24. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Zoran kuje pikle. Jenže to vypadá, že si tentokrát ukousl mnohem větší sousto, než původně plánoval. Snadno by se jím mohl dočista zadusit. Dokáže z toho ještě vůbec vybruslit se zdravou kůží? A nedalo by se z toho vytřískat něco navíc?

A mimochodem Zoranův kolega, zástupce Společnosti vedle v Kruží, je taky pěknej vejlupek.

Zoran

Na východní straně, nad zubatými vrcholky hor, slunce teprve začínalo slibovat blížící se úsvit, když Zorana probudilo klepání. S námahou se posadil, protřel si oči a zamžoural do přítmí narušovaného jen posledními rudými uhlíky v peci. Bušení zesílilo. Zoran s povzdechem odstrčil naditou duchnu a v noční košili ztuhle přešel po studené podlaze.

„Kdo je tam?“

„Sou to štyry dny, co vodtáhli k Průsmyku,“ ozval se za dveřmi dívčí hlas.

Zoran se doštrachal k posteli a pak znovu ke dveřím, které tentokrát pootevřel. „Tumáš,“ podal stříbrnou minci hubené tulačce zachumlané do děravého pláště. Měla blíž k děcku než k ženě a navzdory chladnému ránu čpěla potem jako splavený kůň.

„Julka povidala, že dáš tři lokuše,“ zvedla drze bradu. 

Zoran otráveně přidal ještě jeden tenký stříbrňák. „Třetí ať ti dá ta tvá Julka, když je tak chytrá.“

Děvče se zaškaredilo, pečlivě si zastrčilo obě mince pod onuci a lehkým klusem odběhlo do tmy. Zoran za ní dobře zavřel a zalezl zpátky do postele, kde se ještě držely zbytky ospalého tepla. Věděl však, že už neusne. Takže dnes je ten den. Snad Graf se svým kamarádíčkem uspěli. Dělalo mu starosti, že se do vsi nedonesly žádné zprávy o loupeži. Ale kdo ví, možná oba zloděje podcenil. Třeba dokázali ukrást plátno tak, že se o tom nikdo nedozvěděl.

Na místo schůzky vyrazil raději o něco dříve. Na zamračené obloze šedé předzvěstí deště se beztak poledne dalo odhadnout jen zhruba. Navzdory lezavému vlhku a chladnému větru se mu potily dlaně. Dychtivě přemítal, co asi bude v tajemném listu a jak by se taková informace dala proměnit ve zvonící stříbro. 

Po hodné chvíli netrpělivého podupávání konečně zaslechl kroky a vzápětí se z lesa poblíž rozcestí vynořily dvě postavy. Vyšší a starší z obou mužů držel pod paží podlouhlý balík.

„Máte to?“ vyhrkl Zoran nedočkavě a očima hltal štůček hladkého plátna obarveného na neuvěřitelný odstín nebe za soumraku. Za tuhle látku se tucet dergyzů zdál jako přiměřená cena, ale Zorana v tuhle chvíli víc zajímalo to, co se mělo skrývat uvnitř.

„Vidíš, ne?“ Graf poplácal balík dlaní. „A co ty? Prachy máš?“

„Napřed si prohlédnu zboží.“

„Pomalu, pomalu! Chceš nás vobrat?“

„Sám víš, že bych vám daleko neutekl,“ odsekl Zoran nedůtklivě a natáhl se po plátně. „Ale než dostaneš svoje peníze, chci se ujistit o kvalitě.“

Zloděj se ušklíbl a podal mu svůj náklad. „Máš recht. Tak se teda ujišťuj, ale fofrem.“

Zoran třesoucíma se rukama popadl balík, obrátil ho na jednu i na druhou stranu a zkusmo s ním zatřepal. Nic se nestalo. No ovšem, dopis v něm musí být jistě pečlivě zabalený. Ale co když už se naopak dávno ztratil? Začal štůček horečně rozmotávat, nedbaje na to, že drahá látka padá v elegantních tmavomodrých vlnách do prachu. 

„Je švihnutej?“ zaslechl hlas druhého zloděje, ale téměř ho nevnímal. Už skoro polovina nejlepšího mandurijského plátna ležela zmuchlaná u jeho nohou, když se konečně objevilo několik listů nažloutlého papíru. Honem je skryl zpět mezi látku. 

„Zboží je v pořádku,“ oznámil upjatě, sáhl do kapsy a hodil Grafovi měšec. „Tady je zbytek vaší odměny. Můžete jít.“

Zlodějům dál nevěnoval pozornost a začal halabala namotávat zaprášené plátno zpátky. Už byl téměř hotov, když mu nešikovně sbalený štůček div nevypadl z rukou. Zachytil ho na poslední chvíli, jenže papíry přitom vyklouzly ze záhybů látky a rozlétly se po zemi jako podzimní listí. Zoran upustil plátno a vrhl se po drahocenném psaní. Jakmile měl všechny listy v rukou, oddechl si, popadl i balík plátna a vzhlédl. Zloději stáli pořád o pár kroků dál a civěli na něj jako na blázna. 

„Co zíráte?“ osopil se na ně. „Peníze jste dostali, tak sypte!“

Muži se po sobě podívali, Graf lehce kývl a oba vykročili po sotva znatelné pěšině mezi stromy. 

„Co to jako mělo bejt?“ uchechtl se mladší, ale Graf na něj hned zasyčel, ať drží hubu. 

Zoran se pustil po cestě dolů ke vsi. Tohle mu ještě chybělo. Neměl v úmyslu lapkům ukazovat dopis. Ačkoli pro ně to byly jen prázdné listy, jistě musely vzbudit jejich zvědavost. Bude třeba pečlivě zvážit, zda ti dva představují nebezpečí tak velké, aby stálo za to je řešit.

Doma okamžitě zavřel okenice, rozsvítil olejovou lampu a několik loučí a podržel první list nad plamenem. Musel se soustředit, aby ze samé netrpělivosti nepřiblížil papír k ohni příliš blízko. Zdálo se to jako věčnost, ale nakonec se opravdu ze zdánlivé prázdnoty začala zhmotňovat zahnědlá písmena. Zopakoval celý bolestně pomalý postup se všemi třemi listy. Několik okamžiků mu trvalo, než přišel na pořadí jednotlivých stránek a mohl se konečně pustit do čtení. 

O chvíli později v něm hrklo a přísahal by, že mu srdce vynechalo úder. Nevěřícně zíral na úhledný rukopis, naslouchal jen vlastnímu sípavému dechu a marně doufal, že se mýlí. Pak odhodil svazek na stůl a vyskočil ze židle. 

Netušil, co čekal, ale rozhodně to nebylo tohle. Věřil, že narazí na důkazy proti pánům z Březového vrchu, které by mu nad nimi jednou provždy propůjčily moc – a samozřejmě si při té příležitosti snadno pomoci k části majetku, který podle Tychka v domě na kopci pořád ještě zůstal. Ale dopis, který teď tiše ležel na stole, byl i přes svou nehybnost smrtící jako vraní oko v misce borůvek, jako had číhající mezi kameny.

Než Zoran převzal své povinnosti zástupce Společnosti, strávil jako všichni muži v jeho postavení nějaký čas ve Čtyřměstí na zaučení – zčásti na univerzitě, zčásti v kancelářích. Kromě potřebných vědomostí se mu samozřejmě vrchovatou měrou dostalo i všelijakých povídaček, které se zvlášť u nižších ranků těšily značné oblibě. Jedna z nich mezi ostatními vynikala. Ten, kdo se ji chystal vyprávět, vždy zprvu ztišil hlas a pokradmu se rozhlédl. A jakmile domluvil, propukl v halasný smích na důkaz pošetilosti takové hloupé báchorky. Směšné historky o proroctví, o prvním a nejvyšším mezi bandou lumpů a budižkničemů, kteří se nazývali Matčinými vojáky. O chráněnci Matky samotné, pokud se člověku chtělo na takové nesmysly věřit, jenž svrhne řád nového a lepšího světa, zadupe do země výhonky pokroku a odsoudí lidstvo k opětovnému živoření v bídě.

Ač se slova častým opakováním ve tmavých koutech krčem otloukla, obrousila a ztratila něco ze svého lesku, Zoran nepochyboval, že se jedná o tutéž legendu. Tehdy, s chutí vína na patře a s ozvěnou smíchu v uších, zněla jako zábavný kuplet z tržiště okořeněný lehkou příchutí nepřístojnosti. Avšak nyní, zahalená tajemstvím podstrčeného dopisu, neviditelného inkoustu a znepokojivého zájmu rudých plášťů, se změnila ve zlověstné břemeno.

Pisatel listu se dušoval, že posílá překlad veršů z očividně starobylého svitku, jenž ležel zapomenutý kdesi v Levrantské knihovně. Zoran věděl, že nezáleží na tom, zda jde o pravý dokument, nebo o padělek. Samotné povědomí o jeho existenci by mohlo snadno rozdmýchat jiskru odporu, s nímž se musela Společnost potýkat v počátcích své vlády. Zoran si pamatoval vyprávění o oněch temných a nebezpečných dobách. Přinést lidem pokrok a blahobyt nebylo tak snadné, jak by se mohlo zdát. Vrchnost se nerada vzdávala půdy a prostý lid zase svých obyčejů. Pány nakonec ukonejšily nabídky kompenzací a dědičných míst ve vyšším ranku, avšak synové Země, jichž bylo tenkrát mezi lidmi mnoho, se protivili i sebenevinnějším příkazům a okázale pohrdali vším, co se Společnost snažila prosadit. Teprve zavedením a důsledným prosazováním zákonů proti čarodějnictví se pomalu a bolestně podařilo jejich vzdor zlomit. 

Zjevně se však stále ještě našli lidé, kteří by rádi zvrátili běh dějin.

Zodpovědný zástupce Společnosti, dbalý svých povinností, by neprodleně našel spolehlivého posla a list nechal doručit na velitelství gardy. Tam by jej bezpochyby buď bezpečně ukryli v nejhlubším archivu, nebo rovnou zničili. Ano, to by byl správný postup. Jenomže… 

Zoran si otřel zpocené dlaně o košili, přešel k sekretáři a vytáhl láhev pálenky, kterou si šetřil pro zvláštní příležitosti. 

„Zvláštnější už nebude,“ pronesl nahlas do prázdné místnosti. Hlas se mu třásl, ale kupodivu ten zvuk odlomil hrot úzkosti, jež mu svírala hrdlo. Důkladně si přihnul rovnou z láhve. 

Jenomže co udělá garda potom? navázal na předchozí úvahy. Nevesele se uchechtl a znovu se napil. Nepotřeboval dlouho přemýšlet, jak asi velitel rudých plášťů naloží s člověkem, který to proklaté psaní četl. Už sahal po zažloutlých listech, aby jimi přikrmil plamen louče, když vtom se jeho ruka zastavila vprostřed pohybu. Klid a rozvahu, napomenul se. Ještě pořád může vyváznout a navíc si pomoci k majetku. Jen si musí zachovat chladnou hlavu. 

***

Lotta

„Ano, chápu, chceš pro svoji vesnici to nejlepší,“ pronesla selka klidně s posledními zbytky sebeovládání, ačkoli svým slovům sama nevěřila. Jenomže urazit zástupce Společnosti v Kruží by jí nijak nepomohlo. „Ale pochop, že v tuhletu chvíli už je pozdě na to, aby ses to děvče snažil před něčím chránit.“

„Vím,“ usmál se Frídl tenkými rty. „To je úkol, v němž jsi naneštěstí selhala, a já s tím nic nenadělám.“

Lotta přivřela oči a pomalu vydechla. „Máš pravdu, je to moje vina. Ale nejlíp jí teď pomůžeme, když…“

Muž ji nekompromisně přerušil. „Podívej se, Lotto, mně je naprosto lhostejné, co je nejlepší pro jednu hloupou holku. Záleží mi na naší vsi a jejím dobrém jménu. A proto k ničemu podobnému nemůžu s dobrým svědomím dát souhlas.“ 

Houbelec na vsi. Záleží ti leda na sobě a vlastním jménu, pomyslela si hořce, i když nahlas neřekla nic. Nemělo smysl prodlužovat zbytečný rozhovor. Zvedla se a otřela si dlaně o sukni.

„Dobrá. Děkuju, že sis udělal čas.“

„Kdykoli,“ ujistil ji nepřesvědčivě. 

Kývla hlavou a s těžkým srdcem se vydala zpátky na statek. Denica ji čekala za vraty, podupávala zimou a choulila se v chatrném plédu. Jakmile selku zahlédla, vyšla jí vstříc s netrpělivým očekáváním. Lotta téměř měla chuť otočit se na patě a odejít, jen aby jí nemusela vyprávět, jak u Frídla pochodila. 

V duchu se okřikla a přistoupila až k děvečce.  

„Nemám dobrý zprávy,“ oznámila hned na úvod. Nechtěla jí dávat zbytečné naděje. „Frídl se přesvědčit nenechá. Snažila jsem se, Matka je mi svědkem.“

Z dívky jako by vyprchal vzduch nebo snad malá, avšak důležitá část její duše. Ramena jí poklesla a ona přikývla, oči upřené na zem.

„Podivej se na mě,“ pobídla ji selka.

Denica po chvíli mlčky vzhlédla a přesně podle Lottina očekávání se jí na tvářích zaleskly stružky slz.

„Nebreč. Všecko se dá vyřešit. Pustim tě ze služby, můžete se sebrat a vodejít…“

„To by nešlo,“ špitla děvečka. „Zima za dveřma, kampak bysme šli?“

„Kamkoli, co na tom záleží? Anebo najdem někoho vocaď z Kruží, kdo by si tě vzal. Seš pěkná holka, pracovitá…“ 

Děvče zavrtělo hlavou. „To mu nemůžu udělat.“

„Nezdá se mi, že by sis mohla moc vybírat,“ zabručela Lotta, „ale dělej, jak myslíš. Jenom mi řekni, kdybych mohla pomoct…“

„Děkuju, paní,“ odpověděla bezvýrazně. Pak vzhlédla, přes tvář jí přelétl letmý úsměv tak znepokojivý, až selce přeběhl po zádech mráz, a vykročila k čeledníku.

***

Gavril

Plameny v krbu zvolna skomíraly a z koutů se začal do místnosti stahovat chlad. Gavril ho však sotva vnímal a z myšlenek ho vytrhl teprve rachot polen, která Josko vysypal z náruče. 

„Brr,“ oklepal se sloužící a na okamžik natáhl dlaně k ohni, „to je slota. Ať se propadnu, esli už v horách nesněží.“

Pod Gavrilovým zlostným pohledem ale rychle dlaně stáhl a spěšně vycouval ze salonu. 

„Co asi dělá Marija,“ vydechla Jevgenija. „Myslíš, že se mohla rozhodnout přece jen vrátit? Co když…“

„Nevypadala, že by spěchala domů,“ pokrčil Gavril rameny. „Jak říkám, sotva jsme se dostali do města, už se nemohla dočkat, až si půjde po svých.“

„Nerozumím tomu. Nikdy bych si nepomyslela…“

„Už na ni zapomeň!“ přerušil ji. Jevgenija sebou trhla a obrátila k němu zraněný pohled. V duchu se napomenul a ztišil hlas: „Zkrátka nechci, aby ses zbytečně trápila věcmi, které nemůžeš ovlivnit. Marija se rozhodla sama, dala přednost zábavě. Nemůžeš zachraňovat lidi, kteří o to nestojí.“

Žena si povzdechla, ale dál mu neodporovala. Gavrilovi se ulevilo. Dobře věděl, že čím více bude o celé záležitosti mluvit, tím snáz Jevgenija narazí na nesrovnalosti a začne se vyptávat. Přál si, aby na Mariju co nejdříve zapomněla. A pokud šlo o Syvne… 

„Měli bychom pozvat Tychka. Možná by mohl zůstat na několik dní,“ pronesla Jevgenija s novou jiskrou. 

… ano, se Syvne to bylo složitější. Na jednu stranu by ji Gavril taky nejraději vymazal ze svého života i paměti. Na druhou stranu tu ovšem byl Kiro.

„Nejsem si jistý, že je to teď moudré. Snad bychom měli počkat, až se zvířený prach usadí.“

„Jenomže Tychko tu nikoho jiného nemá,“ namítla žena. „Jestli se k němu přestaneme hlásit i my, může Kira sebrat a vrátit se s ním na sever. Nebo odejít úplně jinam. Kdo by se mu divil?“

Gavril její slova několik okamžiků zvažoval. Samozřejmě i jemu už přišly podobné obavy na mysl. Na rozdíl od své ženy nebyl skálopevně přesvědčen, že proroctví, o kterém se velmi mlhavě některé texty zmiňovaly, skutečně existuje – natož pak, že Tychkův syn je opravdu tím, koho hledají. Takový závěr se mu zdál jako příliš šťastná náhoda. Jenomže Jevgenije byla tou myšlenkou téměř posedlá. Koneckonců šlo především o její nápad, její výzkum. Zpočátku ji chtěl spíš potěšit, ovšem postupně ho ta myšlenka pohltila. Skoro by se nebál říct, že mu pomohla najít v životě nový smysl. Ovšem nemělo cenu kvůli ní o ten život přijít. 

„Stejně bych raději počkal. Jestli se s Kirem nemýlíš, kdo jsme my, abychom svými bezvýznamnými činy zvrátili cesty osudu?“

„Snad máš pravdu… Jenomže co když se to už nikdy nedozvíme?“ vyhrkla v náhlém rozhořčení. „Nemůžu uvěřit, že jsem přišla o bratrovo psaní! Teď budu muset čekat celou věčnost, než zjistím, co mi psal.“

Když se Josko vrátil z Hůrek, poslední zastávky kupecké výpravy z Mezimoří před přechodem na západní stranu hor, s prázdnýma rukama, Jevgenija se téměř zhroutila. Gavrilovi trvalo celý den, než se mu podařilo ji uklidnit a alespoň zčásti přesvědčit, že se nejedná o žádné zlověstné spiknutí. Zkrátka se někomu zalíbilo temně modré mandurijské plátno a musel je mít, přesvědčovali ji, to je celé. Nakonec uznala, že přesně tak se vše muselo stát.

Teď mu však svým postesknutím doslova přiložila polínko pod kotlík. „Třeba bychom se za ním mohli vypravit,“ navrhl rychle. „Změna prostředí ti udělá dobře, a ještě se dozvíš všechno přímo z první ruky.“

Jevgenija na něj zůstala zírat.

„Myslel jsem na to už dřív,“ pokračoval, než se zmohla na slovo, „ale teď je podle mě přesně vhodný čas. Na chvíli odsud zmizet nemůže ničemu uškodit. Kdo ví, co všechno se tu ještě semele.“

„Do Mandurie? Ale… to znamená celé měsíce na cestě!“

„Však já nemyslím, že bychom měli vyrazit hned teď. Ale na jaře, až se budou kupci vracet ze Čtyřměstí, mohli bychom se k nim připojit. Jejich eskorta proti dvěma cestujícím navíc  jistě nebude nic namítat, když dostane každý z nich po dergyzu.“

„Dvěma?!“

Gavril v duchu zaklel. „Nebo třem, samozřejmě. Ačkoli…“

Jevgenija se rozhořčeně nadechla, ale ať už chtěla odpovědět cokoli, přerušilo ji zaklepání. Do salonu nakoukla Brygida. 

„Nerada rušim, pane, ale dou k vám hosti.“

„Kdo je to?“ zarazil se. Nikoho přece nečekají. A s nezvanými hosty neměli nejlepší zkušenosti. 

„Já,“ ozvalo se a kolem zmatené služebné se překvapivě obratně prosmýkl Zoran. „Snad mě omluvíte, že jsem sem vpadl bez ohlášení. Ale přicházím ve velmi naléhavé záležitosti.“

Jevgenija se po svém muži poplašeně ohlédla. Pokusil se ji pohledem uklidnit, než se obrátil k zástupci Společnosti: „O co jde?“

Zoran za sebou zavřel, nevzrušeně se dokolébal až ke křeslu a se zafuněním se posadil. „Vlastně jsem přišel za tvou ženou. Mám cosi, co ji bude velice zajímat.“

Gavril sledoval, jak si Zoran prohledává kapsy, až vytáhl několik popsaných listů. Jevgenija se prudce nadechla a zbledla víc než papír v Zoranově masité ruce. 

„Vidím, že nemusím nic vysvětlovat,“ usmál se Zoran nepříjemně. „Víš, co je v tom dopise?“

Jevgenija se pokusila odpovědět, ale hlas ji zradil. Zadrkotala zuby, jako by se třásla zimou. 

Vtom ve dveřích znovu stanula Brygida. „Ráčí si panstvo přát…“

„Ven!“ vyštěkl Gavril a počkal, až polekaná služebná vyklopýtá ze salonu. „A ty, Zorane, si dobře rozmysli, cos nám přišel říct. Nevím, co máš v rukou, a ani netuším, proč se domníváš, že to má něco společného s námi.“

„To je velice jednoduché. Řekl bych, že pokud se tvoje žena uvolí podívat se na tenhle dopis, ušetří mi to spoustu vysvětlování.“ Jevgenija pobledla a natáhla třesoucí se ruku, Zoran ale v poslední chvíli ucukl. „Počkej, počkej.“

„Co po mně chceš?“

„Chci se dohodnout, co dál. Samozřejmě bych měl co nejdřív informovat gardu…“

Jevgenija zděšeně vyjekla. 

„Přišel jsi vyhrožovat?“ Gavril k tlouštíkovi přikročil a zůstal nad ním stát. „Protože v tom případě se můžeš zase sebrat a zmizet.“

„Ale vůbec ne! To jsi mě úplně špatně pochopil. Přišel jsem vám nabídnout pomoc.“

Gavril se zarazil a přeměřil si Zorana pohledem. Ten se jen pousmál a konečně podal psaní Jevgeniji. „Vidíš? Ukazuji dobrou vůli. Přečti si svůj list a pak se můžeme pobavit o tom, co podnikneme dál.“

Žena si váhavě převzala dopis. Vzápětí dotčeně vzhlédla. „To není bratrovo písmo,“ prohlásila úsečně. 

„Jistě, že není,“ odpověděl Zoran blahosklonně. „Snad si nemyslíš, že dám pravý dopis z ruky? Přepsal jsem jej slovo od slova. Bezpochyby sama poznáš, že jde o slova tvého bratra, byť napsaná mou rukou.“

Jevgenija se začetla. Gavril sledoval, jak se jí po chvilce překvapením rozšířily oči a přitiskla si dlaň přes ústa. Gavrila zamrazilo. Bylo skutečně možné, že dopis od švagra obsahoval zprávu, v niž jeho žena tolik doufala?

Vzápětí se mu však v mysli vynořila jiná, naléhavější otázka. „Proč bys nám měl pomáhat? Dobře vím, že nebýt výhod, které ti panské sídlo ve vsi přináší, byl bys nejraději, kdybychom už dávno z kraje odešli. Odkud náhle taková starost?“

Zoran se křečovitě pousmál. „Budu k tobě upřímný, Gavrile. S tvým otcem se alespoň dalo vyjít, ale tys naší vesnici nikdy nepřinesl nic než problémy. Když ses o ni přestal zajímat úplně, ulevilo se mi, a kdybys ty osobně zmizel nadobro, rozhodně bych si nestýskal.“

Gavril stiskl rty a několikrát se pomalu nadechl. Tohle si má nechat líbit na vlastní půdě?! Ale rozehraná partie šla do vysokých sázek a Zoran v tomhle okamžiku držel většinu kamenů pevně v rukou. „Přesně tak,“ odpověděl tedy navenek trpělivě, „proto nechápu, co tím sleduješ.“

„Jak jsem řekl, budu s tebou jednat na rovinu. Tohle,“ kývl Zoran k dopisu, „je až příliš nebezpečné. Ano, pokud list předám gardě, způsobím ti mnoho potíží. Ale část jich nepochybně stihne i mne. Můžeme si pomoci navzájem.“

Gavril se zarazil. Tenhle směr úvah ho nenapadl, ale na Zoranových slovech něco bylo. Garda by jistě nebyla nadšená, že si zástupce Společnosti nedovede ve své vsi zjednat pořádek. Přesto si nebyl jistý, zda mu věřit. Opravdu mohly Zorana čekat takové problémy, aby se raději přidal na jejich stranu?

„Má pravdu,“ hlesla Jevgenija.

Ohlédl se po ní. Tiskla dopis tak pevně, až listům papíru naskočily hluboké vrásky, a ruka se jí pořád lehce třásla. 

„Zoran mluví pravdu,“ zopakovala o poznání hlasitěji. „Neumím si představit, že by Společnost dovolila, aby tohle kdokoli četl. A tím myslím opravdu kdokoli.“

Zástupce zachmuřeně přikývl. „Došel jsem k témuž závěru. Takže co říkáte na můj návrh?“

„Jestli je to tak, vlastně od tebe nic nepotřebujeme,“ namítl Gavril, nedbaje na Jevgenijiny pohledy, jimiž se ho zřejmě snažila umlčet. „Na gardu se neobrátíš, dopis už máme, tak k čemu nám jsi?“

„Samozřejmě,“ opáčil Zoran chladně, „pokud budeš dělat potíže, jak je tvým zvykem, vždycky může garda dostat zprávu od neznámého dobrodince. Vím, že mě považuješ za hlupáka, ale na tvém místě bych napřed uvažoval, a pak teprve hovořil.“

Gavril si vyměnil pohled se ženou. Zdálo se, že se začíná probírat, a do tváře se jí vrátilo trochu barvy. Drobným pohybem hlavy naznačila, že souhlasí.

„Dobrá tedy,“ obrátil se zpět k zástupci, „co přesně navrhuješ?“

Tlouštík se samolibě usmál a pohodlněji se opřel. „Mýlíš se, Gavrile. Nepřišel jsem navrhovat. Za prvé, moje pomoc tě bude něco stát. Jak se tak dívám, ze starých dobrých časů ti ještě dost zbylo,“ rozhlédl se významně po přepychovém salonu. Gavril jen zaťal zuby. „A za druhé, jestli chceš, abyste ty i tvá rodina vyvázli se zdravou kůží, uděláš přesně, co ti řeknu. A začneme hned. Mám pro každého z vás první úkol.“

Co to asi bude za úkoly? Něco mi říká, že nepůjde o to sníst chilli papričku nebo projít v noci skrz hřbitov…