23. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Dneska je kapitola kratší, ale nechtělo se mi ji spojovat s tou následující, tak tady ji máte vprostřed týdne.

Tychko

Dobře – nebo možná špatně, kdo ví? –, že se skrz Ullin dům couralo tolik omladiny. Někdo pozdravit, jiný vyškemrat kus žvance, další s nejnovějšími klepy ze vsi. Tak se Tychko hned druhý den před obědem dozvěděl, že Gavril už je zpátky z města. 

„A že si Marija nepřišla pro kluka,“ zabručela Ulla spíš úzkostně než nazlobeně a kolem Tychka jako by se prohnal studený vítr. Nechal Kira u pradleny, ať si hraje s Dariem, a vyrazil k panskému sídlu. 

Nespěchal. Ač to před Ullou nahlas nepřiznal, věděl, že si nejde pro dobré zprávy. A z jejího pohledu, z ustaraně semknutých rtů a unavených očí poznal, že pradlena si myslí totéž. Pokud by se Syvne vrátila s Gavrilem, jistě by spěchala domů. A pokud by snad nemohla, poslali by přece alespoň zprávu. Ne, Tychko tušil, že na Březový vrch dorazil jen jediný poutník. Ale potřeboval slyšet, co se stalo. 

Cestu téměř nevnímal, ztracený v myšlenkách. Vzpomínal na tu starou Syvne, s tvářemi červenými mrazem a rozesmátýma očima. S pružným silným tělem skrytým pod vrstvami sobích kůží jako sladké tajemství. S živými rty, lesklými čerstvou krví, z nichž stoupají obláčky páry. To byla dívka, kterou si zamiloval, ještě než jí Yakti svými řečmi dočista popletl hlavu. 

Na Březovém vrchu mu otevřel sám pán domu, jako by ho čekal. Jestli snad Tychko doposud choval naději, Gavrilova vážná tvář rozptýlila i poslední zbytky. 

„Dělal jsem, co jsem mohl,“ přerušil Gavril tíživé ticho, jakmile vstoupili do salonu, a položil Tychkovi ruku na rameno, „to mi věř. Dal bych cokoli, abych ti mohl přinést lepší zprávy.“

Hlas se mu sevřel. Jeho žena k němu přistoupila a konejšivě ho objala. „Víme, žes udělal všechno, co bylo v tvých silách.“

„Ale ne dost!“ namítl prudce a znovu se obrátil k hostu. „Tychko, já… nevím, jak to říct…“

„Syvne mrtvá,“ pronesl Tychko bezvýrazně. Oba manželé na něj zhrozeně pohlédli. Sám se podivil, jak klidně zní jeho hlas. Měl by cítit zoufalství a krutá muka. Místo toho vnímal pouze únavu, prázdnotu a jakýsi smířený smutek. Tím hůř, pomyslel si. Ostrá bolest časem otupí, ale tohle prázdné místo už nikdo a nic nezaplní.

Gavril se vzpamatoval jako první. „Je mi líto tvé ztráty,“ řekl zdvořile. „Rád bych ti pomohl, ale sami jsme se ocitli v těžké situaci. Kdo ví, co má garda dál v plánu… jistě chápeš…“

Jevgenija nerozhodně zatěkala pohledem mezi oběma muži. Její oči nesly stopy slz a křečovitě proplétala prsty rukou položených v klíně. Tychko nepochyboval, že upřímně truchlí pro svou přítelkyni. Pro tu druhou Syvne, tu novou, kterou sám skoro neznal.

Pohlédl zpříma na Gavrila a kývl. „Já chápu. Nic nepotřebuju u tebe. Jediný řekni, protože Ulla bude zeptat. Co stalo s Marijou?“

„O té mi ani nemluv,“ ohrnul opovržlivě ret. „Doufal jsem, že mi ve městě pomůže, ale nejspíš jen hledala doprovod na cestu. Hned první večer se v krčmě opila za moje peníze a další den řekla, že ve Čtyřměstí zůstane.“

Tychko překvapeně zamrkal. „Nechtěla vrátit? Syvne, děcko – nechala? Prostě tak?“

„Také jsem se divil. Ale zdálo se, že ji nepřesvědčím. Naposledy jsem ji viděl, jak odchází s nějakým mužem dozadu. Jestli mi rozumíš.“

Kývl, že rozumí, ale věřil jen stěží. Samozřejmě věděl, že Marija už jednou do města utekla a že kluka měla kdo ví s kým. Ale co ji znal, v Dariovi se zrovna viděla. Že by jen čekala na příležitost nechat syna i celé Záhoří za zády? 

V Jevgenijiných očích se odrážely stejné pochyby. Gavril naproti tomu hleděl vyzývavě, jako by říkal jen si zkus popřít moje slova! Tychko nakonec jen pokrčil rameny. Co je mu po tom? Zeptal se jen proto, aby měl co říct Ulle. Jistě se ho na Mariju zeptá. Ale ve skutečnosti mu na ní nezáleželo. Nezáleželo mu už téměř na ničem kromě Kira.

„Děkuju, že zkusil,“ pronesl s mírnou úklonou. „Už asi neuvidíme. Všecko zdraví a bohatství tvojemu domu.“

Gavril cosi odpověděl, ale Tychko mu nevěnoval pozornost a obrátil se k odchodu. 

„Počkej!“ vyhrkla Jevgenija. Zastavil se. „Chápu, že asi chceš na vše zapomenout. Ale… nezapomínej aspoň na nás. Můžeš kdykoli přijít. A vezmi s sebou Kira, Anastázie ho vždycky ráda uvidí.“

Tychko sklouzl pohledem za její rameno na Gavrilovu zachmuřenou, skoro nepřátelskou tvář. Sotva znatelně kývl.

„Uvidíme,“ odpověděl Jevgeniji.

„Opatruj ho!“ pronesla náhle, když už chtěl otevřít dveře. „Opatruj ho jako oko v hlavě.“

Nechápal, proč právě tato slova prorazila zeď lhostejné otupělosti, za niž se nedostala ani zpráva o ženině smrti. „Já nemám už nic jiný na světě!“ odsekl zprudka. „Ty vsaď, že já budu vopatrovat ho!“

Trhnutím otevřel dveře a práskl jimi za sebou. 

Jestli se prve vlekl na Březový vrch, co noha nohu mine, cestou dolů do vsi spěchal, zpola běžel a o překot klopýtal přes kořeny a výmoly. Jevgenijina slova ho kdovíproč naplnila neklidem a nejasnými obavami. Snad že si uvědomil, teprve když to sám nahlas vyslovil, že už na světě nemá kromě syna živou duši. Při pomyšlení, že by ztratil i jeho, mu sevřel hruď mrazivý pařát děsu. Musí honem za ním, postarat se o něj, nedopustit, aby se mu stalo něco zlého. 

Do Ullina domu vpadl skoro bez dechu. „Kiro! Kde je Kiro?“

Pradlena udiveně vzhlédla od šití a pak kývla ke koutu za pecí: „Támhle jsou, voba dva… Jaký neseš zprávy?“ zeptala se pak zdráhavě.

Tychko jen zavrtěl hlavou, přešel světnici a zvedl synka do náruče. Ten se začal kroutit a nespokojeně pofňukávat. 

„Doju, táto, doju! Dája!“

„Musíme domu,“ oznámil mu Tychko a na okamžik se tou myšlenkou div nezalkl. Co je to za domov bez Syvne? Co za rodinu bez matky, která už se nikdy nevrátí? Zhluboka se nadechl, pevně objal děcko, které už nabíralo do pláče, a s větším odhodláním, než jaké skutečně cítil, zopakoval: „Musíme domu.“

Tychko, Tychko… Proč si to ještě komplikuješ? Moc přátel už ti v tomhle koutě světa nezbývá, co? Ještě že máš aspoň Tarka.