí, které buď u pradleny zůstávaly, nebo je tu zrovna bouřka zastihla. Ulla přiložila, a i když světnice zašedla kouřem, vichr lomcoval okenicemi a dešťové kapky bubnující na doškovou střechu si na několika místech pomaličku našly cestu i dovnitř, pořád tu bylo mnohem příjemněji než venku. Některé z dětí Tychka zvědavě okukovaly, nebo si šuškaly a vrhaly po něm jen kradmé pohledy. Jiné ho už od Ully znaly, a tak ho zatahovaly do svých rozhovorů, ze kterých kolikrát nebyl moudrý. Nakonec ho přemluvily, aby jim vyprávěl o životě na severu, a pak se mu, banda nevděčná, smály pro jeho přízvuk. 

Tychko si ani neuvědomil, kolik času uplynulo, ale venku se setmělo a liják pořád neustával. Nic naplat, pomyslel si, bude se muset vydat domů, bouřka nebouřka. Uvažoval, zda by Ulla mohla nakrátko postrádat kus voskovaného plátna, a jestli by bylo hodně nezdvořilé se jí zeptat, když vtom skříply dveře a dovnitř spolu se studeným poryvem vpadl hubený výrostek. Tychko měl dojem, že to snad je syn košíkářky Idy, ale jistý si nebyl. 

„Neuhodnete, co se stalo!“ vyhrkl kluk místo pozdravu.

„Já vim! Zmoknuls!“ vykřiklo děvčátko vedle Tychka.

„Namoknul ti zadek,“ přidalo se další děcko se smíchem.

„Ale kuš,“ okřikl je kluk. „Ti chlapi od Zorana, co nikdo nevěděl, co jsou zač! Už odjeli!“

Tychko zpozorněl. Odjeli? A zrovna v tomhle počasí? Museli mít nejspíš naspěch. Ale ať to bylo jakkoli, oddechl si. Poslední dny byl jako na trní. Syvne ti tři gardisti nedali spát, pořád přemítala, kdo to asi je a co tu dělají. Samozřejmě, o tomtéž dumala skoro celá ves, ale u jeho ženy ho to rozčilovalo. Chtěl jenom, aby si jich nevšímala, a dokud byli ve vsi, aby vedla co možná nejobyčejnější život. Jenomže když ji požádal, aby nechodila na Březový vrch, jenom to podnítilo její už beztak nenasytnou zvědavost. Dobře, že jsou ti tam. Teď snad bude všechno zase v pořádku.

„To je toho,“ zabručela Ulla od pece. „Tři chlapi vodjeli, kvůlivá tomu se sem tak ženeš? Mám je snad jít hledat?“

„To nejni všecko! Já totiž už vim, co byli zač! Viděl jsem je!“

„Hm? A co teda?“ zeptala se Ulla.

Kluk se vychytrale usmál. „Povim za chleba se sejrem.“

„Tos uhod! Já si tu schovávám sejra akorát pro tebe. Pečínku bys nechtěl?“

„To bych moc rád!“ přikývl kluk dychtivě.

Tychko obrátil oči ke stropu. Tohle telátko moc rozumu nepobralo.

„Ráda věřim,“ zasmála se Ulla. „Tak si vo ní nech zdát. Ale jestli chceš, vem si na kamnech polívku.“

Klučina se zklamaně odloudal ke kamnům, ale jakmile mu vůně zeleniny a bylinek vystoupala až k nosu, roztál. „Mmm, ta voní!“ povzdechl blaženě, popadl misku a začal si štědře nabírat. „No, takže si představte, že ty tři byli z gardy! Ať ztratim duši, esli lžu. Viděl je Borek, a měli ty svý rudý pláště, svítily jako krev, když se blejskalo.“

Nyní už jeho slova vyvolala takovou odezvu, jakou si asi představoval. Děti se začaly vzrušeně překřikovat, dílem v údivu, co tu mohla pohledávat garda, dílem pyšně, že to beztak dávno věděly. 

I Ulla vypadala zaskočeně. „Ale nepovidej! Tak garda? Tady u nás, v takový díře? To jsem z toho celá tumpachová, to vám teda povim.“

Výrostek už se mezitím začal nedočkavě cpát polévkou, ale ještě pohlédl na Tychka a s plnou pusou zamumlal: 

„A vlastně, proč s nima jela tvoje žena?“

Tychko cítil, jak mu ledové prsty sevřely útroby. Lžíce mu vypadla ze ztuhlých prstů a skutálela se na podlahu. „Co ty řikáš?“

„No, tvoje žena,“ potvrdil kluk a prsty si roztáhl oči do stran, aby napodobil víčka překrývající koutky. „Borek povidal, že jela s jednim z nich na koni. Něco křičela, ale přes tu bouřku jí nerozuměl.“

Tychkovi vířilo v mysli tolik otázek, že nevěděl, na co se zeptat dřív.

„Kde to bylo?“ předběhla ho Ulla.

„Nahoře na cestě vod Březovýho vrchu k soutěsce. Borek byl vočíhnout pasti. Chodívá tam  líčit na zajíce, řiká, že mu tam skáčou do vok ouplně sami. “

Pro Matčiny slzy, co mohla Syvne dělat na Březovém vrchu? A proč odjela s gardisty? A… 

„Děcko s nima?“ vyhrkl ostře. „Malý děcko?“

Kluk pokrčil rameny. „Vo děcku nic neřikal.“

Ale Tychko už byl na nohou. „Musim jít. Budu jít nahoru, budu zeptat, co stalo.“

„Jen běž, běž,“ pokývla Ulla ustaraně. „Snad se to všecko vysvětlí. Možná se splet.“

Tychko doufal, že má pravdu, ale raději se přesvědčí sám. Vyběhl ze dveří do bušícího deště. Oblečení, které mu mezitím už skoro uschlo, se okamžitě nasáklo vodou. Ale na tom teď nezáleželo. Sklonil hlavu, aby mu kapky nestříkaly přímo do očí, a rozběhl se k panskému domu.

Celou cestu polohlasem a takřka bez dechu prosil velikého Núma i Matku, aby se to celé ukázalo jako omyl. Ale když se blížil ke kované bráně, duše se mu sevřela. V rozmoklé půdě byly ještě patrné stopy koní, brána dokořán a po dalších pár krocích viděl, že dveře do domu jsou vylomené. Tady se neudálo nic dobrého. Překročil odštíplý kus dřeva a vešel do haly. 

Z kuchyně se ozýval křik a pláč. Bez rozmýšlení vyrazil tím směrem. Na rozdíl od spouště u vchodu tady všechno vypadalo jako vždycky – aspoň pokud šlo o samotnou místnost. Zato na podlaze seděly čtyři děti, kvílely z plných plic a slzy jim malovaly světlé cestičky na umouněných obličejích. Brygida s Marijou se je pokoušely uklidnit, ale příliš se jim to nedařilo, protože i ony vzlykaly a Marije se navíc třásly ruce jako stařeně.

„Co stalo tady?!“ křikl Tychko, aby ho vůbec slyšely v tom zmatku. 

Na kratičký okamžik zavládlo ticho, všechny oči se obrátily k němu, ale vzápětí se děti znovu daly do pláče. Brygida uhnula pohledem a Marija couvla, jako by se ho bála. 

„Co stalo?“ zopakoval netrpělivě. „Kde Syvne?!“

Marija jen naprázdno otevřela pusu a zase ji zavřela, jako ryba na suchu. 

„Je pryč,“ odpověděla nakonec Brygida ochraptěle. „Tři rudý pláště sem vlítli, paní zranili, dům naruby vobrátili, pak popadli chudáka holku, a vodjeli s ní pryč.“

„Jak – jak pryč? Kam pryč? Proč?!“

Brygida bezmocně pokrčila rameny.

„N-nemůžou se vrátit s p-prázdnou, povidali,“ vzlykla Marija. „Gavril je v-vyhodil, že je to p-panskej dům. Tak sebrali aspoň S-syvne.“

„Kam vzali?“ vyštěkl Tychko, ale věděl, že se ptá zbytečně. Bylo jasné, kam. „Proč vy nezastavili? Proč nepomohli?!“

„A jak?“ rozhodila Brygida rukama. „Co jsme měly dělat, jít proti nožům s měchačkou? Paní má vobličej samou krev. Byli na nás tři. A my tu měly drobotinu na starosti.“

Tychkovi se udělalo zle od strachu i vzteku. Všechno je to jeho vina, to si dobře uvědomoval. Proč jen s ní nepromluvil, dokud mohl? Anebo ještě líp, proč netrval na tom, aby v Kruhu rozetnuli svůj svazek? Co s ní teď bude, vždyť jestli ji nedostane zpátky včas, může ztratit duši! Kéž by ho země pohltila, proklínal se. Jenže vzteku je vždycky líp, když může šlehnout proti druhým. 

„Vy by styděly! Nepomohly nic! Kde Jevgenija?“

„Paní je s pánem v salonu,“ odpověděla Brygida. „Ale pán řikal, že nechce nikoho…“

Tychko ji přestal poslouchat, otočil se a rázně zamířil přes halu. S klepáním se neobtěžoval a rovnou vrazil do salonu. 

Jevgenija seděla v křesle zády k němu a Gavril klečel na zemi před ní. K Tychkovi jen krátce vzhlédl, ale víc pozornosti mu nevěnoval. Místo toho dál tiše hovořil k ženě. V Tychkovi vzkypěl žhavý vztek. Jak jen si tu můžou v klidu povídat ve svém velkém honosném domě, když Syvne je někde tam venku, v bouři a dešti, na cestě vstříc neznámému osudu, který nic pěkného neslibuje?

„Kde moje žena?“ rozkřikl se zlostně. „Proč vy ne za ní? Proč nepomohli?“

Gavril se zvolna zvedl. „Je mi líto, co se stalo, ale nemohli jsme nic dělat.“

„Mohli dělat!“ trval Tychko na svém, o to hlasitěji, oč těžší bylo bojovat se slzami bezmocného vzteku. „Mohli bojovat je! Mohli nepustit!“

„Zkoušeli jsme bojovat,“ odvětil Gavril chladně a pokynul Tychkovi, aby přistoupil blíž. 

Když obešel křeslo a spatřil Jevgenijinu zkrvavenou a uslzenou tvář, zastyděl se. Jeho zlost nijak nepolevila, naopak, možná se stala ještě silnější, když si uvědomil, že opravdu nemá koho obviňovat kromě sebe sama. Jevgenija se na svého muže podívala s výčitkou v očích – snad proto, usoudil Tychko, že ji tu, zraněnou, předvádí jako dobytek na trhu. Odvrátil zrak. 

„Mně líto,“ zabručel poraženě.

Gavril k němu přistoupil a krátce mu stiskl paži. „Mně také, věř mi. Snažím se vymyslet, jak tvou ženu dostat zpět, a jistě na něco přijdu. V tu chvíli jsme však byli bezmocní. Vtrhli sem jako velká voda, křičeli, oháněli se noži… “

Tychko sklesle přikývl a uvažoval, jestli Gavril proti rudým plášťům něco zmůže. Snad by se měl raději sám obrátit na Zorana. Vtom mu padl zrak na hromádku šatstva, mezi kterým podle výšivky poznal Syvninu sukni a halenu. „To proč tady? Nahou vodvedli?!“ vyhrkl zděšeně.

Jevgenija zavrtěla hlavou. „Přiběhla sem dočista promočená. Půjčila jsem jí jedny svoje starší šaty, aby neprochladla,“ vysvětlila slabým hlasem. 

„A proč vona přiběhla? Co tak honem, aby ne počkat po dešťu?“ 

„To je moje vina! Ona… ona chtěla…“ vypravila ze sebe a znovu propukla v pláč.

„Neříkej takové věci, má milá,“ napomenul ji její muž, navzdory přívětivým slovům však promluvil téměř káravě. „Ano, chtěla tě navštívit. Ale jen proto, že ses k ní chovala vlídně a ona k tobě přilnula, přece ještě nejsi vinna tím, co se stalo.“ Gavril jí položil ruku na rameno a zachmuřeně se obrátil na Tychka. „Rozumím, jak musíš být rozrušený, ale má žena je zraněná a není jí dobře. Jdi domů, Tychko. Zítra nebo pozítří se vypravím do Čtyřměstí a uvidím, co se dá dělat.“

„Nemůžeš jet!“ vyhrkla Jevgenija polekaně. „Anebo… nebo…“ zaváhala, v očích strach, ale nakonec zvedla bradu a dodala: „… pojedu s tebou. Je to naše povinnost.“

„Ani nápad!“ odsekl, ani ji nenechal domluvit. „To je příliš nebezpečné.“

„A pro tebe snad ne?“

Tychkovi rychle docházela trpělivost. „Pro Syvne nejvíc nebezpečný,“ podotkl bezcitně. Jeho ženu vleče garda Matka ví kam, a oni se tu budou dohadovat.

„Já pojedu,“ ozvalo se za ním tiše, ale odhodlaně.

Obrátil se a spatřil bledou Mariju, jak stojí ve dveřích a mezi prsty nervózně cupuje lem haleny. „Syvne je moje přítelkyně, a já jsem jí proti těm pazgřivcům nemohla pomoct. Pojedu s Gavrilem a zkusíme ji přivíst zpátky.“

„A co Darius?“ zeptala se Jevgenija, ale bylo vidět, že se jí ulevilo.

„Poprosím Ullu, jestli by se vo něj nepostarala,“ řekla Marija, i když její kyselý výraz napovídal, že se na ten rozhovor pranic netěší. 

Gavril ještě chvíli pozorně hleděl na Jevgeniji, jako by se z její tváře snažil vyčíst, co dělat, a nakonec přikývl. „Dobrá. Zítra vyrazíme. Na koni už jsi jela?“

Marija zavrtěla hlavou a pobledla ještě trochu víc.

„Tak pojedeš se mnou. Vezmeme si Lonza. Není tak rychlý jako Plavka, ale má sílu i vytrvalost a uveze nás oba. Zařiď si hned ráno, co potřebuješ, vyjedeme před obědem.“

Marija přikývla a odběhla. 

„Díky,“ vymáčkl ze sebe Tychko neochotně. „Já by jel, ale co já tam platnej? Ani nemoh by povědět jim, proč přijel. Vy umíte lepšejc mluvit s nima.“

Jevgenija chápavě přikývla. „Ty se postarej o synka. Gavril všechno zařídí, uvidíš.“

Tím si sice nebyl tak jist, ale kývl. Pak nešikovně máchl rukou směrem k jejímu obličeji. „Ať brzo zahojíš. Mně líto.“

Jevgenija se opatrně pousmála. „To nic není. Za pár dní budu v pořádku. Ať tě Matka opatruje.“

Jako opatrovala Syvne, která ji tolik milovala? chtěl zavrčet, ale přinutil se oplatit jí úsměv. „Taky tebe. Já vemu Kira, a domu.“

V kuchyni se Brygida skláněla nad Marijou, sedící sklesle u stolu, a tiše k ní hovořila. Tychko rovnou zamířil k dětem. Naštěstí už přestaly křičet a jen tiše fňukaly. Anielka objímala Anastázii, která si držela sazemi umatlané vlasy a vzlykala nad nimi. Darius seděl své matce u nohou a držel se jí jednou rukou za sukni, tou druhou ale pevně svíral Kirovy černé vlásky. Ten proti tomu nijak neprotestoval, ležel na zemi stočený do klubíčka a občas vzlykl. 

Tychko se u něj přikrčil a natáhl ruce. „Tak pojď, slunce moje, půjdeme domů,“ promluvil na něj v jazyce svých předků.

Kiro mu věnoval prázdný pohled a poodsunul se o kousek blíž k Dariovi.

„Ty už mi ani nerozumíš?“ povzdychl si Tychko a zkusil to znovu v místní řeči.

Kiro zaváhal a pak k němu natáhl ručky.

„Tak pocem,“ zopakoval Tychko podivné slovo, které slýchal od Syvne. „Pocem, my domu.“

Opatrně vypletl jeho vlasy z Dariovy pěstičky a zvedl synka do náruče. Ten nespokojeně zavrněl, ale nakonec se ho chytil kolem krku. Tychko se zvedl a bez dalšího slova vykročil k východu.

„Přivedem ji zpátky,“ ozvala se za ním Marija, když procházel dveřmi. Na okamžik se zastavil, ale neotočil se. Netušil, co odpovědět. 

***

Na druhý den opravdu Gavril s Marijou odjeli na koni k horám. Tychko s Kirem nakonec nocovali v Ullině domě, a tak byli u toho, když se Marija v slzách rozloučila s Dariem – ale to vížejo, nech ho tady, vo jedno děcko víc nebo míň, hudrovala Ulla, ale maličkého si hned přitáhla do náruče, i když jeho matce ani druhý pohled nevěnovala – a Tychko si s úzkostí pomyslel, že se v Marijině tváři neodrazil ani ždibec naděje, že malého ještě někdy uvidí. 

Když odjeli, Ulla ztěžka dosedla na lavici a Daria si usadila na kolena. „Já to věděla, že z toho nebude nic dobrýho. Ale poslouchá mě někdo? Neposlouchá. Holky nešťastný.“

„Ty myslíš, co stane?“ zeptal se Tychko tiše.

Pradlena bezradně pokrčila rameny. „Kdo ví? Možná ji pustěj, ať se sama domu dotrmácí.“ Neznělo to moc přesvědčivě a podle jejího skleslého výrazu si to sama uvědomovala. „Klidně mi tu kluka taky nech. Teďka máš starostí až dost, aby ses ještě s děckem mořil.“

„To moc hodný vod tebe, ale já sám,“ zavrtěl hlavou. „Syvne by chtěla, aby žít doma. Aby počkat na ni. Brzo zpátky, já tak věřim.“

Ulla se smutně pousmála. „Dělej, jak myslíš. Ale kdybys potřeboval, moje dveře jsou pro vás vodevřený.“

Tychko poděkoval, vzal Kira do náruče a vyšel ven. Po noční bouřce tekly na cestě stružky vody, ale nebe bylo jako vymetené a slunce svítilo, až oči přecházely. Tychko měl na okamžik téměř pocit, že by se měl honem vrátit do svého domu – bouře je přece pryč, takže jistě zmizely i všechny ostatní hrůzy, Syvne nejspíš doma vaří oběd a diví se, kde se její muž se synkem toulá. Hned si uvědomil, jak nesmyslně uvažuje, a div mu do očí nevhrkly slzy. Vracet se domů bylo najednou to poslední, po čem toužil.

„Budem udělat návštěvu,“ řekl Kirovi a místo k pěšině nad vesnici zamířil k návsi. 

Zoran ho sice přijal, ale nezdál se být událostmi uplynulé noci příliš znepokojen. 

„Nic se neboj,“ mávl rukou a usedl za stůl plný písemností, „určitě šlo jen o nedorozumění.“

„Ale kdy dorozumění?! Čas málo!“

„Málo? Proč málo?“ odpověděl Zoran nepřítomně, jelikož se mezitím už opět začal věnovat svitkům na stole. „Cesta do Čtyřměstí trvá celé týdny.“

Tychko zůstal stát jako opařený. Týdny? Tolik jim možná ani nezbývá! „Musíš dělat dřív!“

Zoran zvedl hlavu a věnoval mu chladný pohled. „Co musím nebo nemusím, nepřísluší rozhodovat tobě.“

S veškerým sebeovládáním, jakého byl schopen, nasadil Tychko zkroušený výraz a přikývl. 

„Neměj strach,“ dodal Zoran mírněji. „O všechno se postarám. Zvlášť když budeš dělat, co ti řeknu. A teď už jdi, mám práci.“

Tychko ztrápeně odešel. Kiro začínal nespokojeně pofňukávat, nejspíš měl hlad, a tak nezbývalo než vrátit se do domu pod oskeruší. V letním vánku třepotala drobnými lístky a vypadala, že se mu vysmívá. To máš za to, chichotala se pomstychtivě, ženu jsi obelhával, za zády přátel jsi slídil, a teď ti nezůstalo než hladové děcko.

Neměl sebemenší představu, čím syna nakrmit. Syvne mu vařívala kaši, jenže z čeho? Našel hrách a chvíli na něj nepřítomně civěl. Z hrachu se také dělá kaše, nebo ne? Rozdělal oheň, do kotlíku nabral vodu a nasypal hrachu. Jenomže i když se voda vařila klokotem, hrách byl pořád jako kamení.

 „Budem upíct chleba,“ oznámil plačícímu děcku. 

Vytáhl z komory mouku, přidal trochu kvásku, co Syvne na okně chovala, a vodou od hrachu zadělal těsto. Dál však netušil, co s ním. Nakonec umatlal nevzhledné placky a upekl je na ohništi na dně kotlíku. Chutnaly všelijak, vůbec ne jako chléb, co pekla Syvne, a o moc měkčí než hrách také nebyly. Ale Kiro přinejmenším přestal plakat a jednu z nich statečně žužlal, což Tychko považoval za úspěch. Sám sežvýkal dvě, a i když si na nich nepochutnal, hlad utišily.

„Ňáký dny zvládnem,“ promlouval spíš k sobě než k děcku, které začínalo podřimovat, „možná tejden, možná ještě. A pak máma zpátky. Bude nad náma smát, jak my vařili.“

Vzal Kirovi z vláčných prstíků zbytek placky, uložil ho na slamník a lehl si k němu. Klučík se ve spánku stulil k jeho boku, hřál a neprobudil se, ani když jeho spokojené oddechování přerušil záchvat kašle. Tychko toužil po tom, aby i jeho spánek co nejdříve vzal do své moci, ale nebylo mu přáno. Když po nekonečně dlouhé době konečně usnul, listí na oskeruši mu šumělo do snů výčitky, svíravé jako hlad a těžké jako stesk.

Tak, to je pro dnešek všechno a já se jdu stydět někam do kouta. Jooo… A jakoby, teda já nechci nic říkat, ale nachystejte si na příští kapitolku třeba čokoládu, sušenky, nebo tak něco.

Comments are love ^^ A ještě větší love je hodnocení Oskeruše na Databázi knih. Anebo Hniloby v kořenech. Četli jste Hnilobu v kořenech? A máte na ni názor? A mohl bych ho vidět? O:-)

Minulá kapitola tady