28. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Blížíme se do finále, což jste určitě poznali podle rostoucí frekvence průšvihů a tragédií. Dneska máme předposlední rande.

Famir

„Smím ti blahopřát, příteli?“

Famir zvedl zrak od popsaného listu, nad nímž se hrbil, a jen s nejvyšším úsilím ovládl svou tvář, aby se v ní neodrazila rozmrzelost nad vyrušením. Ostatně ani osoba vyrušitele, totiž protivného Nurrhama, mu nebyla příjemná. Věnoval mu prázdný pohled.

„K tvému úspěchu v severním Nadústí, samozřejmě,“ pokračoval Nurrham bodře. Dokonce zvedl ruku, jako by ho chtěl poplácat po rameni, ale v poslední chvíli si to zřejmě moudře rozmyslel. „Celé velitelství nemluví o něčem jiném, než jak jsi tu chamraď konečně vykouřil z jejich děr. Nejspíš mám před sebou budoucího velitele výzvědné, což?“

Aha, odtud vítr vane. Nurrham začíná chápat, která strana krajíce je namazaná. Velkoryse přikývl.

„Díky. Věnoval jsem tomu všechno a dřina se vyplatila.“

Cosi v jeho výrazu patrně proniklo i do té tlusté tupé lebky. „No, zkrátka… dobrá práce,“ dokončil Nurrham nešikovně, křivě se usmál a konečně se odporoučel.

Famir se vrátil k rozečtenému dopisu. Takové zklamání! Slibná stopa, kterou sledoval v Záhoří, se nakonec ukázala lichou. Napřed ta šikmooká čarodějnice, kterou mu přivedli. Zprvu svým mužům spílal, proč tu ženskou vůbec přitáhli, čekal, jestli si pán z Březového vrchu bude stěžovat. Když se nic podobného nestalo, začal do ní vkládat poměrně značné naděje, ovšem nic kloudného z ní nedostali. A teď tohle. Pátrání po zmiňovaném prastarém svitku v levrantské knihovně prý vedlo do slepé uličky. Šlo o podvrh, a nešikovný k tomu. Odesílatel se tím už dál nemíní zabývat. 

Kdyby šlo o Záhoří nebo ještě dejme tomu o Bělohorsko, snad by se tam Famir osobně vypravil, aby se přesvědčil. Ale cesta do Mandurie by trvala příliš dlouho. Tolik času nemůže na honbu za přeludem obětovat. Povzdechl si, založil list do spisu a zaklapl desky. Tak končí nadobro má záhorská historie, pomyslel si. Nejspíš je to tak dobře.

***

Zoran

Na úpatí hor už byl sníh cítit ve vzduchu. Nejvyšší čas, pomyslel si Zoran a zabušil na dveře chatrného srubu. Otevřel vyšší a silnější z obou jeho obyvatel. 

„Neseš ňáký jídlo?“ vyštěkl nedůtklivě.

Zoran se zamračil. Na podobné zacházení si nehodlal zvykat. „Nejsem tvůj poslíček, zloději. S jídlem se tu někdo zastaví. Přišel jsem projednat váš další úkol.“

Graf se nehezky zasmál a ustoupil. „Máš dojem, že jsme zralý na tvoje úkoly?“

U ohniště doutnajícího ve středu jediné místnosti zpola ležel druhý ze zlodějů opřený o špinavou pokrývku. Přes celou tvář shora dolů se mu táhl odporný mokvající šrám. Jedno oko měl slepení krví a hnisem a zjevně ho nedokázal otevřít. Rty se mu zkroutily v bezděčném úšklebku.

Zoran se rychle vzpamatoval. „Varoval jsem vás. Není moje vina, že si ve dvou neporadíte s panským hejskem. Ale nabízím vám příležitost mu oplatit i s úroky.“

Vysvětlil jim, že pozítří pojede Gavril se ženou sám až do Hůrek, aby se připojili ke kupcům. Jaké štěstí s tou kružskou děvečkou! Tahle zpráva byla pro kupce poslední kapkou. Do Mokrého Dolu je letos nic netáhne, rozhodli se. 

„Na tak dlouhou cestu si jistě poveze peníze a jiné cennosti, aby měl čím platit za ochranu, nocleh a stravu. Co jim poberete, je vaše. Mě to nezajímá,“ mávl velkoryse rukou. 

„Tady mladej nejni sto se pouštět do ňákejch rvaček,“ namítl Graf vlažně, ale bylo vidět, že ho návrh zaujal.

„Poradíš si s nimi sám,“ nepouštěl ho Zoran z háčku, „nebudou nic čekat, a ta ženská je spíš přítěž než pomoc. Věř mi, tohle budou snadno vydělané peníze.“

Nakonec to byl Mathias, kdo mu překvapivě přispěchal na pomoc. „Šak di,“ zamumlal nezřetelně. „Prachy se nám teďka sejdou. Ze mě moc užitku nejni.“

Graf mu věnoval delší pohled, jako by odhadoval jeho upřímnost. Nakonec se obrátil zpět k Zoranovi a pevně kývl. „Domluveno. Ale dej mi něco svýho.“

„Nestačí ti, co poveze Gavril?!“ začal se zástupce Společnosti čílit.

„Vo to nic. Ale ty mně dej něco, a nemusí to bejt kdovíjaký jmění. Ale ať je pěkně vidět, že to je tvoje,“ ušklíbl se vychytrale. „Až na mě dojdou rudý pláště, co je poštveš po mý stopě, abych jim měl co vokázat.“

Teď teprve Zoran pochopil a musel ocenit zlodějovu duchapřítomnost. Na okamžik zaváhal, ale pak si řekl – no co? Jistě, byl by se rád zbavil jednou ranou i těchhle dvou, ale vlastně mu na nich moc nezáleželo. Ať si tu dál číhají na pocestné nebo vykrádají na samotách komory; moc škody beztak nenadělají. S obtížemi stáhl z prstu pečetní prsten se znakem Společnosti a pohodil ho Grafovi k nohám.

„Ať je po tvém.“

***

Marija

Ulička za krčmou dál páchla hnijícími zbytky jídla, ale Marije to bylo jedno. Lačně si nacpala do úst kus jablka, který se dal ještě aspoň s přivřenýma oči a jíst, a zbytek zahodila. Po vlhkém krajíci chleba se drze vrhla krysa. Marija dupla nohou, aby zvíře zahnala, a chléb zvedla. Jo, ten ještě půjde. Nechá ho trochu oschnout v kapse zástěry. Ale moment. Zástěru už přece někde ztratila. No co, mokrý bude taky dobrý. 

Když se tehdy probrala na podlaze hostince, po Gavrilovi se země slehla. Hostinský jí řekl, že její přítel mu zůstal dlužen, a že si to u něj bude muset odpracovat. Husa hloupá, myslela, že bude v lokále obsluhovat nebo možná umývat nádobí. 

Většinu času jí dělala společnost tupá lhostejnost. Chutnala po kyselém ředěném vínu, halila ji jako závoj, chránila před chlípnými pohledy a hrubými doteky. Věci, co se jí děly, se jí nemohly skutečně dotknout. Jen tu a tam ji přepadla touha vrátit se domů. Myslela na jemnou tvářičku a oříškové oči. Jenomže vzápětí se obraz rozostřil a ty oči na ni hleděly z úplně jiné tváře, a to byla vzpomínka, kterou bylo třeba spláchnout dalším kyselým vínem. 

Kdosi ji plácl přes zadek. Nasadila mdlý úsměv, ještě než se obrátila. 

„Copak oslavuješ, krasavče?“

Nevýrazný zrzek s uhrovitým obličejem se zazubil. „Našeho velitele povýšili. Pozval nás všechny na džbánek. Chtěla by ses přidat?“

„A co z toho budu mít?“ šla radši rovnou k věci. Kdyby dostala pertl za každého chlapa, který sám sebe považoval za dar lidstvu od samotné Matky a myslel si, že mu žádná neodolá, už by z ní byla bohatá panička.

Zrzoun měl ale obchodního ducha. „Něco určitě, když budeš hodná,“ zacinkaly mu mince v dlani. „Pro začátek se s námi pojď napít.“

Proklouzla za ním do lokálu. Když si člověk odmyslí ten obličej, uvažovala, tak ten panáček vlastně nevypadá zle. Dneska by mohl být jeden z těch lepších večerů.

V krčmě snad nezbývalo jediné volné místečko a hlučelo tam jako na tržišti. Největší šrumec byl u velkého stolu vpředu, a právě tam její společník zamířil. Snad se chtěl opravdu nejprve napít na kuráž, snad se chtěl hostinského přeptat na volný kamrlík. Jenže v tu chvíli zvedl hlavu muž ve středu hloučku a v Marije by se krve nedořezal.

Světlovlasý důstojník se nedíval na ni – alespoň zatím ne. A ona na pohled do jeho očí – Matko, ty oči! – nehodlala čekat. Vyškubla se překvapenému zrzkovi, vrazila do dalšího muže, který jí stál v cestě, a vyřítila se z lokálu.

Zastavila se teprve o tři ulice dál. Opřela se dlaní o zeď a pozvracela si špičky děravých bot. Pak ještě hodnou chvíli popadala dech. 

Nakonec si setřela z obličeje zbytky slin a slz a narovnala se. Musí domů. Musí odtud zmizet. Musí… 

Bezradně vzlykla. Musí vydělat nějaké peníze a neutopit je všechny v kyselém ředěném víně. Několikrát se zhluboka nadechla a nešikovně zkusila zkroutit ústa do podivné grimasy. Nakonec se jí podařil alespoň zpola přesvědčivý úsměv. Uhladila si vlasy, ohlédla se a na nejistých nohou vykročila na opačnou stranu, k přístavu.

***

Tychko

Původně se Tychko vlastně vypravil do Tarkova domu pod lesem, jenomže jeho přítel nebyl doma. Kiro doma spal jako špalek a Tychko už měl slinu na korbel vína, a tak po krátkém rozmýšlení zamířil do jediné krčmy ve vsi. Šlo spíš o větší chalupu, ale Tychko beztak neměl s čím srovnávat. Posadil se v zastrčeném koutě, o jeho společnost beztak nikdo dvakrát nestál. Tu a tam ho někdo pozdravil, hlavně ti, co si od něj na nedělním trhu kupovali misky a lžíce, ale do dlouhých hovorů se nehrnuli. Obvykle mu to nevadilo, jenže už pár dní nepromluvil s živou duší, pokud tedy nepočítal Kira, a ten se moc počítat nedal. Takže usrkával víno po malých doušcích, aby mu ten jediný korbel vydržel déle, poslouchal aspoň šum hlasů a zachmuřeně přemýšlel o životě.

Zrovna si říkal, že by se měl pomalu vrátit domů, když vtom se rozrazily dveře tak prudce, až práskly o stěnu. Hovor utichl a většina očí se obrátila k příchozímu. 

Ve dveřích stál Tark a při své výšce je skoro celé vyplňoval. Voda mu kapala z obočí na tváře a stružky se vinuly po ramenou pláště. Měl by se honem zahřát, napadlo Tychka, nebo to odstůně.

Přítomnost jednoho z mála lidí, kdo jeho společnost vyhledávali, Tychka povzbudil. Osmělil se a zavolal: „Tarku! Poď, vypijem, ať nenastydíš!“ 

Jestli se s Tarkovým příchodem hovor utišil, nyní v krčmě zavládlo ohlušující ticho. Tark se k nemu pomalu obrátil. Tychko nedovedl popsat výraz v jeho tváři – číst v kulatých očích místních lidí mu dodneška činilo obtíže. Cítil ale, že se neděje nic dobrého. 

Několika dlouhými kroky se Tark ocitl těsně u něj. Dveře do lokálu zůstaly otevřené a ledový vítr jimi dovnitř chlístal kapky deště. 

„Pročs říkal svý ženě, aby nechodila do panskýho domu?“ zeptal se nakonec bezvýrazně. 

Tychko zaraženě mlčel, protože to bylo to poslední, co čekal. 

Tark netrpělivě uhodil dlaní do rozviklaného stolu a trochu vína vyšplíchlo z poháru. „Něco jsem se ptal! Já řikal Syvne, aby vona nechodila by na Březovej vrch,“ napodobil posměšně Tychkův přízvuk. „Tos mi řek, když jsme spolu pili. Proč?“

„Já – já nepamatuju,“ vykoktal Tychko.

Vyšší muž se naklonil až k němu a zasyčel mu do obličeje: „Protožes věděl, co se stane! Nevim proč ani jak, ale věděls to. A já myslel, že seš přítel.“

„Přítel já jo, ano!“ bránil se Tychko, ale v břiše se mu splétaly tvrdé uzly strachu a studu.

Tark se napřímil, několik okamžiků na něj shlížel a pak si odplivl na podlahu. „Myslel jsem si to. Myslel jsem, že mám přítele a nevěstu,“ vyštěkl. Pak se prudce nadechl a krátce přivřel oči, jako by se potřeboval ovládnout. Když je však znovu otevřel, po rozrušení v nich nebylo ani stopy; studily jako čepel nože. „Nevěstu mi dneska v Kruží pohřbili. Ani jsem se s ní rozloučit nemoh. Vypráskali mě votamtaď jak čokla. Vo nikoho z týhle proklatý vsi tam nestojej. A ty, Tychko, ty s tím máš něco společnýho. Nevim co, a asi se to nikdy nedovim. Ale doufám, že chcípneš sám někde v díře a nikdo ti nepříde ani na pohřeb.“

Tychkovi bušilo srdce jako kopyta sobího stáda v trysku. Denica je mrtvá? Proč, co se stalo? „Ale Zoran slíbil přece…“

„Zoran!“ Tarkův krátký ostrý smích zněl skoro jako vzlyk. „Už mi to začíná být jasný. Cos blekotal vo psaních a vo panskym domě. Je to všechno tvoje vina, slyšíš? Jenom tvoje!“

Tychkovi se zatočila hlava. Udělalo se mu zle. Vyskočil, nedopité víno nechal ladem na stole a vyrazil ke dveřím. 

„Jen běž, Tychko… před sebou neutečeš!“ doneslo se k němu, než mu uši zaplnil hukot větru a šum deště.

Zoran přitvrzuje, ale Graf mu nezůstává nic dlužný. Famir se pomalu, ale jistě stává onou obávanou šedou eminencí ze Čtyřměstí. Taky Marija už začíná připomínat tu dámu, kterou známe a nenávidíme.

A Tychko… No, Tychko, skoro to vypadá, že už žádného přítele nemáš.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *