29. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Dneska nás čeká poslední kapitola. Po ní už je na řadě jenom epilog, který nás ještě o pár let přiblíží k době, v níž začíná kniha Na kraj světa. Moc se vám omlouvám. Nezasloužili jste si to. Dlužím vám něco s duhou a jednorožcem.

Jevgenija

Lonzo šel klidným houpavým krokem, Gavril na kozlíku držel opratě a Jevgenija seděla vzadu ve voze. Před očima měla stále Anastáziinu tvářičku zkroucenou pláčem. Děvčátko nechápalo, proč musí zůstat doma. Ani Jevgenija si tím nebyla docela jistá, ale Gavril řekl, že to tak musí být. Štěstí, že dokázal všechno sám zařídit; na ni samotnou toho bylo moc. To Gavril se dohodl se Zoranem na jejich odjezdu, udělil rozkazy služebnictvu, ukryl nemalou část majetku – prý pro všechny případy – a postaral se o zásoby na cestu. Na ní zůstalo jen rozloučit se s Anastázií, ačkoli to rozhodně nepovažovala za snadný úkol.

Dcerčiny rysy se pomalu rozpily a na jejich místě se objevila Syvne. Hleděla na Jevgeniji s výčitkou v očích a v náruči držela Kira. Najednou k ní natáhla paže s děcke. Tak si ho vezmi, když o něj tolik stojíš, řekla cizím hlasem. Já už ho nepotřebuju, jsem mrtvá. Mrtvá jako ty. Jevgenija potřásla hlavou, aby vidinu zaplašila. 

Cesta ubíhala pomalu, s vozem to ani jinak nešlo. Jevgenija se v sobě snažila vykřesat alespoň jiskřičku radosti z nadcházejícího shledání s bratrem a jeho rodinou, ale příliš se jí nedařilo. Nebyla to už ani tak bolest ze ztráty přítelkyň, co ji tížil; spíš neurčitý temný vír všech velkých i drobných událostí, který ji táhl pod hladinu a bránil jí svobodně se nadechnout. Až tohle všechno skončí, bude jí líp, to věděla jistě. Jen netušila, co všechno by přesně mělo skončit a jak. Gavril však měl plán, jak se zdálo, a ona se ochotně svěřila do jeho rukou. Potřebovala se o někoho opřít, na vlastní mysl se poslední dobou nemohla příliš spoléhat. 

Vtom Lonzo zafrkal, Gavril zaklel a vůz zastavil. Žena se napřímila. „Co se děje?“

„Na cestu spadl strom, aby ho Země pohltila! Do rána musíme být v Hůrkách. Zkusím ho odtáhnout stranou.“

Jevgenija věděla, že by mu nebyla nic platná, a tak zůstala sedět. Uvažovala, jestli to není znamení, že se mají vrátit domů. Najednou kůň zaržál a zatancoval na místě. Vůz sebou škubl do strany. Gavril vykřikl a ozvala se tlumená rána. 

Jevgenija polekaně vyhlédla z vozu právě včas, aby viděla velkého zarostlého chlapa, jak vytrhl jejímu muži z břicha jeho vlastní zdobenou dýku. Pak ho uchopil za vlasy, jediným jistým pohybem mu proťal hrdlo a obrátil se k ní, zkrvavený nůž v ruce.

Nezmohla se ani na výkřik, natož na útěk. Jako omámená zírala na krev řinoucí se z Gavrilova krku. Vrah přistoupil k vozu. 

„Je mi to líto, paní,“ prohlásil doopravdy skoro omluvně, „ale to víte, bližší košile než kabát.“

Necítila skoro nic, jen škubnutí. S úžasem a téměř nepřítomně hleděla na další rudou záplavu, která tentokrát stékala po jejím plášti až na lem šatů. Díky, Matko, že je Anastázie doma v bezpečí, pomyslela si, než se zhroutila přes postranici. 

***

Ulla

V budově vesnického shromáždění to bzučelo jak ve větvích rozkvetlé třešně. Za lepšího počasí by obyvatelé Mokrého Dolu čekali na Zorana venku na návsi, děti by mezi nimi pobíhaly a výskaly. Dnes ovšem z nebe stále padal jemný déšť, který budil dojem, že se každým okamžikem změní ve sníh, a tak se všichni ještě rádi ukryli před tím nečasem. 

O pobíhání a výskání tak nemohlo být řeči, ostatně ani ten šum nezněl tak bezstarostně jako jindy. Ve vzduchu se chvělo napětí a snad i strach. 

Ve vsi už pochopitelně nebyl nikdo, snad s výjimkou nemluvňat, kdo by nevěděl, že panstvo z Březového vrchu je pryč. Co se však přesně stalo, to nikdo netušil. 

„Slyšela jsem vod Lofarky, že prej mladej pán zamordoval paničku, a pak i sebe,“ zaslechla vykládat Idu. Ušklíbla se. Vysoká a hubená holka s jazykem ostřejším než kdejaký nůž. Kdyby Ulla chtěla být laskavá, řekla by, že je to děvče na vdávání, ale pravdou bylo, že Ida už byla na vdávání hezkých pár let a nezdálo se, že by se na tom mělo něco změnit.

„Proč by to dělal?“ namítla Jena, tichá dcera statkáře Murata.

Ida si odfrkla. „Kdo ví, proč panstvo dělá, co dělá? Z něj nikdy nic dobrýho nekoukalo.“

„A krom toho,“ přidala se další a spiklenecky ztišila hlas, „Zoran poslal pro gardu, ne? Rudý pláště si nepozveš jen tak.“

Ulla bezděčně přikývla, i když slova nebyla určena jí. Skutečnost, že zástupce Společnosti povolal na pomoc dva z gardistů, kteří nad Hůrkami dohlíželi na nakládku stříbrné rudy, rozhodně naznačovala  cosi nekalého. 

Mumlání v zadních řadách se náhle změnilo, zašustily pláště, ozvalo s šoupání nohou po podlaze. Ulla se ohlédla, přesvědčená, že se Zoran konečně uráčil poctít je návštěvou. Byl to však jen Tark. Pradlena si soucitně povzdechla. Chudák mužskej. Napřed mu v Kruží veselku odmítli, a nakonec přišel o svou milou docela. Kromě toho slyšela, že se minulý týden zle pohádal s Tychkem. Beátě to řekl její muž, který celou věc viděl u Karema v krčmě na vlastní oči. Tark prý Tychka obvinil, že jeho nevěstu zabil on. Ulla tehdy mávla rukou a řekla Beátě, ať nemluví hlouposti. Ale teď, když viděla Tychka, jak se s Kirem na rukách snaží dočista splynout se stěnou a jak se vyhýbá Tarkovu planoucímu pohledu, už si tolik jistá nebyla. Ne snad, že by Tychka považovala za vraha, ale kdo ví, jestli nešlo o nějaké neštěstí. 

V následujícím okamžiku se dveře rozlétly a dovnitř napochodovali oba gardisti. Jejich rudé pláště okamžitě uťaly veškerý hovor. Za nimi se nesl Zoran a v patách mu šli dva lidé a dvě děti. V silném muži, který nevěděl, co s rukama, poznala Ulla Joska, štolbu z Březového vrchu. Jeho ženu Brygidu znala z trhu a malá buclatá holčička ve spravovaném kabátku byla nejspíš její dcera. Za ručku se jí držela druhá, ještě menší. Ta byla ovšem oblečená o poznání vybraněji a zpod kloboučku se jí drala záplava dočista bílých vlásků. Ulla překvapením vydechla. To musí být slečna Anastázie, panská dcerka. Co ta tady dělá?

Maličké procesí zvolna dorazilo až do přední části. Josko s Brygidou a dcerkou se postavili stranou, Zoran se postavil na stupínek a pokynul malé Anastázii, aby se k němu připojila. Brygida ji jemně postrčila a holčička, bledá a vážná, zaujala místo vedle něj. Oba gardisti zůstali stát krok za Zoranem, kamenné pohledy upřené kus nad hlavy přítomných. 

„Drazí sousedé!“ začal zástupce Společnosti jako vždy zvučným hlasem, ačkoli dnes toho rozhodně nebylo třeba. Shromáždění bylo tiché jako hrob. „Jak jistě víte, došlo v posledních měsících v naší malé a klidné vísce k několika politováníhodným událostem. Tou poslední a bezpochyby nejtěžší ranou se stal skon pána a paní z Březového vrchu.“

V davu překvapeně zašumělo. Tak je to přece pravda, pomyslela si Ulla. Zalétla pohledem k děvčátku. To ani nehnulo brvou.

„Je mou povinností vám nejen oznámit tuto strašnou zprávu, ale rovněž představit vám všem Anastázii, paní na Březovém vrchu.“ Anastázie jeho slova kvitovala mírnou úklonou hlavy, tak vážně, že by to za jiných okolností působilo komicky. „Protože paní Anastázie přišla na svět až po posledním sčítání lidu, mají zde přítomní příslušníci gardy za úkol nejen vyšetřit ono hrozné neštěstí, ale také potvrdit pokračování panského rodu z Březového vrchu. Je snad na zdějším shromáždění někdo, kdo má pochybnosti o tom, že paní Anastázie je dcerou Gavrila a Jevgenije?“

Ani kdyby Zoran neobdařil vesničany výhrůžným pohledem, nenašel by se nejspíš nikdo, kdo by chtěl cokoli namítat.

„V tom případě z moci mně svěřené Společností potvrzuji Anastázii coby paní na Březovém vrchu a do jejích sedmnácti let se ujímám poručnictví nad ní a jejím domem.“

Ulla slyšela, jak se nemálo mužů i žen prudce nadechlo. Opatrně se rozhlédla, ale přesně jak očekávala, většina lidí se dívala do země a nikdo se zřejmě nechystal promluvit. Nic by však za to nedala, že se jim hlavou honí totéž co jí. Proto tedy přišly rudé pláště na shromáždění. Potvrdit Zoranovu moc nad panským domem. Zdálo se, že zástupce Společnosti neponechal nic náhodě. Nyní se mu otevírají dveře k nezanedbatelné části Anastáziina dědictví. Smrt Gavrila s Jevgenijí mu musela přijít vhod. Snad až příliš vhod… 

„Paní Anastázie musí být jistě posledními událostmi vyčerpaná,“ uklonil se holčičce. „Rád bych proto požádal její služebnictvo a vážené příslušníky gardy, zda by ji mohli bezpečně doprovodit domů.“

Zoran počkal, než Anastázie v doprovodu rudých plášťů i Joska a jeho rodiny opustí budovu. „A nyní bych vás chtěl požádat, milí sousedé, abychom konečně nechali celou tuhle politováníhodnou záležitost za sebou.“ Jeho slova sice zněla přívětivě, ale pohled mu ztvrdl a hlas zněl přísně, spíš příkaz než uklidnění. „Věřím, že těžkým časům je konec, že naše ves bude vzkvétat jako dřív a nikdo, opakuji nikdo nebude do našeho malého společenství vnášet nepohodu a svár tím, že by se snad k oněm nešťastným událostem ještě někdy vracel. Jak jsem dnes ráno říkal i váženým příslušníkům gardy, opravdu by mne zarmoutilo, kdyby snad se mnou v tomto někdo nesouhlasil.“

Nechal výhrůžku vyznít do chvíle ticha, než pokračoval s obvyklými záležitostmi jako kteroukoli jinou neděli. Ulla se nejistě rozhlédla. To má být jako všechno? V nejedné tváři kolem četla stejný zmatek a nepochopení. Ovšem narážka na rudé pláště byla zřetelná a jasná. Kdo nechce mít potíže, bude ode dneška dělat, jako by se ve vsi vlastně nic zvláštního neudálo. Dospělí o tom nebudou mluvit, děti zapomenou. A za pár let tomu nejspíš uvěří všichni. Tak už to v lidských hlavách chodilo. Paměť je vrtkavá přítelkyně a ráda se přikloní k tomu, kdo drží v rukou moc.

A je to. Všichni, kdo měli být z cesty, taky z cesty jsou, a Zoran dosáhl svého. Teď už ho čeká jenom klidný život v blahobytu, který nikdo a nic nebude narušovat. No ne?

A nás čeká epilog. Protože ho není moc, a téhle kapitoly vlastně taky ne, objeví se tady už zítra. Bude v něm ještě trochu zoufalství… ale taky trochu naděje.

Aspoň kousek.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *