27. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Tak maličko zrychlíme, ne? Už jsou skoro prázdniny, tak co by ne.

Trigger warnings apply! Seriózně. Čokošku a opatrnost.

Tychko

„Tak ti koukám, že máš – no, esli ne ouplně vystaráno, tak aspoň pěknej kus cesty tim směrem,“ pokývala Ulla hlavou, když si v Tychkově světnici sundala plášť, vzala Kira do náruče a zhodnotila znaleckým pohledem komoru. Police, které ještě ráno skoro zely prázdnotou, se utěšeně zaplnily. Tychko nemohl říci, že by ho ten pohled naplnil radostí, ale přinejmenším odlehčil jeho svěšeným ramenům o hezkých pár starostí. 

„Zima může dojít,“ přikývl, „my nebojíme.“

Po obědě se dočista vyděsil, když zaslechl zvuk koňských kopyt, tentokrát ale nešlo o žádné neštěstí. Na prahu jeho domu se objevili Josko s Brygidou a na Jevgenijin příkaz mu přivezli plný vozík zásob na zimu. A jako vrchol všeho dovedli vzpurnou, ale zdravou kozičku, ať prej má malej mlíko, šak děcko potřebuje mlíko! Trochu se zastyděl, ale ne zase tolik, aby odmítl. Sám netušil, čím bude celou zimu Kira krmit, představoval si, že bude muset znovu škemrat u Ully, aby se aspoň o dítě postarala, a bylo mu to proti srsti. Teď ji mohl ve svém domě přivítat s hrdostí. Sáhl do hrnku na poličce a vytáhl hubený měšec. 

„Tady tvoje peníze,“ podal ho Ulle. „Jak my u tebe bydleli. Syvne chtěla dát tobě, co jí dávajou za šití.“

„Ale co tě nemá,“ vyhrkla pradlena a o krok ucouvla. „Jen si to pěkně nechej. Esli ne pro sebe, tak pro maličkýho.“

Zkusil ještě protestovat, ale nepustila ho ke slovu: „Vim, že vode mě nechceš pomoc, a já ti ji nutit nebudu. Ale nech si svoje peníze aspoň na zimu. Dyž přijdu do bídy, aspoň budu vědět, ke komu se můžu vobrátit.“

Tychko pochopil, že by se s ní marně dohadoval. „Vrátim pozdějc. Zatim dělám žičky a misky,“ pokynul ke stolu, kde měl rozložené dřevo a řezbářský nůž, „třeba někdo na trhu bude koupit u mě.“

„Bodejť. A napřesrok můžeš začít i zeleninu prodávat, povidám ti, tady nahoře je zem zrovna kouzelná, co jsem viděla. Takový mrkve jsem jaktěživa neviděla, jaký rostou ve tvý zahradě.“

Nepřesvědčeně pokrčil rameny. Pro něj byla mrkev jako mrkev, ale vzpomínal si, že i Marija obdivovala Syvniny zahradnické úspěchy. Kdo ví, třeba na tom něco bude.

„Budem vidět, jak dopadne. Zoran chtěl by, aby já šel pracovat dólu.“

„Kam dólu?“ Ulle na okamžik naskočila na čele nechápavá vráska, ale hned zmizela. „Jo myslíš do dolu? Ale to je přece hloupost! Tam jezdijou chlapi vod pondělka do soboty! Kam bys dal děcko?! Ledaže…“

„To já taky jemu řek,“ odpověděl honem, protože věděl, co se mu pradlena chystá nabídnout. „Já moc děkuju, ale my s Kirem jenom sami dva. Já musim sám postarat vo něj. Možná pozdějc, až Kiro víc větší.“

Pochvalně pokývala hlavou. „Taky se mně zdá, že to pro něj bude lepší. Vono v dole vůbec nejni vo co stát. Dřina je to až hanba. Možná vyděláš vo pár pertlů víc, ale esli to za to stojí, to ti nevim.“

Tychko nepřítomně zabručel na souhlas. Věděl, že práci v dole nejspíš neunikne. Zoran mu dal více než jasně najevo, že tam pro něj má speciální úkol. U Gavrila s Jevgenijí ses náramně osvědčil, ušklíbal se, když s ním včera mluvil, a mně by se uši navíc mezi partou v dole náramně hodily. Nezapomínej, že tě mám v hrsti. Naštěstí se Tychkovi povedlo ho přesvědčit, že synek je na takové uspořádání ještě malý. Ale tahle výmluva nebude zabírat věčně. Dělalo se mu zle při pomyšlení, že bude Zoranovi sloužit dál. Ale neměl na vybranou. Nejspíš už nikdy nebude mít. Bude se muset podřídit. Pro Kira.

***

Lotta 

Přes noc se tak ochladilo, že drobounké mrholení potahovalo holé větvičky stromů tenoučkou ledovou skořápkou. Na pěšinách, která mezi chlévy, stodolou a ohradami neustále prošlapávaly kroky čeledínů a děveček, se tvořily čvachtavé kaluže bahna. Lotta zahnula kolem kouřícího hnojiště, až jí na blátě noha podklouzla, a rozčileně si mumlala pro sebe. Do zimního slunovratu nezbýval ani úplněk a ona si dělala starosti o Denicu. Mladší děvečka jí před chvílí vyslepičila, že ji od svítání nikdo neviděl – a to už bylo bezmála poledne. 

„Holka nešťastná. Aby tak sebou někde švihla, v týhle šlichtě. Nevodpočine si, chvilku klidu si nedopřeje, ani tomu maličkýmu. Hlavně aby si nikdo nevšim, na nic jinýho nemyslí. Trdlo jedno.“

Začínal ji svírat nejasný strach. Děvečka nebyla ani u krav, ani u slepic. Prasata spokojeně pochrochtávala nad plným korytem, ale ani u nich se Denica neschovávala. Lotta nahlédla do prázdné stodoly a dala se kolem ní z druhé strany, že si zkrátí cestu k zadní ohradě, když tu její pohled upoutal záblesk pestrých barev, tak nepatřičných mezi hnědým oraništěm a zežloutlou trávou. Uhnula na pěšinku, která po mezi vedla k lesu. Jen pár kroků, a viděla, co tam tak svítí. V šípkovém trní zachytil šátek. Pěkný, květovaný. Denica ho sama po nocích vyšívala. Prý na veselku. Lotta se zachvěla, stiskla šátek v dlani a spěchala pěšinkou dál.

K lesu bylo od stodoly, co by kamenem dohodil, ale Lottě se zdálo, jako by šla celý den. Nohy jí s každým krokem těžkly. Děs narůstající v jejím břiše jí napovídal, co uvidí, ale přesto, když obešla hustý remízek a rozhlédla se mezi statnými kmeny stromů, ruce jí samy vyletěly k ústům, aby zadržely výkřik.

„Pro Matčiny slzy!“

Nakrátko pevně zavřela oči, ale skvrny sněhobílé a rudé se jí vypálily za víčka. Denica měla na sobě jen košili po kolena. Tenká látka se jí lepila na bledou kůži ledovým deštěm a taky krví, kterou byla ve spodní části dočista nasáklá. Její bosé nohy se lehounce pohupovaly ve větru a špičkami prstů hladily vrcholky kapraďových listů.

A v kapradí pod těma bílýma nohama – Matko, ne! – leželo nemluvně, maličké a hubené jako toulavá kočka, promodralé, nehybné. Očka mu laskavá ruka zavřela; Denici neměl kdo stejně posloužit. Dívala se dolů, tam dolů do kapradí. 

Lotta klesla na kolena a zvedla nebožátko do náruče, ale hned poznala, že je všechno marné.

***

Lotta si později celý den pamatovala jako v mlze. Vlastně ani dobře nevěděla, jak se z lesa dostala zpátky na statek. Netušila, co jí Boris odpověděl, když ho uslzená odvedla od nemocné kravky, aby jí pomohl. Její Boris, její dobrý, silný muž. Moc toho nenamluvil a o to víc práce v hospodářství zastal. Ten den tomu nebylo jinak. Nemůžeme to tak nechat, zapřísahala ho, Denica byla dobrý děvče, aspoň slušnej pohřeb si zaslouží. 

Na statek ji vzali, až když šla čeládka na kutě. Umyli ji, jak se patří oblékli. Lotta jí kolem krku uvázala šátek, ale ne ten pěkný, květovaný, na veselku šetřený. Ten si schovala do zástěry. 

Frídl se na nic neptal. Děvečka nikoho na světě neměla než hospodáře s hospodyní. Že se tak znenadání roznemohla a zemřela? Smutná věc, jistě. Pohřeb bude mít za dva dny, jestli hospodář zaplatí. 

Když zástupce Společnosti odešel, Lotta se vypravila zpátky do lesa. Maličkého – byl to chlapec, nevěděla, jestli ji z toho u srdce bolí víc nebo míň – zabalila do pěkného květovaného šátku a uložila do hlíny pod kapradí. 

„Spinkej, chlapečku, spinkej, Tarkův synu. Ať Matka vopatruje tvoji duši,“ zašeptala. Jediný pohřeb, který uměla tomu uzlíčku dopřát. Později sem zavede jeho otce, aby aspoň kvítí mohl maličkému donést.

Boris ji jen po tváři pohladil, když v půli noci vklouzla do světnice. Nemusela mu říkat, co dobře věděl, jak ji srdce bolí. Že by se byla o dítě třeba sama postarala, kdyby jen věděla, jak to skončí. Že život není spravedlivý a dětská dušička se nezrodí vždycky pod srdcem, které po ní nejvíc touží. 

***

Jevgenija

„Maminko,“ ozvalo se tlumeně a Anastázie se v matčině náruči zavrtěla. Jevgenija ji stiskla pevněji a zabořila pobledlou tvář do jejích bílých vlásků vonících heřmánkem. Nedokázala si představit, že by k sobě dcerku nepřivinula několik dlouhých měsíců. Co se to jenom děje? Může za všechno ona sama?

„Maminko! Moc mě mačkáš!“

S leknutím se probrala a pustila ji. „Odpusť, slunce moje. Maminka se jen zamyslela.“ Pokusila se o úsměv, ale podle dceřina výrazu poznala, že se jí moc nepovedl. „Běž se podívat do kuchyně, jestli už Brygida ponese na stůl. Jdi.“

Za okny už kolikátý den protivně studeně mžilo. Jevgenija se zahleděla do nevlídné holé zahrady, která věrně odrážela její rozpoložení. Napřed Syvne, pak Marija. Dvě prosté vesničanky, ale obě si zvykla považovat za své přítelkyně. Teď cítila jejich krev na svých rukou. 

Neměla představu, jak dlouho nepřítomně zírala z okna. Po nějaké době ji z myšlenek vytrhl studený závan a klaply dveře.

„Dole ve vsi to pořádně vře.“ Gavril si vytřásal kapky deště z vlasů, několik jich dopadlo Jevgeniji na krk a do výstřihu. Zachvěla se. 

„Mladý Tark ze samoty prý zabil v Kruží nějakou místní děvečku.“

To ženu probralo. Překvapeně zamrkala. „Cože?“

Gavril pokrčil rameny. „Nebo možná nezabil, ovšem něco s tím prý společného měl. Z Kruží se na něj snad i pár čeledínů chystalo, že si to s ním vyřídí.“

Jevgenija opět začala ztrácet o věc zájem. „Bude večeře.“

„Večeře, večeře,“ utrhl se na ni. „Chápeš, co to znamená? Kdo ví, možná se tu zase začne motat garda! Žádná z okolních vsí už s námi nechce mít nic společného. Kupecká výprava prý bude nocovat v Hůrkách a do Mokrého Dolu ani nepáchne. Povídám ti, nevím, co se to děje, ale tahle díra jako by byla prokletá. Měli bychom zmizet, čím dříve, tím lépe.“

„Já bez Anastázie nikam nechci,“ řekla tiše.

Tlumeně vykřikla leknutím, když Gavril prudce udeřil pěstí do zdi. „Jiná možnost není! Nechápeš, ženská bláznivá? Nestačí ti, co se stalo s Marijou a se Syvne? Může se to stát i nám! Děje se tu něco, čemu nerozumím a co se mi ani za mák nelíbí. A jestli budeme čekat ještě týden nebo dva,“ vyhlédl zachmuřeně z okna, „do jara se už přes hory nedostaneme. Nesmíme otálet.“

„Ale…“

„Muž promluvil!“ zahřměl, tvrdě jí pohlédl do očí a vyšel ze salonu.

Jevgenija se schoulila na křesle. Takhle svého muže neznala. Nebyl přece jako ostatní. Oni se na všem domlouvali spolu, hovořili o svých plánech. 

V něčem měl ovšem pravdu. Dělo se tu něco zlého. Možná to opravdu byla její vina. Když s ním odsud na čas odjede, všechno se jistě uklidní. A Brygida s Joskem se o Anastázii postarají, jako by byla jejich vlastní. Vzlykla a ucítila na lících stružky slz. Srdce jí snad pukne, až se bude muset s dcerkou na tak dlouho rozloučit. Ale Gavril je rozhodnutý, nedá se nic dělat. Snad má pravdu. Přemýšlení ji bolelo a unavovalo, nedokázala se soustředit. Navzdory bolesti cítila úlevu, že může svěřit rozhodování do jeho rukou. Znovu se obrátila k oknu.

Já vím. Jdu za trest klečet na hrachu. A vy mi můžete zatím vynadat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *