25. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Další kousek backstory, tentokrát se podíváme do hlavy Famirovi. Záporáci jsou fajn, ale ještě lepší je, když si člověk může jako puzzle poskládat jejich motivaci, všechna ta proč a proto. Nebo aspoň některá. Stay tuned.

A Tychko má pořád ještě jednoho přítele. Nebo ne?

Famir

Olejová lampa zalévala měkkým světlem stůl s psacím brkem, kalamářem a nepřeberným množstvím písemností, od svazků v jemné kůži až po ledabyle rozházené listy. Nad jedním z nich se Famir zachmuřeně skláněl. Jeho obsah znal už skoro nazpaměť, ale nedával mu žádný smysl. 

K tomuhle dopisu, který jeho muži přivezli z Mokrého Dolu, upínal velká očekávání. Podle všeho se mělo jednat o cosi převratného. Jenže ve skutečnosti se ukázal být hořkým zklamáním. Nic než prázdné zdvořilostní fráze o počasí a úrodě. A ta čarodějnice, kterou kdovíproč přitáhli s sebou, vypustila duši, aniž by z ní dostali byť jediné užitečné slovo. Nevnímala okolí, výslechy jako by se jí ani netýkaly, a nakonec zemřela stejně, jako zde žila – odtržená od skutečnosti, s prázdným pohledem upřeným daleko za zdi věznice.

Famir to nechápal. Jeho intuice ho ještě nikdy nezklamala tolik jako v tomhle proklatém případě. Kdo ví, jestli mu plavovlasá záhoračka nezatemnila mysl nějakými zapovězenými kouzly.

„Copak, copak?“ vytrhl ho ze zamyšlení posměšný hlas. 

Nurrhan, jeden z dalších čtyř důstojníků, s nimiž byl nucen sdílet pracovnu, se opíral o jeho stůl a s úšklebkem k němu shlížel. Famir se nemohl dočkat, až se bude moci rozloučit s touhle temnou kobkou a zejména se společností ostatních. Byl mezi nimi zdaleka nejmladší, což by samo o sobě přinášelo potíže. To, že se o něm i přes jeho věk mluvilo jako o jednom z možných nástupců velitele, mu pochopitelně na oblíbenosti nepřidalo. Ne že by toužil po přízni Nurrhana a ostatních. Úplně by mu stačilo, kdyby ho nechali v klidu pracovat. 

„Nic, oč by ses musel starat, Nurrhane.“

Jeho bratr ve zbrani – hloupé označení, mimochodem, Nurrhan by nejspíš nerozeznal čepel meče od jílce a Famir by svůj život raději svěřil do rukou slepé náhody než tohohle tupce – se zasmál: „Neříkej, že tě ještě pořád nepustily ty tvoje pohádky o spiknutí. Každý ví, že Matčini vojáci mají sotva dost rozumu, aby našli vlastní prdel, natož prastaré proroctví o tom, jak zničit Společnost.“

„Velitel si nemyslí, že je to hloupost,“ ohradil se Famir. Vzápětí toho zalitoval. Má snad zapotřebí se před Nurrhanem ospravedlňovat?

„Jenom proto, že kdovíproč věří cucákovi, jako jsi ty. Ostatně, málem bych zapomněl – chce tě vidět. Proto jsem přišel.“

Famir rozčileně vyskočil. „A to nemůžeš říct rovnou?!“

„Asi mi to vypadlo,“ usmál se neupřímně starší důstojník, ale Famir si ho už nevšímal, popadl rudý plášť, který měl přehozený přes opěradlo židle, a spěšně vyrazil chodbou k velitelově pracovně. 

Neměl tušení, v jaké záležitosti si ho velitel mohl pozvat, a nejistota ho jako vždy znervózňovala. Než zaklepal, srovnal si sponu pláště a vědomě uvolnil svaly v obličeji, aby ze svých rysů vymazal cokoli, co se v nich snad mohlo odrážet. 

Velitel seděl za stolem a přívětivě mu pokynul. „Famire, chlapče, posaď se.“

Famir semkl rty. Ve svých dvaadvaceti letech už se za chlapce dávno nepovažoval, nicméně kývnutím poděkoval a usedl do křesla proti stolu.

„Doneslo se ke mně, že prý až příliš mnoho času věnuješ honbou za přeludy,“ začal starý muž rozvážně.

Famir se prudce nadechl, neschopen zcela potlačit vlnu rozhořčení, ale velitel ho gestem ruky zastavil. „Pošetilci, kdo se domnívají, že očerňováním jiných se snad stanou sami bělejšími! Nezavolal jsem tě, abych tě káral. Chci blíž poznat tvou mysl – a snad jí současně nabídout podněty k zamyšlení.“

Mladý důstojník si stále ještě nebyl jist, co si o tom myslet, ale snažil se nedat své zmatení najevo. „Poslouchám, pane.“

„Jsem starý muž. Mé kosti už naříkají únavou a touží po odpočinku. Dobře vím, že si pomýšlíš na tuhle tvrdou židli. Nenech se zmást přepychovým čalouněním, synku,“ poplácal dlaní polstrovanou opěrku svého křesla, potaženou látkou stejně rudou jako pláště grady, „pohodlí tě tu nečeká.“

„Nesním o pohodlí a přepychu,“ odpověděl Famir zlehka, i když napětím sotva dýchal.

„A o čem tedy sníš?“

„O tom, že se soukolí pokroku bude točit a nebude mu překážet ani zrnko písku,“ odvětil důstojník bez rozmýšlení.

„Žvásty!“ zahřměl velitel a praštil dlaní do stolu.

Famir sebou trhl a horečně uvažoval, čím mohl nadřízeného popudit.

„Nežádal jsem tě, abys tupě opakoval úřednická školení,“ napomenul ho velitel už zase klidným hlasem. „Dám ti ještě jednu možnost odpovědět. O čem sníš, Famire, synu koželuha Faletiera? O teplém úřednickém místě v nejvyšším ranku? O krásné bohaté nevěstě? O poctách a metálech za statečnost, které by sis připnul na svůj plášť?“ 

Gardista na okamžik zabloudil ke snům, které kdy měl. Některé léty vybledly jako starý inkoust. Únik ze smradem nasáklé barabizny v Nadústí. Plášť rudý jako krev. Další ocenění, další služební postup. Výzvědná hlídka. Vlasy v barvě slunce, bílá ňadra – ne, dost!

„Sním o tajemstvích,“ odpověděl. „Znát to, o čem jiní ani netuší. Tajemství je cennější než stříbro. Sním o spřádání nitek toho tajemství, jakkoli tenkých a bezvýznamných, do jediného pestrého gobelínu vědění, který obsáhne vše.“

„Nikdo nemůže znát vše,“ poznamenal velitel vlídně. „Ale tvůj sen se mi zamlouvá. Mohl bych svým nástupcem jmenovat Bernardta, a vzhledem k jeho odslouženým letům by ho Prezidium schválilo ještě dnes. Byl by dobrým velitelem, ale cosi mi u něj chybí. Cosi uvnitř, co se nedá spočítat a zanést do osobního spisu. Ty, na druhou stranu, toho máš víc než vrchovatě… jen si nejsem jistý, zda tě to vynese na vrchol, nebo zničí. Aby ses vyvaroval druhé možnosti, potřeboval bys tvrdou disciplínu. Takovou, jakou lze u mužů tvého věku nalézt jen zřídka. Tu šanci ti nicméně dám.“

Famirovi se téměř zatočila hlava. „Děkuji, veliteli, nezklamu vaše…“

„Ještě neděkuj. Máš čas do příštího zimního slunovratu, abys splnil dva úkoly. Za prvé,“ odpočítal velitel prvním vztyčeným prstem, „vystěhuješ severní polovinu Nadústí, aniž bychom museli hasit nějaké významnější nepokoje. Je mi jedno, jak to uděláš, zajímá mne výsledek. Pokud se ti to podaří, snadno tvou volbu před Prezidiem obhájím.“

Zadání hraničilo s nemožným, ale Famir odhodlaně přikývl. „A druhý úkol?“

„Ta záležitost s proroctvím, které prý věnuješ příliš sil,“ pousmál se velitel. „Považuješ ji stále ještě za důležitou?“

„O téže otázce jsem uvažoval, než jsem šel za vámi, pane,“ přiznal důstojník otevřeně. „Všechny informace vedou k závěru, že šlo o planý poplach. Nic než babské povídačky pověrčivých vidláků. Ale…“

„Ano?“

„Nemohu se přimět k tomu, abych ten spis odložil. Nemám pocit, že by byl vyřešený – i když nevím, co přesně řešit,“ přiznal neochotně. Vlastní slova mu samotnému zněla chabě.

Velitel však spokojeně pokývl. „Velmi dobře. Tvým druhým úkolem je zjistit, co přesně ti na téhle věci nedá spát. Nemusíš mi podávat pravidelná hlášení, nemusíš vyplňovat výkazy. Osobně mi na tom obzvlášť nesejde. Ale hovoří-li k tobě tvůj vnitřní hlas, pak ho neztrať někde mezi nekonečnou administrativou a půtkami s tou nadústeckou chamradí. Drž se ho.“

Famir mlčky přitakal a vstal, na okamžik neschopný slova. Velitelova řeč se dotkla nejskrytějších koutů jeho duše. Omámeně si uvědomil, že velitel věří nejen jemu, jeho slovům nebo zprávám, které dokáže zjistit a přinést, ale věří v něj. A to byl úplně jiný, nepoznaný pocit, opojný jako neředěné víno. 

„Pane, je mi ctí sloužit pod vaším velením.“

„A já věřím, že nezklameš. Můžeš jít, důstojníku.“

***

Tychko

„Pojď dál, příteli, jen pojď.“ Tark otevřel dveře, v ruce poloprázdný džbán, a rozmáchlým gestev zval Tychka dovnitř, až mu víno vyšplíchlo na rukáv. „Místa je tu víc než dost. Vlastně až moc.“

Tychko za sebou honem zavřel dveře. Z hor vál mrazivý vítr, sníh na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Teď, když ho hřálo víno, bylo Tarkovi možná jedno, že mu chlad zaleze do všech koutů světnice, ale ráno by toho mohl litovat. 

„Kde máš kluka?“ zeptal se vousáč a zároveň skoro až útočně podal Tychkovi džbán. 

„Ulla nechala ho u ní. Já vemu ho ráno.“

„Vynikající nápad. Tak pij. Na všecky mužský bez ženskejch.“

Tychko si povzdechl a napil se hutného zimního vína. Šlo vlastně pořád o víno, ale zatímco letní víno se ředilo vodou, do zimního se přidávala pálenka. Nápoj byl silný, ale kyselý jako šťovík. Bezpochyby z místní sklizně. Bezděčně zkřivil ústa.

„Hnus, co?“ pokývl Tark, chopil se džbánu a pořádně si přihnul. „Už ani slušný víno se tu nedá koupit. Nikdo s náma nechce nic mít. Ani ta pakáž kupecká, co by za lokuš prodala vlastní mámu.“

Tychko pokrčil rameny, protože sám by na lepší víno stejně neměl peníze, i kdyby bylo k dostání. Nějakou dobu mlčky seděli, džbán, který si podávali, byl lehčí a lehčí, zato Tychkův jazyk těžkl.

„Víš, co se mi na tobě líbí?“ zasmál se Tark a plácl ho po rameni. „Že toho moc nenamluvíš. Žádný pustý řeči.“

„Řeči nic nezmě- nezměnijou,“ pokrčil Tychko smířeně rameny a sám si pomohl zpět ke džbánu. 

„Přesně tak!“ skoro vykřikl Tark a zašermoval mu ukazováčkem před očima. „Nic nezměněj! Zoran má řeči, jak se snaží pomoct – a nic. Já šel až do Kruží za Frídlem, to sem měl řeči zas já – a taky nic. A Lotta, ta má vůbec plno řečí, když chci mluvit s Denicou, navykládá toho, že mi jde hlava kolem, a nakonec málem ani nevim, jak se jmenuju a co jsem vlastně chtěl.“

Tark se znovu krátce, nevesele zasmál, ale ten zvuk mu rychle odumřel v hrdle. Chvíli seděl mlčky a díval se do skomírajících plamenů v ohništi. 

„Víš, co si řikám, Tychko? Jestli se tahle motanice nerozmotá do jara, vemu Denicu, ať si řiká kdo chce co chce, a prostě vocaď vypadnem. Třeba přes hory, nebo na vopačnou stranu někam k vostrovům, kdo ví? Začneme znova.“

„V novym místě těžký začít,“ poznamenal Tychko zasmušile a zapil chmurnou pravdu kyselým vínem. „Ty už nikdy doma. Můžeš postavit dům, ale domov ty už napořád ztratil.“

Tark do sebe obrátil zbytek vína, ztěžka vstal a z malého soudku znovu dolil. „Tohlencto neni žádnej domov. Nic mě tu nedrží.“

„Mě taky ne,“ povzdechl si Tychko. Víno mu začínalo stoupat do hlavy. „Ale nevim, jestli Kiro zvlád by tak daleko. Vrátit domu, myslim. A taky, co by voni řekli mně? Kdyby já vrátil bez ženy?“

„To přece neni tvoje chyba,“ Tark mu hodil ruku kolem ramen a k ústům mu přistrčil džbán.

Tychko se zhluboka napil, aby spláchl nepříjemné bodnutí viny. „Já chtěl jenom co nejlíp, chápeš? Chtěl postarat vo mojí rodinu.“

„Dyť já vim,“ chlácholil ho Tark, jemuž už se znatelně pletl jazyk. „Nic zlýhos neudělal. Syvne byla prostě ve špatnej čas na špatnym místě.“

„Já řikal jí, aby vona do ničeho nemotala. Garda ve vsi, moc špatný. Ale vona ne! Dycky trdo- trho- tvrdohlavá,“ zamumlal Tychko a škytl.

„Bodejť. Rudý pláště jsou zlo.“

„Zoran taky zlo,“ přidal Tychko procítěně. „A Březovej vrch zlo!“

„Přesně!“ vykřikl znovu Tark a postavil džbán na stůl tak zprudka, až sebou Tychko trhl. „To vod nich přišly všecky ty nepře- nepřejí- eh, nepříjemnosti. A… stromy a psaní.“

„Co ty řek?“ vyjevil se Tychko.

„Stromy a psaní,“ zopakoval Tark samolibě.

„Jak ty myslíš?“

„Netušim. Tos mi řikal ty, kamaráde.“

„Já nemoh tak řikat,“ zavrtěl Tychko hlavou, až se s ním světnice zatočila. „Vo tom já nevykládal by. Moc tajný.“

„Tak to jo,“ pokýval Tark hlavou a pak zvedl komicky zvědavý pohled. „A proč?“

„Zoran měl by moc zlost. Ale pro strom já neřikal jemu!“ Tychko považoval za důležité to zdůraznit, ačkoli se mu myšlenky pletly jedna přes druhou. „Jevgenija moc zajímala vo něho, ale já pro něj nic neřek. A vidiš! Stejně dopadlo špatně. Syvne pryč, a Jevgenija dál tady. Já řikal Syvne, aby vona nechodila by na Březovej vrch!“

„Kamaráde… já ti vůbec nerozumim,“ prohlásil Tark. „Ale to nevadí. Hlavní je, že mám s kym pít.“ 

„Ty by neměl se mnou pít,“ namítl Tychko pln opilecké sebelítosti. „Já moc špatnej člověk.“

Tark ho píchl prstem do hrudi. „Tak nemluv! Ty seš dobrej chlap, Tychko. Pomoh jsi mi postavit dům, přimluvil ses  za mě u Zorana… Kdepak, pokavaď jde vo mě, seš jeden z nejlepších.“

„Jenže, neřek by já Zoranovi pro psaní, Syvne by…“

„Zapomeň na psaní,“ mávl Tark rukou. „Umíš číst?“

Tychko zavrtěl hlavou.

„Vidiš, já taky ne. Tak co je nám dvoum po nějakým psaní?“ zasmál se vousáč a vtiskl Tychkovi do rukou džbán, už zase skoro prázdný. „Pij, jenom pij. Tak se zapomíná nejlíp.“ 

Ráno se Tychko probudil na studené podlaze Tarkovy světnice a v hlavě mu dunělo. Nevzpomínal si, jestli Tark ještě dolíval džbán, ani o čem všem vlastně mluvili. Měl nejasný dojem, že vousáče učil jednu z písní svého kmene, ale taky se mu to mohlo jen zdát. 

Tark ležel na slamníku a chrápal. V ohništi dávno vyhaslo, ale Tychko nikde neviděl křesadlo, a kromě toho musel spěchat k Ulle za Kirem. U Núma, kolik jen toho museli včera vypít? Snad se jeho přítel vzbudí v lepším stavu než on sám. Sebral ze země svůj plášť, letmo ho oprášil a vyrazil ke vsi.

Z dnešní kapitoly plyne morální naučení: Nepijte alkohol přes míru, milé děti. Už vůbec ho nepijte na žal. A rozhodně, ale rozhodně ho nepijte, když vaši duši tíží strašlivá tajemství.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *