19. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Dneska mimo rozvrh a fakt krátká. Máte tu čokoládu? Jo? Tak fajn.

Já nebrečim, ty brečíš.

Syvne

Každý nový den se podobal předchozímu, jen krajina se zvolna proměňovala. Ale to, na čem záleželo, zůstávalo tvrdošíjně stejné. Pokaždé, když se Syvne probudila, prožila jeden kratičký okamžik v milosrdném zapomnění a čekala, kdy ji Kirovy prstíky zatahají za vlasy nebo se jí vedle ucha ozve jeho pronikavé výsknutí. Hned poté vždy přišlo děsivé procitnutí, drtivá tíha na prsou: domov, štěstí, to vše je pryč. Zbylo jen vedro, žízeň a hlad, tělo v jednom ohni od úmorného putování a noclehů na holé zemi, zápěstí rozedřená hrubým provazem. Nyní, když se cesta stočila podél řeky, se k tomu všemu přidali nenasytní komáři. Ani ohnat se po nich nemohla. 

Ale nepohodlí nebylo tím, co ji trápilo nejvíce. Hmyz, únavu nebo zranění by dokázala nevnímat. Nejsilnější bolest sužovala její duši.  

Ostny jejího smutku se ještě zdaleka nestačily odlomit, ale ona je přesto začínala vnímat tlumeně a matně. Cítila se jako ponořená v kalné vodě, v níž vířily a zápasily o nadvládu dva protikladné proudy. Jeden silný, ale pomalý a rozvážný přinášel otupělost, svazoval jí údy a stahoval ji k zemi jako bahnem nasáklý plášť. Ten druhý, divoký a dravý, ji naplňoval neklidem a splétal jí myšlenky do zamotaných černých klubek. Stále častěji se stávalo, že teprve rána nebo kopanec, doprovázené nevybíravým hni se, čarodějnice, neslyšelas?! probrala její tělo z netečnosti a mysl z víru obav, v nichž tonula. 

Zpočátku vše přičítala stesku po domově, po muži a po děťátku. Jenže měsíc se překutálel od jednoho úplňku skoro na dosah dalšího, když jednou navečer nejmladší z gardistů pohlédl zpátky proti proudu řeky a poznamenal: „To je zvláštní, že nás ještě stříbrný konvoj nedostihl.“

Další zatáhl Syvne za zacuchané vlasy, až vyjekla, a krátce se zasmál: „Společnost naší krasotinky už ti není dost? Budeš muset vydržet, touhle dobou je vor nejspíš někde na Prvním soutoku. Je teprve sobota.“

Do Syvne jako když uhodí hrom. Klopýtla a snad i její srdce vynechalo jeden úder, jak se jí zdálo. Pro Matčiny slzy! Jak jen mohla být tak hloupá? Sedmý den – kolikátý už?! – bez Tychka, bez Kruhu… a bez poloviny vlastní duše! Nebylo divu, že se cítila čím dál hůř, když se obě části její duše od sebe neustále pomalu vzdalovaly. Proč jen svého muže neposlechla, když chtěl jejich svazek vzít zpět? Tehdy jeho nápad považovala za zradu vůči Matce. Nyní za svou tvrdohlavost zaplatí životem. Pokud se nevrátí domů včas… 

„Co zase stojíš?“ popohnal ji jeden z mužů herdou do zad. 

Děs ji vyburcoval z nečinnosti a pomohl jí sebrat všechny síly. Využila toho, jak prudce ji gardista postrčil, a vyrazila vpřed. 

„Kam běžíš?! Stát!“ rozkřikli se za ní. 

Věděla, že na koních ji dostihnou po pár krocích, a tak zakličkovala a vrhla se k blízké husté smrčině. Se spoutanýma rukama si neměla jak chránit obličej, takže jen křečovitě přimhouřila oči jako před ostrým sluncem, sklonila hlavu a vletěla mezi pichlavé větévky. Drásaly jí kůži a chytaly za vlasy, zakopávala o mrtvé kmeny na zemi, jednou či dvakrát upadla, ale hned se nemotorně škrábala zpět na nohy. Štěrbinkami očí skoro neviděla na cestu, neznala směr, jen dál, pryč od nich. 

Najednou větve kolem ní prořídly. Syvne zpomalila, rozhlédla se a strach ji sevřel jako ledová voda v tůni. Smrčina kus před ní končila a za ní prosvítaly kmeny vzrostlých stromů, mezi nimiž mohl jezdec na koni pohodlně projet. Přes vlastní sípavý dech slyšela dusot kopyt a hulákání rudých plášťů. Na hrudi ji pálilo, z šatů jí zbyly cáry a po tváři jí stékala krev přes rameno až na prsa. 

„Vylez, čarodějnice!“ ozvalo se blíž, než čekala. „Nebo si pro tebe dojdeme a bude to mnohem horší!“

Opatrně zacouvala hlouběji do houštiny a namátkou zvolila jiný směr. Tentokrát se pokoušela postupovat spíš potichu než rychle, ale mezi suchým klestím i přes veškerou snahu nadělala hluku až běda. Pokaždé, když se na okamžik zastavila, slyšela povykování gardistů. Nedokázala odhadnout, jak dlouho se plížila jehličím, ale po nějaké době se před ní opět začalo vyjasňovat.

Dolehla na ni beznaděj. Tady se jim dlouho skrývat nedokáže, ale na otevřeném prostranství se její unavené nohy nemůžou s těmi koňskými měřit. Co teď?

Přece jen se pokusí o útěk, rozhodla se, než tu sedět jako vyděšený králík. Jestli to nevyjde, ještě se nečinně nasedí do sytosti. Obezřetně se protáhla mezi poslední smrčky. Rudé pláště nikde neviděla. Pokusila se uvolnit provaz kolem zápěstí, ale marně. Jen se jí zaryl hlouběji do zkrvavené kůže. Několikrát se zhluboka nadechla a vyrazila. 

Oči jí slzely, kolem se míhaly rozmazané kmeny stromů a jen Matka ví, jak se jí podařilo neklopýtat přes kořeny a popadané větve. Letěla jako pták, jako vločka sněhu hnaná vichřicí přes ledové pláně. Na okamžik zadoufala, že k sobě znovu přivine synka a přivoní k jeho vlasům. Pak se však za ní ozval dusot a zlostný křik. Rychle se přibližoval, dokud ho nepřehlušil ohlušující hukot v jejích uších. 

Už se neshledáme, slunce moje, pomyslela si. Ať tě Matka opatruje. Klesla k zemi ještě dřív, než se jí hrubě chopily dvě silné ruce.

***

Kolik času mohlo uplynout? Vzpomínala si, že šla, klopýtala po cestách, celé dny a týdny na cestě. Teď už ale nikam nejde. Sedí na zemi ve tmě, jen tenký proužek světla sem dopadá maličkým okénkem. Kde je? A jaký je dnes den? Vždycky přece věděla, jaký je zrovna den. Bylo to důležité. Proč to bylo důležité?

***

„Jez, čarodějnice!“ 

Rána, kovové cvaknutí a kroky, které se rozplynuly v tichu. 

Co ta slova znamenají? Měla by jim rozumět. Byla si jistá, že je kdysi znala. Snad by mohla vstát a jít se zeptat Yaktiho, ten ví všechno. Jenže si nemohla vzpomenout, jak pohnout nohama. Už dávno je necítila. Možná ani žádné nohy nemá. 

***

Probuzení, náhlé a bolestivé, jako by na ni někdo chlístl vědro ledové vody. Otevřela oči a zalapala po dechu. 

„Kiro!“ vytrysklo jí z úst, táhle a žalostně.

V odpověď se ozvalo několik zvučných ran a nevrlý hlas houkl: „Ticho tam!“

Syvne hlasitě oddechovala a zírala do tmy. Kdo je Kiro? V očích ji pálily horké slzy, ačkoli netušila, proč by měla být smutná. 

***

Zima… taková zima. Třásla se – nebo se snad třásl celý svět? Zima je přece dobrá. Znamená domov, širou bělostnou rovinu, štípání mrazu na tvářích a šustění sněhu pod ližinami saní.

***

„Co je s ní? Už zhebla?“

„Ještě dejchá.“

„Tuhej kořínek má, chátra čarodějnická. Na co ji tu vůbec držíme? Beztak jsme se od ní nic kloudnýho nedozvěděli, a teď prej po ní ještě někdo slídí.“

„Co se tak tupě ptáš? Vocaď eště žádnej čarodějník po svejch nevodešel.“

Hlasy se slévají do nezřetelného šumu. Nerozumí jim a nezajímají ji. Kdo ví, zda je vůbec slyší, vždyť ani nemá uši. Nebo ano? Ne, jistě ne. Nemá žádné tělo. Možná tady vlastně vůbec není.

***

Třepotání zelených listů ve větru. Sníh třpytící se v paprscích slunce. Rozesmáté oči vykukující zpod lesklých černých vlásků. Žádná slova, jen obrazy, mihotavé a neostré. Od krajů se začínají rozplývat. A pak… nic.

I am soooooo sorry. Sorta. Kinda. Not really.

Stížnosti, hořké výčitky a výhrůžky přijímám v komentářích.

Mám vás rád! ^^

Minulá kapitola tady