22. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Denica má problém, Gavril špatnou náladu a Zoran velké plány…

Lotta

Lotta nikdy nepatřila mezi první, co se dozvěděli nejnovější novinky a klepy z okolí. Statek, na kterém s mužem hospodařili, stál na samém okraji Kruží, vlastně za humny. Hospodářství nebylo nijak velké, a tak se oba museli pěkně otáčet, aby zaplatili čeládku a ještě jim zbylo na slušné živobytí. Naštěstí její Boris byl silný chlap, který se práce nebál. Ovšem na okolkování na návsi nebo v krčmě a propírání cizích životů jim času nezbývalo. 

Tak se stalo, že když Lotta našla jednu ze svých děveček, jak usedavě pláče vzadu za stodolou, neměla ponětí, co se mohlo stát. 

„Denico? Copak je ti, holka nešťastná?“

Dívka poplašeně vyskočila a honem si stírala slzy. „Nic, paní! Já – já už běžim do práce!“

Lottě neuniklo, jak je děvečka pobledlá a jak se musela opřít o stěnu stodoly, když se zvedla. „Stůněš?“

Denica, pokud to bylo možné, zbělala ještě víc a prudce zavrtěla hlavou: „Nic mi neni! Jsem jako rybička!“ Roztřeseně si uhladila rozcuchané vlasy, otřela si ruce o sukni a spěšně vykročila k chlévům. 

Selka potřásla hlavou. Děvčata pro slzy nejdou daleko, možná se Denica nepohodla s tím svým nápadníkem z Mokrého Dolu. Jenže k tomu všemu se opravdu zdálo, že jí není dobře. Snad se o ni nepokouší nemoc. Raději si jí teď bude trochu všímat. To by chybělo, aby někde padla do mdlob. 

„Betje!“ houkla na mladší děvečku, co šla kolem s náručí sena. „Pocem!“

Dívka poslušně přispěchala blíž. Měla sotva třináct let a zpoza kupky usušené trávy čouhaly jen hubené nohy na jednom konci a rozcuchané vlasy na druhé. „Jo? Totiž, anopani?“

„Jo mi stačí,“ usmála se Lotta. „Poslechni, nevíš, co je s Denicou?“

Hromada sena poklesla a objevily se ostražité oči. „Vona je smutná, že sou jí šaty těsný… A asi taky skrz tu veselku.“

„Veselku? A proč, pro všecko na světě? Však nás s Borisem na jaře div na kolenou neprosila, ať dovolíme.“

„No právě,“ zavrtělo se seno. „Vona se ani dočkat nemohla.“

„Tak proč by byla smutná, prosim tebe?“ Selka bezradně potřásla hlavou. „Holka, já ti vůbec nerozumim. Běž krmit, upaluj.“

„No přece když to Frídl zakázal,“ podotkla Betje jakoby mimochodem, než se otočila a pokračovala s nákladem ke stáji. 

Lotta zůstala jako opařená. Měla zato, že zástupce Společnosti v Kruží už dávno ke svatbě svolil. Nebylo časté, že by si děvče vyhlédlo ženicha z jiné vsi, ale občas se to stávalo. A ačkoli s takovou přespolní veselkou museli souhlasit zástupci Společnosti, Lotta nepamatovala, že by kdy byli proti. Tomu musí přijít na kloub. Jistě jde o nedorozumění. Podkasala si sukni a odhodlaně zamířila přes dvůr.

Denica seděla v koutku a drbala černou kozu na krku. Když vzhlédla, Lotta viděla, že už má tvář zase mokrou od slz. Přisedla si k překvapené děvečce.

„Tak jsem slyšela, že prej ti Frídl zatrh veselku,“ spustila rovnou, protože neměla ve zvyku mlátit prázdnou slámu. 

Denica vzlykla a přikývla. „To pro tu všecku melu v Mokrým Dole. Prej nedovolí, aby se s-slušný kružský děvče dostalo do takový vsi.“

„Melu?“ zamračila se selka. „Co se tam stalo? A co s tim má ten tvůj společnýho?“

„Nic, vůbec nic!“ vykřikla dívka. „Ať ztratim duši, jestli je v tom Tark namočenej. Ale Frídl řek, že je mu to jedno.“

Mezi vzlyky a posmrkáváním se Lotta postupně dozvěděla celou historii. Jak garda vtrhla do panského sídla, jak odtud odvedli ženu, která se do vsi teprve nedávno přistěhovala i s celou rodinou. Prý je to čarodějnice, říkali, a podle Frídla je celá vesnice zkažená.

„Hrom do nich,“ povzdechla si selka. „To víš, panstvo se hádá, a po hubě dostanou ty dole.“

„Ale co si teď počnu?“

„Co by? Chvíli počkáš, vono ho to přejde. Frídla, myslim. Já s nim třeba zkusim promluvit, ale až za čas. Teď by nesouhlasil s hloupou selkou, ale za ňákou dobu? Prostě řekne, že už je v Mokrým Dole klid, a bude.“

„Jenže to už bude pozdě!“ zakvílela děvečka a zoufale se rozeštkala.

Proč by mělo být pozdě? Kam ten spěch? nechápala Lotta. Pak si vzpomněla na noční návštěvy, nad nimiž přivírala oči, protože veselka byla přece hotová věc. A na Betjina slova o těsných šatech, kterým prve nevěnovala pozornost. „Pro Matčiny slzy,“ vydechla. „Holka nešťastná!“

Denica zničeně přikývla a z očí se jí řinuly další potoky slz. 

„A je to dlouho?“

„Moc dlouho! Do zimního slunovratu bude d-děcko na světě…“

Selka měla na jazyku pár peprných slov, jimiž by ráda počastovala Frídla, Denicu i toho jejího floutka. Ale ovládla se. „S Frídlem promluvim. Všecko dobře dopadne, uvidíš.“

***

Gavril

Na rozcestí u Hůrek si Lonzo odfrkl a pohodil hlavou. 

„Už jsme skoro doma, viď?“ zasmál se Gavril a poplácal koně po šíji. „Taky jsem rád. Zdá se, že jsme to do slavnosti konce sklizně přece jen stihli.“

Ve Vraním průsmyku už se proháněl studený vítr a Gavril v duchu děkoval Matce, že nezačalo sněžit. Teď, na správné straně hor, se však zase začínal cítit jako doma. Tentokrát nebude muset hledat kupecký srub k přenocování. Zdejší kraj zná jako svou dlaň a dnes večer už ulehne ke své ženě do vlastní postele. Na koňském hřbetě sice musel zvolit o něco delší cestu, než jakou by se od průsmyku mohl vydat pěší poutník, ale i tak si byl jistý, že dorazí na Březový vrch nedlouho po setmění.

Lonzo se asi taky nemohl dočkat odpočinku ve stáji. Bez pobízení přidal do kroku a v podvečer už projížděli Husími Blaty. Obyčejně se vesnicím, náležejícím dříve k panství jeho rodu, vyhýbal, ale po několika týdnech na cestách se mu příčilo návrat domů oddalovat byť jen o jediný okamžik. Zaprášený a znavený jezdec neunikl pozornosti vesnických dětí. Zbytečně se po nich neohlížel, ale jejich pokřikování nešlo přeslechnout.

„Koukejte, chlap na koni!“

„Ha! Seberou tě, Baško, uvidíš! Za to, žes mi ukradla koláč!“

„To nejni garda! Nemá rudej plášť, ty hloupej.“

„Třeba ho má akorát špinavej.“

„Pojte pryč. Nebo přídem taky do bídy. Dyk víte, co se stalo v Mokrym Dole.“

„Jo! Táta povidal, že do Mokrýho dolu nebudem vlnu prodávat.“

„A ani barvířka z Hůrek prej už jim nebude prodávat přízi.“

„A nějaký holce z Kruží prej zatrhli veselku.“

„No bodejť. Taky bych jí zatrh veselku s někym z prokletý vsi.“

„Pch, ty zrovna bys komu co zatrh! Z tebe by akorát někdo udělal zástupce Společnosti, když máš usmrkaný rukávy.“

„A ty máš ve vlasech slepičinec! Baška je posra– auvajs! Nech mě, ty čarodějnice!“

Gavril pobídl koně do klusu a pokřikování za jeho zády se rychle vytratilo. Přemítal, kolik může být na řečech těch rozjívenců pravdy. Copak o veselku, po té mu nic nebylo. Vlastně ani netušil, kdo si měl koho brát. Ale co když se Mokrému Dolu začnou vyhýbat i kupci? Nebude sůl, koření ani plátno. Ty tvrdé režné hadry, co tkala Jonka, se plátnem nazvat nedaly. Nebudou barvy a terpentýn pro Jevgeniji ani sladké bělohorské víno, o vinné pálence z Mezimoří nemluvě. Zkrátka nic z toho, co činilo život v tomhle zapadlém koutě světa alespoň trochu snesitelným. 

Ačkoli tma začínala houstnout, rozhodl se Mokrému Dolu pro dnešek přece jen vyhnout. Nezdálo se sice pravděpodobné, že by v tuhle denní dobu potkal mnoho lidí, přesto ho při pomyšlení na poslední ves pod Březovým vrchem sevřel podivný pocit. Možná jej vyvolal křik husoblatských uličníků. Sám sobě ovšem musel Gavril přiznat, že mu nejasné obavy začaly klíčit v duši už ve Čtyřměstí. Celou zpáteční cestu pak v duchu převracel vše, co se událo, a snažil se najít v tom smysl. Kdyby šlo jen o Syvne, nevěnoval by celé věci víc než pár okamžiků. Bylo však zřejmé, že seveřanka se stala spíše náhodnou obětí. Rudé pláště přijeli kvůli němu a jeho rodině, vážili cestu dlouhou několik týdnů. Proč? Co se náhle po letech klidu změnilo, co upoutalo pozornost na stovky mil vzdáleném velitelství gardy?

Odpověď se nabízela: ztracený svitek, který jeho švagr objevil v Mandurii. Jenomže tahle teorie měla háček. Jak by se gardisté o starém spisu dozvěděli? Z dopisu, který zabavili poslovi, jistě – to však nevysvětlovalo, co vůbec v Záhoří pohledávali. Sled událostí se příčil rozumnému vysvětlení. Jedním si Gavril začínal být jistý. Gardu musel do zdejšího kraje někdo pozvat. Někdo, kdo uměl číst a psát a jehož listu by na velitelství věnovali alespoň ždibec pozornosti. A velmi pravděpodobně někdo – a Gavril byl přesvědčen, že jeho úvahy nejsou daleko od pravdy –, jehož pohostinnosti pak rudé pláště přirozeně využili.

Ačkoli se v Záhoří narodil, neměl Gavril zdejší kraj nikdy příliš v lásce. Možná konečně nadešel čas zauvažovat o změně. 

Když unavený kůň konečně vystoupal lesní cestou až na Březový vrch, v panském domě už všichni spali. Gavril popuzeně sesedl z koně a sám si otevřel těžkou železnou bránu. Zabušit na okno přístěnku, kde spali Josko s Brygidou, se ovšem nerozpakoval. Za několik okamžiků už se rozespalý sluha vypotácel z domu. 

„Pán si ráčí přát?“ neobratně skryl zívnutí.

Gavril po něm hodil konec otěží. 

„Co myslíš?“ utrousil a bez ohlédnutí zamířil k hlavnímu vchodu. Snad se Josko probere a o koně se postará. S povzdechem zavzpomínal na dětství, kdy Společnost ještě vyplácela kompenzace – třebas nijak velkorysé, ale aspoň ucházející – a v domě pracovala kuchařka, zahradník, štolba, správce, komorná, chůva a dvě služky. Tehdy byl ještě roztomilým černookým klučíkem, matka ho brávala na vyjížďky kočárem a ve vsích, které dřív k panství náležely, je vždycky rádi viděli.

Krátce zauvažoval, zda má nakázat Brygidě, aby mu připravila koupel, ale únava byla silnější. Nahrubo ze sebe spláchl nejhorší prach a pot a o chvíli později už ulehl k Jevgenii. Snažil se ji nevyrušit, jenže na rozdíl od něj měla lehké spaní, a tak ji zavrzání lůžka probudilo.

„Jsi zpátky?“ zamumlala hlasem, v němž se ozýval doznívající sen. „Jak jste pořídili?“

Gavril ji políbil a nenasytně vdechl její vůni. Vzrušení z její hebké kůže a pružných prsů se na okamžik dotklo jeho mysli, ale nedokázalo ovládnout tělo znavené dlouhým putováním. „Jen spi, má milá. Ráno ti všechno řeknu. Teď jsem příliš unavený.“

„Mhmm,“ zavrněla a stulila se k jeho boku. 

Gavril ještě nějakou dobu hleděl do tmy, a jak měl před spaním ve zvyku, plánoval si následující den. Pečlivě rozvažoval, jak ženě ráno co nejlépe sdělit výsledek cesty. Vybíral slova, představoval si její otázky a rozmýšlel nejvhodnější odpovědi. Teprve když byl spokojen, zavřel oči a dopřál si zasloužený odpočinek. 

***

Mathias

Už celou věčnost trčeli na rozcestí, kde se stezka dělila mezi Mokrý Důl, Hůrky a Husí Blata. Mathias neměl zvlášť radost, že jeho starší a zkušenější kumpán přišel s tímhle divným nápadem. Obrat osamělého poutníka na lesní pěšině nebo vybrat spižírnu v některé ze samot na úbočí hor, prosím. To byla jasná a přímočará záležitost, jaké Mathias rozuměl. Ale aby si s nimi někdo dal schůzku a chtěl jim dát práci? 

„Co když je to ňáká habaďůra?“ zabručel.

Graf si přihnul z poloprázdného vaku s ředěným vínem. „Ale houbelec. Seš vyjevenej jak prvnička na seně. Řikám si, esli sem tě měl brát.“

„Sem akorát vopatrnej. Kdo to kdy slyšel, aby se ouřední vosoba paktovala se zločincema, aha?“

„Vopatrnej, jo? Leda jak baba! Tlusťoch vysolil závdavek,“ poplácal se po kapse, v níž tiše zacinkalo, „tak jakápak habaďůra? A krom toho sám čuměl vyplašeně jak myš. Povidám ti, ten má za lubem něco, s čim se nikde chlubit nebude. Na to já mám čuch.“

Mathias se trochu uklidnil a natáhl se po vaku s vínem. Když už tu má tvrdnout, nebude mít přece v hubě sucho.

O chvíli později zaslechl zpoza zatáčky kroky. Proti své vůli sebou lehce škubl, ale i když příchozí nadělal rámusu až hanba, nebylo pochyb, že je opravdu sám. 

„Mluvit budu já,“ připomněl Graf přísně.

Mathias kývl. Sám se beztak do hovoru nehnal. Graf byl starší, zkušenější a vyřídilku měl pohotovou. 

Muž, který se objevil na cestě, se mohl pyšnit úctyhodným břichem uvězněným v šatech na místní poměry celkem drahých. Střevíce se na putování po kamenité stezce vůbec nehodily, ale i ony musely stát pěknou hrstku stříbra. Kulaté tváře mu výstupem do vrchu zrudly a hlasitě funěl. Když spatřil oba zloděje, viditelně se zarazil, pak však odhodlaně zamířil přímo k nim. Na hrudi se mu zablýskl stříbrný symbol Společnosti, ale celkově vzato tlusťoch vypadal tak směšně a neškodně, že ani úřední odznak už Mathiase nevystrašil.

„Jsme tu sami?“ ujistil se nervózně a rozhlédl se kolem.

„To vížejo,“ mávl Graf rukou. „Nikde ani živáčka. Akorát tadydle Mathias, je to eště cucák, ale je na něj spoleh. Tak vo co de?“

Tlouštík ztišil hlas. „Potřebuju, abyste pro mě získali jednu věc.“

„Beze všeho, vašnosto. A co to má jako bejt?“

„Nic víc než štůček mandurijského plátna, co bude mít na prodej kupecká výprava z Mezimoří.“

„Vobrat kupeckou výpravu?!“ vyjevil se Mathias.

Graf mu dupl na nohu a zamračil se na něj. „Ticho buď. A proč si ho pán neráčí prostě koupit?“ obrátil se zpátky k muži, neskrývaje podezření. „Prachy na to máš, podle hadrů.“

„Jistěže mám,“ ohradil se dotčeně. „Jenomže se nikdo nesmí dozvědět, že jsem ho získal já.“

Tentokrát už Mathias zůstal poslušně zticha, ale v duchu nad podivným chlapem vrtěl hlavou. Doufal, že Graf projeví zdravý rozum a pošle tlusťocha s jeho bláznivým plánem do řiti.

Ten se však na muže přemýšlivě zadíval. „Takže s penězma potíž neni,“ ujistil se.

Muž přikývl. 

„A na kolipa vyjde takový plátno?“

Tlouštík se nechápavě zamračil. „Asi tak… na tucet dergyzů. Proč se ptáš?“

„Nó… přepadnout kupeckou vejpravu, to neni jen tak,“ poučil ho Graf. „Kupců tam máš třeba i tucet, a k tomu vozbrojenou eskortu.“

Muž se zatvářil zklamaně. „Jestli si na to netroufáš…“

„Nejsem žádnej poseroutka,“ ohradil se zloděj zprudka a přikročil k muži blíž. „Ale taky nejsem sebevrah. Dostaneš, co chceš, ale bude tě to stát rovný dva tucty dergyzů.“

Mathias zatajil dech. Tolik peněz pohromadě jakživ neviděl. Tlusťoch se jim určitě vysměje. 

Ten však jen s úlevou kývl. „Platí.“

„A půlku předem,“ pokračoval Graf drze.

Muž chvíli vypadal, že se proti neslýchanému požadavku ohradí, ale nakonec s povzdechem sáhl do kapsy. Vytáhl naditý měšec a odpočítal dvanáct těžkých stříbrňáků. „Máš je mít. Ale nesnaž se mě podvést.“

Graf si mince pozorně přepočítal, jednou z nich zacinkal o druhou a pak si je pečlivě jednu po druhé nastrkal do kapsy. „To by mi ani na mysl nepřišlo,“ zazubil se. „A kdy se kupci vočekávaj?“

„Nejspíš brzy, neriskovali by cestu přes hory za sněhu. Týden, nejvýš dva. Každý rok nocují v Hůrkách a odtamtud se dávají Vraním průsmykem a dál směrem na Čtyřměstí. Když budete čekat někde mezi Hůrkami a Záblatím, nemůžete je minout… ale to už si musíte pohlídat sami. Až se sejdeme příště, koukejte mít zboží připravené. Sejdeme se tady znovu k polednímu, čtvrtý den potom, co kupci odejdou ze vsi.“

„Dobrá,“ kývl Graf.

Tlouštík jen přikývl a bez dalšího se obrátil k odchodu.

Mathias vydržel zticha přesně do okamžiku, kdy cupitání těch směšných střevíců zmizelo z doslechu. 

„To ti přeskočilo, nebo co? My dva proti kupecký vejpravě s doprovodem?!“

Graf se samolibě ušklíbl. „Ale kdepak. Máš se eště co učit, cucáku. Jediný, co budem muset čmajznout, budou ňáký slušný hadry.“

„Co? To mu chceš jako nakecat, že sme mu z toho jeho plátna rovnou ušili vohoz?“

„Ale prd,“ zachechtal se Graf a poplácal si kapsu. „Za půlku jeho prachů mu koupíme plátno a druhou si necháme! Užs někdy viděl tak snadno vydělanej tucet dergyzů?“

A heleme se, Graf a Mathias. O nich ještě uslyšíme, co? Nebo vlastně… jsme o nich už slyšeli… Eh, zatracený binec v časovém kontinuu.

Jak se máte? Co děláte? A co hezkého jste naposledy četli kromě téhle kapitoly? 🙂

Mimochodem v pondělí nastupuju na pár dní do nemocnice v jedný plánovaný drobný záležitosti, tak kdybych vám nereagoval na komentáře nebo různý jiný zprávy, tak se postupně ozvu po čase. :*