26. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Jevgenija a Gavril se potýkají se Zoranovými úkoly. Páni… Taky žasnete, jak se všechno mohlo takhle po**at?

Jevgenija

Jevgenija seděla za stolem v salonu, v ruce brk, na němž pomalu zasychal inkoust, a zírala do prázdna. Zoran jí sice v hrubých rysech naznačil, co od ní požaduje, ale jednotlivá slova musela vybírat sama. Svářil se v ní strach, hněv a znechucení. Otylý zástupce společnosti je komanduje jako služebnictvo a ještě si za to hodlá nechat královsky zaplatit. V duchu si spílala, že vůbec kdy zatoužila znát věci tak dávné a tak velké. Možná to není její osud. 

Kromě toho se trápila starostí o svého muže. Její vlastní úkol – stvořit věrohodný falešný dopis od bratra, který by Zoran mohl předhodit rudým plášťům – se jí zdál těžký, ale co dostal uloženo Gavril, to byl přímo zlý sen. 

„Maminko?“ Anastázie zatahala matku za rukáv a vytrhla ji tak z pochmurných myšlenek. Nepřítomně k děvčátku shlédla. 

„Ano?“

„Můžeme jít malovat? Prosím! Už dávno jsme nenamalovaly žádný krásný obraz. Tatínek by měl určitě radost.“

Pokud se vrátí, prolétlo Jevgeniji hlavou. Rychle tu myšlenku zaplašila a nuceně se usmála. „Možná později. Musím ještě něco dodělat. Běž zatím za Anielkou.“

Holčička protáhla obličej, ale poslušně kývla. „Dobře.“

Jakmile za dcerkou zapadly dveře, složila Jevgenija tvář do dlaní. Co jen s nimi všemi bude? Odměna, o kterou Zoran požádal za své mlčení, představovala většinu jejich úspor. Možná by přece jen měli odjet do Mandurie. Společnost se možná pyšní svou nadvládou nad celým světem, ale ve skutečnosti s každou mílí cesty od Čtyřměstí její síla slábne. A bratr jim pomoc jistě neodmítne. Začnou znovu, v jejím rodném kraji. 

Zhluboka se nadechla a téměř ucítila teplý vzduch vonící smolou a mořem. Honosné levrantské domy z pískovcových bloků, zahrady plné pestrých květin… Srdce se jí sevřelo steskem. Před šesti lety se rozloučila s rodinou a spolu s Gavrilem vykročila za brány Levrantu. Nikdy toho nelitovala, i když jí trvalo zvyknout si na zdejší studené zimy a jejím očím chyběl tanec ptáků nad mořskou hladinou. Ale nyní se už tady necítí bezpečně. Náhle se jí všichni zdají chladní a nepřátelští. Ba i sám dům ji začíná děsit. Je na čase vrátit se domů. Ale nejdřív musí dokončit Zoranův úkol. 

Drahá Jevgenije, nejmilejší sestřičko, stálo již na papíře. Stačí jen zaplnit list vylhanými slovy a větami, a bude mít od tlustého zástupce Společnosti pokoj. S novým odhodláním smočila brk v kalamáři. Pečlivě jsem studoval záležitost, o níž ses zmínila, a s lítostí Ti musím sdělit, že tvá stopa se ukázala falešnou. Netrať svůj čas. Původ legendy, ač v mnohém nejasný, lze s největší pravděpodobností vysledovat do oblasti Mezimoří a s krajem, v němž jsi nalezla nový domov, má sotva co do činění… 

***

Gavril

První sníh už byl cítit ve vzduchu. Gavril pohlédl k temným lesům na stráních Stříbrných hor a otřásl se. Dlouhá dýka, kterou měl zastrčenou za pasem, ho nepříjemně tížila. 

Cesta, po které kráčel, obcházela Mokrý Důl mělkým obloukem. V několika staveních prosvítalo skrz okenice světlo, ale většina z nich se topila v ospalé tmě. Naštěstí se blížil úplněk, a tak Gavril nemusel klopýtat úplně poslepu. Jakmile se pěšina stočí mezi stromy, půjde se mu hůř. Než se dostane do cíle, bude hluboká noc. Samozřejmě za předpokladu, že vůbec najde místo, které hledá. Zoranovy instrukce byly přinejmenším kusé. Na druhou stranu Gavril sám se po zdejších lesích něco nachodil a najezdil, a tak měl přibližnou představu, o čem tlouštík mluvil. 

Snažil se přespříliš v myšlenkách neprodlévat u úkolu, který měl před sebou. Raději se soustředil na své kroky. Šel rychle, ale tiše – dovednost, které se naučil při lovu. Dnes v noci přijde k duhu. Pěšina se začala zvedat prudčeji do vrchu. Gavril v duchu zadoufal, že na jejím konci nalezne jen houští nebo strž. Třeba se Zoran zmýlil, ba i jeho samotného mohli oklamat ti, kteří mu domnělý úkryt lapků prozradili… Ale takové štěstí Gavril neměl. Zanedlouho zahlédl mezi stromy zablýsknout světlo. Byl to jen mžik – snad kdosi pootevřel dveře, za nimiž se topilo v ohništi -, ale stačilo to. Gavrilovi ztěžkla večeře v břiše. Přitáhl si kabát blíž k tělu, nahmatal rukojeť dýky a opatrně sešel z cesty. Pomaličku a oklikou se blížil k místu, kde spatřil záblesk. Postupně se mu před očima začaly rýsovat obrysy prostého, nevelkého srubu. Okenice měl utěsněné, ze světla kolem nich sotva škvírky. Nepochybně onen zlodějský srub, o němž Zoran mluvil.

Gavril vytáhl malý měch s pálenkou a pořádně si přihnul na kuráž. Pak se s nekonečnou opatrností doplížil až ke srubu a přikrčil se u dveří. Zevnitř slyšel hovor a občasný smích. Odolal pokušení uvelebit se nějak pohodlněji, nechtěl riskovat, že mu pod botou praskne větvička. Nápoj alespoň zčásti zahnal nevolnost a strach. Nyní nezbývalo než čekat. Dřív nebo později bude muset jeden z obyvatel srubu vyjít ven. 

Chlad se mu plazil od země po nohách výš a výš, i prsty mu začínaly křehnout. Hovor ve srubu pozvolna skomíral. Gavril už pomalu pochyboval, zda se vůbec dočká, když vtom dveře skříply a na zem dopadl obdélník třepotavého světla. Do něj vykročil muž, hlučně zakašlal a odplivl si. Gavrila zalil chlad a hrdlo se mu stáhlo, jako by se ponořil do ledové tůně. Zloděj vykročil jeho směrem. Gavril strachy ani nedýchal. Muž ho minul, po dvou krocích se zastavil zády k němu a čelem k pěšině ztrácející se ve tmě, jako by odtamtud čekal nebezpečí. Teď teprve Gavril zpozoroval, že je to spíš chlapec než skutečný muž, hubený a trochu nemotorný. To mu dodalo odvahy. Nečekal, až se cápek obrátí zpět ke srubu. Napřímil se a s napřaženou dýkou po něm skočil. 

„Tak jak, Mathiasi?“ zaburácelo ze srubu a ozvaly se rychlé těžké kroky. Mladší zloděj se obrátil a v poslední chvíli ukročil. Dýka, původně namířená do krku, se mu jen špičkou svezla přes tvář odshora dolů. Mladík zařval bolestí i vztekem, klopýtl a upadl dozadu. 

Gavril se okamžitě ohlédl. Světlo z ohniště rámovalo ve dveřích impozantní postavu silného, vousatého chlapa s nožem v ruce. Pořez kupodivu nepotřeboval ani mžik, aby pochopil situaci a vyrazil na pomoc svému kumpánovi. Gavril už na nic nečekal. Zpola v obraně a zpola ze zoufalství po něm hodil svou dýku a už uháněl ozlomkrk mezi stromy k pěšině a dál z kopce. Jen jednou si dovolil ohlédnout. Zdálo se mu, že ho nikdo nepronásleduje, ale přesto nezpomalil, dokud se nepřiblížil ke vsi. Tam si teprve dopřál krátký odpočinek. Sem se lapkové jistě neodváží. 

Jakmile popadl dech, zvážil svoje možnosti. Pravda, nesplnil úkol, který mu Zoran uložil. Na druhou stranu kdo ví, jak těžce mladšího ze zlodějů zranil? Třeba se z toho ani nevykřeše. A i kdyby ano, nejspíš teď nějakou dobu ten svůj zmalovaný obličej nevystrčí. Druhý, pokud má aspoň za pertl rozumu, se taky bude držet pěkně při zemi. Takže se Zoran jistě jen tak nedozví, co se doopravdy stalo. 

A než se to provalí, snad už budou nejméně na půl cesty k Mezimoří.  

***

Zoran

„Takže chceš říct, žes neuspěl? Ty, takový udatný panský synek?“ Zoran se posupně zasmál a ještě pohodlněji se rozvalil v měkkém křesle před krbem v salonu na Březovém vrchu. „Ts, ts. To bych si nebyl pomyslel.“

Gavril očividně tiše pěnil vzteky, což se Zoranovi líbilo ještě víc. 

„Nenazval bych to zrovna neúspěchem,“ procedil mezi zuby. „Jednoho z nich jsem bezpochyby těžce zranil, možná už je po něm. Jsem si jist, že s nimi nebudou problémy.“

Zoran chvíli točil palci mlýnek a s odpovědí si dal načas. „Ale to je právě ono, že? Jist si tím být nemůžeš. Jenom doufáš.“

Gavril se letmo ohlédl po své ženě, ale nejspíš i jemu bylo jasné, že se od ní velké pomoci nedočká. Seděla v rohu lenošky, vláčná a bledá jako povadlá lilie. Zorana překvapilo, jak v posledních dnech sešla. Stále se mohla pyšnit neobvyklou krásou, ale jestli u ní šlo o křehký, nezemský druh krásy už v době, kdy se těšila plnému zdraví, nyní připomínala spíš neobvykle krásné mrtvé tělo vystavené plačícím pozůstalým na odiv, než ho svěří zemi. 

Gavril se nadechl, nepochybně aby pronesl plamennou řeč na obranu svého hrdinství a své osoby celkově, ale Zoran ho uťal: „Myslím si, že nejlépe uděláš, když se odtud na čas ztratíš. Bude to tak bezpečnější.“

Hostitel na něj zůstal překvapeně zírat, ale rychle se vzpamatoval a pohotově přitakal: „Bereš mi ta slova z úst, Zorane. Rádi bychom se na čas uchýlili do Mandurie. Nejlépe ještě než napadne sníh, s poslední kupeckou výpravou.“

„Rozumně mluvíš,“ pochválil ho zástupce Společnosti. Ani nečekal, že to bude tak snadné… ačkoli ta těžší část ho ještě čekala. „Děcko samozřejmě zůstane tady.“

„Cože? To přece nejde,“ ozvala se chabě umírající lilie a vytřeštila oči na svého muže. Zoranovi neuniklo, že tomu se ve tváři usadil přemýšlivý, vypočítavý výraz. 

„Cesta by pro ni mohla být nebezpečná,“ obrátil Zoran a pokusil se vložit do svého hlasu špetku přesvědčivosti a soucitu. „Tady bude doma, služebnictvo se o ni postará jako o vlastní. Koneckonců to není navždy. Hned zítra odešlu gardě dopis, s kterým jste mi tak pomohli,“ pousmál se na netečnou Jevgeniji a prsty si poklepal náprsní kapsu, ve které už si hověl složený list. „Až si ho přečtou, přestaneme je zajímat. Vy přečkejte zimu na jihu, nechte prach, ať se usadí, a na jaře se vraťte. Když tu maličká zůstane, nikdo nebude vaši krátkou cestu považovat za útěk. Všichni zapomenou, co se stalo, budou mít své práce dost, a celá tahle nešťastná historie bude konečně za námi.“

S potěšením zaznamenal, že Gavril začíná přikyvovat. Ten bělovlasý fracek mu nejspíš taky k srdci nepřirostl; kdo ví, zda je vůbec jeho. Jevgenija vypadala zoufale a ztraceně, což ovšem nebylo na škodu. Čím bezradnější žena, tím snáz ji její muž zpracuje. 

„Uvažuj o tom,“ obrátil se již jen k němu a s námahou zvedl své těžké tělo z měkkého polstrování. „Ale neuvažuj dlouho. Sníh na sebe nenechá dlouho čekat.“

Aha, a já si říkal, odkud má Mathias tu jizvu… Chudák. A co to kruciš vymýšlí Zoran? Jevgenija přece dcerku nikdy neopustí, no ne?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *