21. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Čas jde dál, ale Tychko se zatím ještě nevzdává. A zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Koneckonců, jako obvykle.

Tychko

V prvních týdnech Tychkovu mysl zaměstnávala snaha postarat se o syna – vždyť co Syvne řekne, až se vrátí a zjistí, že její muž nezvládne děcku ani uvařit, že nedovede utišit jeho pláč, ulevit mu při záchvatech kašle, ba dokonce že většinu času ani nerozumí jeho žvatlání?

Jenomže jak šel čas, Tychko začínal péči o dítě zvládat aspoň o trochu lépe a zároveň si musel připustit, že se žena možná nevrátí. Ne že by něco takového vyslovil nahlas. Ale v koutku duše, bolavé a nemocné bez svojí druhé poloviny, pozvolna přestával věřit. Vždyť se sám cítil jako v mátohách, jako by se celé dny prodíral závějemi a s námahou kráčel proti mrazivému větru. A jestli se tak těžko vedlo jemu, který zůstal, jak asi muselo být Syvne, která odešla? Snažil se držet posledního stébla naděje, že totiž její tolik milovaná a uctívaná Matka jistě dobře ví, že její dcera neopustila svazek dobrovolně, ale ve skutečnosti se nedokázal přimět, aby tomu věřil. O sobotách dál v Kruhu pálil byliny ze Syvniných zásob, kouř z nich ho štípal v očích a po tvářích mu tekly slzy. Neobracel se však přitom k Matce – od ní už nic nečekal a nežádal. Místo toho v myšlenkách prosil svou milovanou, ať se k němu vrátí. Postupně si však začínal uvědomovat, že dívka, kterou si vzal, nezmizela letos o žních, ale vytratila se kdesi cestou z dalekých ledových plání. 

O nedělích chodíval s Kirem na shromáždění v naději, že pro něj Zoran bude mít dobré zprávy. Ten ho však týden co týden jen utěšoval, že dělá vše, co je v jeho silách. Musíš být trpělivý, říkal mu, a tak Tychko čekal, protože co jiného mu zbývalo?

Po shromáždění většinou zašli k Ulle, která jim vždy nabídla aspoň kaši nebo polévku a k tomu hromadu účastných řečí. Kiro se k ní vždycky těšil. Hned ve dveřích pouštěl otcovu ruku a na nejistých nožkách, které se konečně naučil jak se patří používat, se vratce rozběhl k Dariovi. Tychko byl pradleně vděčný za jídlo i za vlídné přijetí, protože ostatní obyvatelé Mokrého Dolu se mu spíše vyhýbali – nyní ještě víc než dřív, když už tu nebyla veselá, přátelská Syvne, která by si je získala svým úsměvem a vyšívanými šátky.

Jediným dalším člověkem, kterého mohl považovat za přítele, byl Tark. To on mu připomněl, že musí sklidit svou skromnou úrodu, a ukázal mu, jak kterou plodinu zpracovat a uchovat. Tychko se o zahradu nikdy dřív nestaral. On přece postavil dům. Jídlo, jak pochopil, patřilo v těchto končinách k ženským starostem, nepočítaje občasnou rybku, zajíce nebo jiný drobný úlovek. Nyní se ovšem musel o vše postarat sám, a tak byl rád za každou radu, kterou mu Tark mohl přispět. 

Jenže toho teď soužily vlastní chmury. 

„Zoran si se svolením k veselce dává načas,“ bručel, když Tychko zase jednou zašel na kus řeči a džbánek kvasu. „Do slavnosti konce sklizně zbejvá sotva měsíc, a pořád nic. Denica už začíná jančit.“

„Proč?“ nechápal Tychko. „Bejvá tak, že nedovolej svatbu? Často stane?“

„Já nic takovýho nepamatuju. Proto je to právě tak divný. Poslechni…“

„Já slyšim,“ ujistil ho, když se jeho přítel nezvykle rozpačitě odmlčel.

„Víš, jenom mě napadlo… Ty seš se Zoranem hodně zadobře, ne? Nemoh by ses ho přeptat? Jenom tak mezi řečí.“

Tychko se ošil. „Já ne s nim tak moc přítel.“

„Ale neříkej! Vždyť ti dal půdu, ani se nerozmejšlel, a pěknou. Podívej, já nečekám, že mi ten souhlas zařídíš. Ale zeptat se, jenom tak připomenout, to bys snad moh, ne?“

„Já u něj pořád něco ptám. Kde žena, kdy vona zpátky. Zoran vodpovídává, brzo bude, neboj. Ale pak nic nestane.“

Tark na něj soucitně pohlédl a ztišil hlas, snad aby zbytečně nepřitahoval pozornost Kira, který v koutě cumlal tvrdou chlebovou kůrku. „Takže žádný zprávy…?“

„Gavril s Marijou pryč,“ pokrčil bezmocně rameny, „Zoran řiká čekat, Ulla kouká na mě, jako když někdo u mě umřel.“

„A Jevgenija?“

„Nevim. Já nechodim na ten dům. Všecko špatný vod nich.“

„Jak to myslíš? Chci říct, panstvo taky nemám dvakrát v lásce,“ připustil Tark udiveně, „hlavně Gavrila s těma jeho řečma vo Společnosti, co vykládal, když bejval mladší a ještě chodíval do vsi. Máma řikávala, že z toho bude mít jednou velký mrzení, a my všichni s nim. Ale myslel jsem, že vy jste se s nima dost spřátelili.“

„A co z toho dobrýho?!“ rozhodil Tychko rukama a hned si rozhořčeně odpověděl: „Nic! Neznali by Březovej vrch, nic by nestalo. Syvne nechodila by tam, nevěděla nic pro sny, pro strom, pro psaní. Nevodvedli by. Všecko zlý začnulo u nich!“

„Počkej, pomalu. Jakej strom? Jaký psaní?“ 

Tychko si opožděně uvědomil, že nejspíš navykládal víc, než měl. „Já neměl tak řikat. Ty zapomínuj,“ zamumlal.

Tark ještě chvíli naléhal, ale Tychko už držel jazyk za zuby a brzy se omluvil, že musí vzít děcko domů. Tark už na jeho slova zřejmě nemyslel, rozloučili se v dobrém a Tychko přislíbil, že se Zoranovi zkusí zmínit o dávno odkládané svatbě. 

I tak se celou cestu zpátky proklínal, že ze samého rozhořčení nad Gavrilem a Jevgenijí zapomněl na opatrnost. Ale co, pomyslel si, Tark je přítel. Ten jistě nikomu nic neprozradí. 

***

Několik následujících dnů váhal, zda se má vypravit za Zoranem. Chvíli neměl doma stání a toužil se rozběhnout dolů do vsi, zjistit, zda pro něj má zástupce Společnosti konečně nějaké zprávy, chvíli ho zas jako bouřkový mrak obklopovala vlhká lezavá jistota, že to nemá smysl. Nakonec jeho nerozhodnost ukončil sám Zoran, když mu u Ully nechal vkaz, ať se za ním co nejdříve zastaví. Tychko nechal Kira v pradlenině domě – beztak by ho teď od Daria bez křiku a pláče neodtrhl, když sotva přišli – a hned spěchal na náves.

„Ty dověděl něco pro Syvne?“ vyhrkl udýchaně místo pozdravu, jakmile vpadl do Zoranovy světnice.

Ten překvapeně vzhlédl, ale hned vstal a vyšel návštěvníku vstříc. „Dozvěděl… snad něco málo – zprávy jsou, ano. Zatím nemůžu prozradit víc,“ odpověděl vyhýbavě, „ale zřejmě je vše na dobré cestě. Potřebuji ovšem tvou pomoc.“

V Tychkově bolestí zkřehlé duši blýskla jiskřička naděje. „Pomůžu všecko!“

„Výtečně,“ usmál se Zoran, i když uklidňujícího nebylo v jeho výrazu vůbec nic. „Potřeboval bych, abys navštívil paní na Březovém vrchu a položil jí několik otázek.“

***

Jevgenija

 Anastázie se nespokojeně zavrtěla. Jevgenija vzhlédla od knihy, ze které dcerce předčítala. „Copak je, má milá?“

„Nebaví,“ našpulila holčička pusu. „Kdy pšíde Kijo?“

Mladá žena se zachmuřila a pohladila děvčátko po bílých vlasech. „Nevím, Nastěnko. Snad brzy.“

„Můžem pšijít my za nim?“

„Víš přece, že do vsi nechodíme. Otec by s tím nesouhlasil. A nejspíš má pravdu.“

„Ale Kijo je tam! Já chci za ním!“

Jevgenija semkla rty. Také by si ráda čas od času zašla mezi lidi na kus řeči nebo na nedělní trh. V samých začátcích svého života tady na Březovém vrchu si často stýskala na samotu a opuštěnost. Ale na druhou stranu byla šťastná, že v Gavrilovi našla milujícího muže a spřízněnou duši, a jestli mezi ním a vesničany panovala nevraživost – Gavril ji vysvětloval svou náklonností k Matce, na kterou ve zdejších krajích lidé hleděli vesměs s podezřením –, pak se rozhodně nemínila s místními družit za jeho zády. 

„Máš tady Anielku,“ usmála se na dceru. „Hrajte si spolu.“

„Chm,“ zamračila se holčička. Návrh ji zřejmě zcela neuspokojil. „A můžem si aspoň vzít knížku?“

„Jestli ji nepotrháte, smíš si jednu z těch svých půjčit do kuchyně,“ svolila výjimečně Jevgenija. „Ale budete ji mít pěkně na stole. Ne že se s ní budete popelit u kamen.“

Anastázie přikývla a odběhla ze salonu. Jevgenija se zahleděla z okna. V posledních dnech se ochladilo a vítr začínal břízám otrhávat zažloutlé lístky. Mimoděk si přejela konečky prstů po tváři. Po nezvaných hostech jí zbyla jen stěží znatelná bledá jizva a brzy nejspíš zmizí i ta. Kéž by se všechny rány zahojily tak snadno! Kdy se asi vrátí Gavril s Marijou? A bude s nimi Syvne? 

Pokaždé, když na přítelkyni pomyslela, hruď se jí sevřela. Z toho, co věděla o svazku duší a co v poslední době vyčetla z knih, jí bylo úzko. Snažila se věřit, že její muž přivede Syvne zpátky, ale s každým dalším dnem se jí to dařilo hůř a hůř. Obávala se, že uplynulo příliš mnoho času. Ani ta nejsilnější duše nedokáže vzdorovat věčně.

Vtom k ní pronikl zvuk rychlých kroků po dlažbě haly a hned za nimi zavýsknutí: „Kijo!“

Jevgenija zvědavě vstala a šla ke dveřím. Otevřela ještě dřív, než návštěvník stačil zaklepat.

„Tychko! Ráda tě vidím,“ pousmála se, jakmile se vzpamatovala z překvapení, a ustoupila. „Pojď dál, jen pojď. Máš hlad?“

„Děkuju,“ zavrtěl hlavou. „Kiro hlad. Brygida řikala, dá polívku.“

„Samosebou, o synka se ti postará. Tak aspoň trochu vína?“

To už neodmítl, a tak Jevgenija nalila jemu i sobě, usedla na křeslo a pokynula Tychkovi, ať se taky posadí. „A copak tě přivádí? Nějaké nové zprávy?“

„Zprávy ne. Já myslel, zjistit víc, co stalo. Já předtim nemoh myslet, všecko v mojí hlavě jenom –“ zašermoval si rukama kolem obličeje, „ale teďka já řeknul mně, musim zeptat.“

„To je pochopitelné,“ přikývla Jevgenija, když si jeho slova trochu přebrala. „Nevím, jestli ti dokážu odpovědět na všechno, co tě zajímá, ale pokusím se.“

Na okamžik se zadíval do plamenů poskakujících v krbu, zaváhal, než promluvil: „Možná já pomůžu. Slyšel něco dneska, tobě bude zajímavý.“

Zaujatě sklonila hlavu ke straně a mlčky ho pobídla, aby pokračoval.

„My chtěli přijít k Ulle, ale Kiro u mě utek. Von běžel na náves, já za nim, aby nic nestalo mu. Já šel u Zoranovýho domu, tam vokno bylo vodevřený. Já slyšel, co Zoran mluví. Nevim, kdo tam s nim, druhej nic nemluvil.“

Jakmile uslyšela jméno zástupce Společnosti, bezděčně se naklonila k Tychkovi blíž. Od začátku jí nešlo do hlavy, jakou roli v oněch nešťastných událostech Zoran hrál. Objevili se u něj rudé pláště zčistajasna a požadovali nocleh? Nebo je snad pozval on sám? Ani jedna z možností jí nedávala valný smysl. Co by pohledávala garda v bezvýznamné záhorské vísce? A na druhou stranu co mohl Zoran získat tím, že upoutá pozornost na místo, kde by podle Společnosti měl mít vše pevně v rukou? Jistě, stále ještě platil starý zákon z dob ustavení Společnosti, o odměně za dopadení čarodějníka. Ale měl snad Zoran těch pár dergyzů zapotřebí, aby riskoval nepřízeň nadřízených za to, jaké nešvary se mu dějí přímo pod nosem?

„Von řikal pro tvoje psaní,“ pokračoval Tychko. 

Jevgenija se prudce nadechla. „A co říkal, co? Mluv!“

„Řikal, von nerozumí ho. Nic v něm zajímavý. Jenom jako když dva potkaj na trhu. Jak tobě daří? Mně daří dobře. Zima mírná, hodně déšť. Takový věci. A pak…“

Při jeho vyprávění v ní narůstal údiv. Proč by jí bratr psal takové hlouposti namísto překladu svitku, který jí sliboval? O tom, jak se mu vede, se přece zmiňoval už v posledním psaní, jistě se od té doby mnoho nezměnilo. 

Vtom se v myšlenkách zarazila tak zprudka, až sebou trhla. „Takhle to přesně řekl?“ vyhrkla. „Vzpomínej, Tychko! Opravdu mluvil přímo o těch věcech, cos teď zmínil? Že se má bratr dobře, zima byla mírná a hodně pršelo?“

Muž zaraženě přikývl. „Tak já pamatuju. To důležitý?“

Jevgenija se mimoděk zasmála. Ten lišák! Snad ještě přece nebylo vše ztraceno. Když o bratrův dopis přišla, už se smiřovala s nejhorším. Celé dny se užírala strachem, jak asi garda naloží s textem, o němž věřila, že je překladem onoho starého a bezpochyby pro Společnost nepohodlného svitku. Ale bratříček ji zase jednou překvapil. Vyskočila a běžela přes celou místnost k sekretáři. No tak! Někde tu přece musí – ach, tady. 

„Tohle je poslední psaní, které mi bratr napsal,“ vysvětlila, když se zase posadila k Tychkovi, oči upřené na úhledný rukopis. „Píše v něm o tom, že jeho nejmladší stůně a že je nejspíš na vině ta nebývale krutá zima, která letos sužovala jejich kraj. A aby toho nebylo málo, dělá si starosti i o úrodu, hlavně o svoje milované vinice. Prý tam u nich nezaprší a nezaprší!“ dokončila vítězoslavně.

Tychko popleteně zamrkal. „To dobrý zprávy?“ zeptal se pochybovačně.

Už se chystala přitakat, když vtom jí došlo, že jí chybí ještě jeden velice důležitý kousek mozaiky. „To záleží. Mohly by být. Teď jde o to, jestli Zoran říkal o tom dopise ještě něco.“

V duchu prosila Matku, aby byl Tychko vyslechl i to nejdůležitější. Kdo ví, snad se Zoran ani o dalším obsahu nezmínil, pokud mu připadal stejně bezvýznamný. 

Tychko se soustředěně zamračil a pomalu přikývl. „Ještě jedno řikal. Ve psaní bylo, von nebude poslat tobě, co ty chtěla. Von nepamatuje, jak vy psali, když ještě děcka. A do Záhoří už před zimou žádný kupci. Takže ty nebudeš koupit sobě… jak řikal? Nejvíc nejlepší mentůr… mant… eh, plátno ňáký.“

„Ano!“ zavýskla Jevgenija radostně a nic přitom nedbala na Tychkův vyjevený pohled. „Milý, nejmilejší bratříček! Proto ta mírná zima a spousta deště, chápeš? Takže teď jen stačí počkat, až dorazí do Záhoří kupecká výprava z východu, a koupit celý štůček nejlepšího mandurijského plátna. A pokud se nemýlím – a vsadila bych střechu nad hlavou, že ne –, najdu v něm ukryté to opravdové psaní.“

Tychko překvapeně hvízdl. „Chytrý! Ale… může najít někdo jinej,“ namítl po krátké pauze. „Nebo kupec zvědavej.“

„Najde jen prázdný list,“ usmála se přesvědčeně. Kdepak by si nepamatovala, jak si s bratrem v dětství psali tajné dopisy, aby chůva nevěděla!

„A jak přečteš, jestli prázdnej?“

„Je napsaný mlékem. Písmo není vidět – dokud ho nezahřeješ nad plamenem. Pak ho můžeš číst snadno.“

Úlevou se jí skoro hlava zatočila. Jestli i její bratr, který se o záležitosti Společnosti nijak zvlášť nezajímal, považuje všechno tohle tajnůstkářství za nezbytné, pak není pochyb, že svitek skrývá odpovědi, po nichž prahla.

„Takže rudý pláště, voni ne ten dopis vzali?“ vytrhl ji z myšlenek Tychkův hlas. 

Jako vědro ledové vody ji zalily vzpomínky na bouřlivý večer, na palčivou bolest na tváři a Syvnin zděšený pohled, a spláchly všechnu radostnou nedočkavost, kterou jí v duši zažehlo pomyšlení na bratrův pravý list. Tychko si přece přišel pro pomoc, pro odpovědi, které by mu pomohly získat ženu zpátky, a ona se tu směje jako pomatená. Polkla a pokusila se srovnat si myšlenky. 

„Přesně tak. Psaní, které ukradli,“ zdůraznila lehce, „to byla jen vějička. Ale možná je to dobrá zpráva i pro tebe,“ napadlo ji náhle. „Garda ho jistě bude považovat za stejně bezvýznamné a nevinné jako Zoran. Dost možná už sami došli k závěru, že Syvne není zapletená do ničeho protizákonného, a pustili ji.“

Zdálo se jí, že Tychka její slova nepřesvědčila. Na kratičký okamžik jako by se mu v tváři odrazilo cosi – snad bolest? Ale na druhou stranu Jevgenija nikdy v jeho ani Syvnině výrazu nedovedla příliš dobře číst. A snad se skutečně mýlila, protože vzápětí se usmál a přikývl.

„Určitě tak bude. Děkuju,“ dodal a vstal. „Já už budu vrátit domu. Teďka já věřim, že Syvne brzo zpátky.“

Zmateně se pousmála, v rozpacích nad tak nenadálým koncem návštěvy. Vždyť mu ani neřekla nic o průběhu onoho večera. Ale snad mu aspoň poskytla novou naději. „Musíme tomu věřit. Budu prosit Matku, aby ji ochraňovala.“

Tychko se bez dalšího slova otočil k odchodu, takže mu už neviděla do obličeje.

„Někdy hodnejm lidem stanou zlý věci,“ pronesl pomalu. „Já nechtěl tak.“

Než se zmohla na odpověď, vyšel ze salonu a tiše za sebou zavřel. Jevgenija zůstala sedět a nepřítomně hleděla na dveře. Tychko se za více než rok, který strávil v Mokrém Dole, naučil místní jazyk celkem obstojně, ale občas mu pořád dobře nerozuměla. Anebo to možná ani nebylo řečí samotnou, jako spíš odlišným způsobem uvažování. Na jeho poslední poznámce nebylo na první pohled nic až tak záhadného. Syvne si jistě svůj bolestný osud nezasloužila a stejně tak přirozené bylo, že jí ho její muž nepřál. Ale tón, jakým ta slova vyslovil, skleslý postoj, odvrácená tvář – celkový obraz působil zvláštně znepokojivým dojmem. 

Potřásla hlavou, aby z ní vytřepala všechny podivné myšlenky, a nepříjemnou pachuť v ústech spláchla posledním douškem vína.

„Někdy hodnejm lidem stanou zlý věci,“ pronesl pomalu. „Já nechtěl tak.“ To je, dalo by se říct, Tychkův život v kostce. Je prostě smolař? Nebo špatný člověk? Slabý charakter? Od každého trochu?

Těším se na vaše názory. Na cokoli. Samozřejmě ideálně na kapitolu, ale hej, klidně napište názor třeba na zmrzku. Jaká příchuť je nejlepší a proč právě slanej karamel? Diskutujme.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *