knihy Sen o oskeruši
Marija znovu na scéně. Dariova matka, známá pro potulku, pijáctví a drobné krádeže. Jedna z těch, kdo byli zapletení do té záležitosti. Však víte, do té, o které se ve vsi nemluví. Ženská, která špatně skončila. Přiznejte se, kdo z vás ji v knize Na kraj světa aspoň jednou politoval? Hm? Nikdo, co…
Marija
„Je to marné,“ prohlásil Gavril přesvědčeně a postavil pohár zpět tak zprudka, až ředěné víno vyšplíchlo na stůl. „Nepustí nás k ní.“
„A toho… jak von se jenom… toho Bobrouše ses ptal?“ nadhodila Marija nejistě.
„Jmenuje se Boroš, a ano, byl jsem za ním. Prý se v zájmu našeho vlastního bezpečí nebude ani ptát. Máme na to rovnou zapomenout a klidit se ze Čtyřměstí.“
„Do hlubin Země s bezpečím!“ vykřikla, až se po nich několik štamgastů ohlédlo. Provinile sklopila hlavu a pokračovala tišeji, ale o nic méně naléhavě: „Přece ji tu nemůžem nechat! Slíbils Tychkovi, že uděláš, co budeš moct!“
„Jenomže nemůžu nic,“ procedil skrz zuby. „Ráno se vracíme domů.“
„Ale vždyť tam umře! Copak nemáš srdce?! Myslíš akorát na sebe! Zbabělče!“
„Myslím na svou ženu a dceru,“ opáčil chladně. „A taky myslím, že neznáš svoje místo. Víckrát se mě neopovažuj urážet.“
Marija zmlkla, ale v hrudi jí žhnul bezmocný vztek. Gavril ji zklamal. Celou cestu ji uklidňoval, že má ve Čtyřměstí přátele, kteří mu jistě pomohou. Že se celé tohle nedorozumění vysvětlí a oni odjedou domů i se Syvne. Jenže místo toho trčeli už týden v zaplivané putyce nedaleko přístavu – Marija ještě pořád nebyla schopná projít uličkou k jejím zadním dveřím, aniž by se zalykala odporným puchem vzpomínek na podobnou uličku za podobnou špinavou krčmou – a Syvne ani nezahlédli. Kromě toho měla strach, že by brzy mohlo být všechno jejich snažení zbytečné. Už táhlo na třetí úplněk od chvíle, kdy její přítelkyni odvlekli z Březového vrchu. Marija sice neznala osobně nikoho, kdo ztratil duši, a tak nevěděla přesně, jak dlouho může takový nešťastník přežít, ale bylo jí jasné, že čím déle budou otálet, tím hůř. A navrch se zdálo, že Gavrilovi je to úplně ukradené.
Ne že by se sama netěšila domů. Z města se jí dělalo zle a nemohla se dočkat, až zase obejme Daria. Jenže kdykoli si vzpomněla na synka, viděla v duchu vedle něj i Kira, jak se k němu tiskne a lesknoucíma se očima hledá mámu. Kdyby tak mohla s přítelkyní aspoň promluvit, ujistit ji, že na ni nezapomněli, že se snaží o její záchranu. Dodat jí odvahu a naději. To by však znamenalo proniknout do podzemí Přístavní pevnosti, kde Syvne podle Bobrou– eh, Borošových slov drželi. Na nic podobného nemohla ani pomýšlet. Musela by proklouznout kolem gardistů střežících vchod, a jistě i kolem dalších, kteří budou uvnitř. Někdo by si jí všiml. Ledaže by se před nimi naopak neschovávala…
Myslí se jí mihly záhyby rudého pláště, světlé vlasy a oči – skoro stejné jako ty, do nichž hledívala s láskou a pýchou, a přece jiné, chladné a bezvýrazné jako oči zmije.
„Ne!“ vyhrkla bezděčně.
Gavril k ní podmračeně vzhlédl. „Co, ne? Nepřestaneš mě urážet?“
Na okamžik vůbec netušila, o čem mluví. Rychle se však vrátila duchem do přítomnosti. Syvne, Kiro, Darius… ach ano, označila přece Gavrila za zbabělce. A co ona sama?
„Ne, nejedem domu,“ opravila ho nepřítomně, zatímco se soustředila především na to, aby dokázala vstát a nepodlomila se jí kolena.
Když se jí to podařilo, popadla Gavrilův džbánek, otočila se a vyšla ven. Snad za ní něco zavolal, nebyla si jistá. Věděla jen, že těch pár mincí za víno mu nestálo za to, aby se za ní hnal. Zůstal sedět za stolem, zatímco jí se pod nohama míhala bělostná dlažba a v uších jí do rytmu kroků dunělo slovo zbabělec, zbabělec, pořád dokola, rozhořčeně a dost hlasitě na to, aby přehlušilo většinu obav i pochybností.
Ulicemi se proháněl chladný vítr a vyháněl zbytky babího léta z posledních úkrytů. Dvojice gardistů u vrat, přesně podle Marijina očekávání, nepohrdla něčím na zahřátí. Nabídnout jim narudlý nápoj bylo téměř snadné. Ta těžší část přišla hned poté.
„Pořád je mi trochu zima, krasavice,“ zachechtal se jeden z nich. „A ty tvoje hábky taky nevypadají zrovna teple. Mohli bychom si pomoct navzájem.“
Zbabělec, zbabělec, Gavril je zbabělec. „To bysme mohli,“ souhlasila se vší dychtivostí, jakou dokázala předstírat, zatímco v břiše se jí převaloval strach a odpor jako klubko hadů. „Ale napřed vod tebe něco potřebuju.“
„A co by to jako mělo být?“ chytil ji kolem pasu.
Obratně se mu vykroutila a couvla k dokořán otevřeným vratům. „Chci se podívat dovnitř.“
„To já taky!“ zachechtal se obhrouble a pootevřel vrata.
Jeho druh se po něm kysele podíval. „Tak aspoň nezdržuj, nechci tu trčet sám až do rána.“
„Ale no jo porád. Tak pojď, krasotinko. Já ti ukážu svoje, a ty mně zas to tvoje.“
Chabě se zasmála a následovala ho do chladné rozlehlé místnosti. „To bysme se museli někam schovat. Třeba do sklepa, jestli ho tu máte.“
„Máme, máme. Ale asi by se ti moc nelíbil.“
„Ba jo, líbil!“ vyhrkla bez rozmýšlení. Okamžitě svých slov zalitovala.
Zastavil se a podezíravě se na ni podíval. „Co máš za lubem?“
Mysli, mysli! „Dobře, řeknu ti pravdu. Já…“ začala pomalu, zatímco teprve horečně přemýšlela, jak odpovědět.
„No?“ pobídl ji výhrůžně.
„… slyšela jsem, že prej tam dole máte moji…“ Vtom si uvědomila, že Syvne s jejími uhlově černými vlasy a šikmýma očima bude stěží vydávat za příbuznou. „… sestřenici mojí přítelkyně.“
„Tvoji sestřenici tvojí přítelkyně?“ zopakoval pochybovačně. Dívka se pod jeho přísným pohledem otřásla. Nakonec se ušklíbl: „No, když myslíš. Máme tam jednu takovou… sestřenici. Vypadá to, že jí najednou začalo přibývat příbuzných, co se po ní shánějí, a přitom se nikomu z nich nepodobá ani za mák. Ale ať už je tvoje cokoli, chystej pohřeb.“
Marija ztuhla jako omráčená. „To – to neni možný! Je… mrtvá?“
„Zatím ne, ale moc jí do toho nechybí.“
„Musíte ji pustit! Nic neudělala, přece ji tu nenecháte umřít!“
„Jo, holka,“ prohlásil gradista bez zájmu, „na to já jsem malý pán. Velitel ji nakázal zavřít, tak bude zavřená. To víš, zákony jsou zákony. A teď už nezdržuj.“
„Nemůžu ji vidět?“ zaškemrala.
„Vyloučeno! Tam dolů nikdo cizí nesmí. A beztak by ti to k ničemu nebylo. Ta ženská je úplně mimo sebe. Jenom kost a kůže, nemluví, nejí… co nevidět už ani dýchat nebude.“
Marija cítila, jak se jí oči plní slzami. Gavril byl možná zbabělec, ale nakonec na tom nezáleželo. Pro Syvne nejspíš bylo pozdě už ve chvíli, kdy prvně vstoupili na dlažbu města.
„No tak, pohni sebou,“ probral ji nedůtklivě.
Přišla sem úplně zbytečně. Nezbývalo než zmizet. Rychle se rozhlédla a mávla rukou k nejvzdálenějším dveřím. „Tak třeba tamhle?“
Muž se podíval tím směrem. „Tam jsou jenom…“
Ale to už Marija utíkala k východu, co jí síly stačily. Když se gardista ohlédl, byla v půlce cesty. Druhý otráveně lelkoval u vrat, a než si všiml, co se děje, prosmýkla se kolem něj. Ozlomkrk seběhla schody a chtěla zamířit do jedné z vedlejších ulic. Vtom se však div nesrazila s mužem, který se po nich právě chystal vyjít. Vzhlédla k němu – a při pohledu na jeho tvář se jí srdce na okamžik zastavilo.
***
Famir
Famir se vracel do pevnosti v mizerné náladě. Velitel stále ještě ani nenaznačil, o kom uvažuje jako o svém nástupci. Stopa vedoucí do Záhoří se ukázala jako falešná, přinejmenším podle toho, co jeho muži zjistili na místě a co se dozvěděli od zástupce Společnosti v té… Vlhké Díře, nebo jak se to tam jmenuje. A k dovršení všeho byli ti umíněnci z Nadústí očividně odhodlaní živořit ve svých nuzných barabiznách až do posledního dechu, bez ohledu na vše, čím se jim snažil znepříjemnit život. Společnost chtěla do zimy zbytek čtvrti vyklidit a staré domy strhnout, ale oni prostě trvali na svém. Nechápal, nač se s nimi tak párat. Osobně by prostě nechal ty chatrče zbourat, ať už prázdné, nebo s lidmi. Ale Prezidium soudilo, že takový postup by Společnost poškodil. Pošetilci.
Kousek od vrat do pevnosti ho ze zadumání vytrhl náraz. Zamračil se a otevřel ústa, aby opovážlivce odkázal do patřičných mezí, ale slova se mu zadrhla v hrdle. Tytéž vlasy barvy slunce, tentýž zděšený pohled v očích. Stála před ním jako už tolikrát, jenže dnes byla skutečná, z masa a kostí. Přeludu se nikdy nedokázal dotknout, ačkoli to zkoušel – natož aby se s ním nevědomky srazil.
Vystrašeně na něj hleděla a rty se jí zachvěly. „Ty voči,“ vydechla nakonec.
Sám netušil, co má v úmyslu, když zvedl ruku a sáhl po prameni jejích vlasů. Dívka vypadala jako přimrazená, jen vytřeštěnýma očima sledovala jeho pohyb. Těsně předtím, než se jí dotkl, však ucukla, vřískla jako postřelené zvíře a rozběhla se pryč.
Famir zůstal ještě po několik úderů srdce stát před vraty Přístavní pevnosti, jednu ruku ve vzduchu, a sledoval proud světlých vlasů, jak kličkuje mezi lidmi a koňskými povozy. Když si to uvědomil, narovnal se, přísně se rozhlédl po případných zvědavcích a vykročil po schodech nahoru. Myslí mu vířila změť otázek, vzpomínek a zmatku, ale na jeho tváři už po nich nezůstalo ani stopy.
***
Gavril
„Čučel na mě upe… uple… úúúpelně jako já.“ Marija důrazně přikývla vlastním slovům a po krátké úvaze dodala: „Na něj. Jjj… jakojánaněj.“
Gavril si v duchu povzdechl. Z její historky nepochopil ani polovinu, a po pravdě řečeno ho ani nijak zvlášť nezajímala. Poté, co tady ve Čtyřměstí narazil u všech svých známých na hradbu odmítavého mlčení a obezřetná varování, nemohl se dočkat, až odsud zmizí. Dělal si starosti o Jevgeniji. Ne že by se snad o sebe nedovedla postarat, ale přece jen obyčejně nebýval pryč tak dlouho, natož pak v takhle vypjaté době. Byl to bláhový nápad, vypravit se sem, ale co mohl dělat? Své ženě dokázal jen málokdy něco odepřít.
Ale vlastní krk tady nastavovat nehodlal. Jevgeniji jistě postačí, že se snažil.
„A teďka je už možná mrtvá!“ probralo ho zakvílení následované ranou. Prázdný džbán od vína vypadl Marije o chablých prstů, poskočil po stole a skutálel se na zem.
„A je to moje vina,“ štkala dívka dál, i když se jí jazyk už notně pletl.
Uvědomil si, že ji nějakou dobu neposlouchal. Ale na tom vlastně nezáleželo. Opakovala už od podvečera neustále to samé. Potkala muže s rudým pláštěm a hadíma očima. Syvne umírá. Už to znal nazpamětˇ. Prvnímu ani za mák nerozuměl a s druhým nemohl nic dělat, ani kdyby chtěl.
„Pojď se vyspat,“ poradil jí odevzdaně. „Máme před sebou dlouhou cestu.“
Zachmuřila se a začala pomalu vrtět hlavou. Pokračovala v tom tak dlouho, až ho napadlo, jestli si toho je vůbec vědoma. „Nemůžu,“ oznámila nakonec. „Darius má… von má… voči.“
Gavril v tom neviděl žádný problém, a taky jí to řekl.
„Hadí voči!“ křikla, až sebou trhl. „Měl hadí voči, studený a zlý, a…“
„… rudý plášť, já vím,“ doplnil ji netrpělivě. „To už jsi říkala mockrát. A já jsem zase mockrát říkal, že se potřebuješ prospat.“
„Darius má… krásný voči. Ale,“ zašermovala mu významně ukazovákem před nosem, „jsou jeho!“
„Ovšemže jsou. Jsem si jistý, že mu je nikdo nechce vzít. A teď…“
„Nemůžu je ani vidět!“ zasyčela nenávistně. „Rozumíš? Nechci ty voči vidět! Už nikdy!“
Nechápavě se zamračil. „Dariovy oči…?“
„Jo! Už nikdy.“ Zalovila rukou pod stolem, zvedla džbánek a u úst si ho obrátila dnem vzhůru ve snaze zachytit ještě aspoň kapku. Když se jí to povedlo, olízla si rty. „Zůstanu tady. S Ullou mu stejnak bude líp.“
Gavril chtěl protestovat, ale pak si uvědomil, že na ni rozumná řeč nejspíš neplatí. Třeba to bude lepší, až se trochu prospí. „Tak dobrá. Zůstaň tu, chceš-li. Já jdu spát.“
Pochmurně pokývala hlavou, strčila do džbánku ruku a zašmátrala prstem po dně. Gavril ještě chvilku počkal, ale už mu nevěnovala pozornost. Povzdechl si a odebral se do té stíněné komory, kterou jim krčmář za drahé peníze vyhradil na nocleh.
Ráno vstal časně – na tvrdé pryčně bez slamníku se beztak nedalo pořádně spát –, přichystal koně a šel se do krčmy podívat, jestli je Marija připravená k odjezdu.
Uvnitř ji neviděl. Zato krčmář seděl vzadu a cídil korbel špinavým hadrem. „Támdlenc to máš,“ kývl s odporem stranou. „Seber si to a zmizte.“
Gavril sledoval jeho pohled, a vskutku. Dívka ležela pod stolem, u kterého ji večer zanechal, údy rozhozené a tvář i světlé vlasy v lepkavé kaluži zvratků. Měl by ji vzbudit, pomoci jí se umýt a počkat, až se trochu sebere. Čeká je daleká a především pomalá cesta – Lonzo byl dobrý a spolehlivý kůň, ale se dvěma lidmi na hřbetě se od něj kdovíjaká rychlost čekat nedala. O tom, že by se vrátili domů do slavností konce sklizně, si můžou nechat leda zdát… Odvrátil se.
„Prý chce zůstat ve městě,“ ušklíbl se na krčmáře a hodil na nejbližší stůl dva těžké dergyzy. „Pár dní ji tu nech.“
Hostinský odhodil hadr i korbel a vrhl se po mincích, div si nohy nezlámal. „Služebníček. Holka může zůstat. Přijďte zas.“
Gavril už ho neposlouchal. Jevgeniji bude moci s klidným svědomím říct, že udělal vše, co bylo v jeho silách. Odvázal koně, nasedl a pobídl ho do klusu.
A tak je to u spousty lidí… Na místo, kde jsou, je něco zavedlo. A nevíme, jestli to byla jejich vlastní lenost či hloupost, nebo nešťastná náhoda. Anebo dokonce cizí zlý úmysl. Snažme se je tedy nesoudit na první pohled.
Pište, sluníčka! Co říkáte na příběh? A vůbec, jak se máte? Těším se na komentáře :))