30. kapitola – epilog

knihy Sen o oskeruši

O čtyři roky později

Marija

Letní odpoledne se vítalo s večerem, když se Marija kus cesty před Mokrým Dolem rozloučila s kupci, kteří pokračovali dál do Hůrek. Loučení to nebylo kdovíjaké. Kupci byli rádi, že se zbavili ženské bez pertlu v kapse, a jí zase nebudou chybět jejich nenechavé ruce, kterýma si brali svou odměnu za to, že ji po cestě strpěli. 

Posadila se do vysoké trávy pod stromem a chladila si oteklé nohy. Jakmile jí došly peníze, kterých beztak měla poskrovnu už od začátku, kupci ji dál nenechali jet na voze. Celou cestu až od Prvního soutoku musela šlapat bosa. Ubohé nožky, pomyslela si, takové jste bývaly pěkné. 

Uvažovala, kam se vydat jako první. Jestlipak je Darius pořád u Ully? Při pomyšlení na syna se jí sevřelo srdce. Chvílemi bez něj nemohla vydržet, jindy se zase děsila pohledu do jeho očí. Možná by měla napřed zajít za Jevgenijí. Snad ji u sebe nechá ve službě. Mohla by se třeba i pořádně umýt.

Určitě bude muset navštívit i Tychka, ale to se jí chtělo ještě méně. Dodnes se nedokázala vyrovnat s tím, že se jí nepodařilo přivést Syvne zpátky. Nevěděla, zda jí to Tychko bude vyčítat, a vlastně na tom nezáleželo. Sama si to vyčítala až dost. 

Tak odpočívala, přemýšlela a snad i na okamžik usnula, když na ni náhle padl stín. Polekaně vyskočila a stanula tváří v tvář Zoranovi.

„Slyšel jsem od kupců povídačky, že ses vrátila do zdejšího kraje, ale nechtělo se mi jim věřit. Copak, život městské paničky tě omrzel?“ Přejel ji pohledem odshora dolů, schválně pomalu, aby to nemohla přehlédnout. 

Sklopila oči, spíše aby skryla vzdor než pokorně. „Chtěla jsem se vrátit už dávno, jenže jsem neměla prachy na cestu.“

„Bylas pryč dlouho, Marijo.“ Pohled mu ztvrdl. „Tady už na tebe nikdo nečeká.“

„Darius…“

„Darius ze všech nejméně. Stará se o něj Ulla. Nebude mít ani tušení, kdo jsi, stejně jako nemá ponětí, kdo je Tychkův syn nebo Gavrilova dcera. Je to tak pro něj lepší, a jestli ti záleží na jeho bezpečí, necháš ho při tom. A kromě toho kam bys ho uložila? Na dno lahve? Nebo v lese do mechu?“

„Myslela jsem… Snad by mě na Březovém vrchu vzali do služby.“

Skoro ji nenechal domluvit. „Ani nápad! Anastázie další služebnictvo nepotřebuje. Josko na tom sice už není moc dobře, co na něj spadl v lese strom, ale Brygida je jako rybička a ta její malá už taky kus práce zastane.“

„Anastázie? Copak Jevgenija s Gavrilem…“

„Oba jsou mrtví. A já jako poručník paní Anastázie ti říkám, že jí žádní darmožrouti v domě nechybí.“

Marija zůstala jako opařená. Mrtví? Poručník? Co se tu pro Matčiny slzy dělo, zatímco byla pryč?

„Takže jestli nemáš lepší plán,“ pokračoval Zoran posměšně, „můžeš se zase klidit. A radil bych ti, abys držela jazyk za zuby, pokud o ně nechceš přijít. Přinejmenším.“

„Co? Proč? O čem?“ vyhrkla popleteně. Vůbec nechápala, o čem to Zoran mluví.

Na svou tloušťku překvapivě rychle vymrštil ruku a popadl ji otylými prsty pod krkem. „Nedělej hloupou, ty huso! O tom, co se stalo, než jsi odjela.“ Povolil stisk, ale pořád ji nepouštěl. „O tehdejších událostech u nás ve vsi nemluvíme. Je vidět, že si ráda přihneš, tak tě varuji předem. Drž se dál ode mě, od Ully, od Tychka i od Březového vrchu a nemel tou svojí nevymáchanou hubou, rozumíš? Jinak budeš koukat, jak rychle si najdu důvod, proč povolat na jednu ožralou tulačku gardu z hor.“

Pustil ji, obrátil se a prostě odešel, nestála mu ani za odpověď. Bezradně se rozhlédla a přemýšlela, co dělat. Vrátila se sice domů, ale její domov byl pryč. 

Nakonec počkala na kraji lesa až do soumraku a pak se pomalu vydala zadem k návsi. Přede dveřmi Ullina domu zaváhala. Nerozešly se tehdy právě v dobrém. Nakonec však sebrala odvahu a tiše zaklepala. Po chvilce se ozvaly kroky a dveře se otevřely.

Pradlena na ni několik okamžiků hleděla, než se jí v očích objevilo poznání. „Ty…?“ Ustaraně se ohlédla přes rameno, pak vyšla na zápraží a zavřela za sebou. „Myslela jsem, že už se nevrátíš.“

„Nebylo to jednoduchý,“ zamumlala Marija se sklopenou hlavou. „Ale teďka jsem tady.“

Ulla se podívala stranou a zapřela si ruce v bok. „A co já s tim?“

„Chci vidět Daria.“

„Spí.“

„Tak ho vzbuď!“

Teď na ni pradlena teprve pohlédla. „A proč bych to dělala? Aby viděl cizí špinavou ženskou?“

„Je to moje dítě!“ Jen s obtížemi se bránila slzám bezmoci a vzteku.

„Nepovidej! Ty sis taky vzpomněla, že máš dítě? Na tos měla myslet dřív.“

„Nemůžeš mi bránit!“ pokusila se Ullu obejít a protlačit se ke dveřím, ale statná žena ji nepustila. 

„To teda můžu, a taky budu. Co s nim chceš dělat? Kde bude spát? Co bude jíst? Co mu dáš na sebe?“

„Však já najdu, kde mě vemou do služby…“

„To si myslíš?“ Ulla se nevesele zasmála a pak její pohled změkl. Ztišila hlas. „Koukej, holka. Je mi to líto, ale… věci se změnily. Vim, žes vodešla pomoct Syvne, a bylo to vod tebe moc hezký. Jenže…,“ ostražitě se rozhlédla, „Zoran ti to nevodpustí. Každej, kdo s tim měl tehdá co do činění – každej splakal nad vejdělkem. Gavril s Jevgenijí jsou mrtví, prej je lapkové přepadli, ale kdo ví? Tychkovi nezbyla krom synka živá duše, nikdo s nim ani slovíčko neprohodí. Tarkovi dočista přeskočilo, a Zoran vyhrožoval každýmu, kdo by vo tom všem jenom ceknul. Myslí si, že je pán na Březovým vrchu. Nic bych za to nedala, že se pěknejch pár cetek z panskýho domu přestěhovalo do jeho chalupy.“

Marija polkla slzy. To bylo ještě horší, než si myslela. „Tady přijdeš leda k ouhoně. Jestli tě nekde vemou do služby a nebude jim vadit děcko, pro mě za mě si pro něj přijď. Ale dej na mě, tady v kraji se k tobě nikdo nebude chtít znát.“

Marija se odmlčela. Sbírala síly. „Mohla… mohla bych ho vidět?“ zašeptala nakonec.

Ulla zaváhala, ale nakonec zavrtěla hlavou. „Vzbudila bys je. A k čemu by to komu bylo dobrý? Běž si po svejch, holka. Seš mladá, začni znova někde jinde. Tady tě nic dobrýho nečeká.“ Zvedla ruku, jako by se Mariji chtěla dotknout, ale nakonec jen pokývla hlavou, otočila se a zmizela uvnitř.

Počkala, než za dveřmi ztichnou šouravé kroky. Pak obešla dům, postavila se na špičky a nakoukla oknem do světnice, mdle osvětlené dohasínajícím ohněm z pece. Stála tam dlouho, tak dlouho, až jí nohy zdřevěněly a srdce zkamenělo. Pak se odvrátila, otřela si dlaněmi suché oči a vykročila na cestu k Hůrkám.

***

„Tak co, stálo to s ní za to?“

„Za tu trochu jídla a vína tak akorát!“

Ještě zaslechla hrubý smích, než za ní zapadly dveře. 

Dvorek za hůreckou krčmou páchl hnijícími zbytky jídla a močí. Marija byla zpátky v rodném kraji, ale bylo jí to úplně k ničemu. Musí se vzchopit a usadit se. Musí dokázat Ulle, že za něco stojí. Musí… 

Odevzdaně si povzdechla. Musí vydělat nějaké peníze a neutopit je všechny v kyselém ředěném víně. Snad jednou… ale dnes to nebude.

***

Brygida

Na rozpálené plotně kamen zvolna probublávala řídká zeleninová polévka. Nemá smysl vybít slepice, říkala si Brygida. Zima na krku, třeba někdo onemocní, a pak se dobrá slepičí polévka sejde. I když Joskovi nepomohla, připomněla si s hořkostí. A ona sama taky nemládne… 

Zrak jí zabloudil ke kuchyňskému stolu, kde se bělovlasá hlavička skláněla k hnědovlasé; slečna Anastázie ukazovala Anielce obrázky v knížce a četla jí, co se u nich píše. Aspoň děvčata jsou jako rybičky. Dělalo jí jen trochu starost, co si počnou, až tu Brygida nebude. Jistě, o jejich bezpečí si velkou starost dělat nemusela. Zoran by byl sám proti sobě, kdyby dovolil, aby se slečně Anastázii třeba jen vlásek zkřivil. A pořád tu je zlato, které pán s paní ukryli v domě – o tom Zoran nic neví a Brygida ani její muž na ně jaktěživi nesáhli. Ale jestlipak tu, chuďátka, všechno kolem domu zvládnou? 

Je pravda, že Anielka už kus práce zastane. S hrdostí spočinula pohledem na dcerce. Bodejť by ne! Však už jí napřesrok bude deset. V kuchyni se umí otáčet, o zvířata se postará, i síly má dost, není žádné tintítko.

To slečny Anastázie je jak za pertl soli, dokonce i když se vezme v potaz, že má o dva roky míň. Vysoká je sice dost, zato hubená, člověk by skoro myslel, že ji tu Brygida nekrmí. Kdyby ji tak viděli u stolu! Ale zas má tuhý kořínek, to ona jo. A myslí jí to, lištičce. 

„Jéje,“ rozesmála se Anielka a zapíchla prst do jedné z ilustrací. „Tenhleten, co se právě rozplác v blátě, vypadá zrovna jako Kiro! A kdy vůbec zasejc přijde Kiro?“

V Brygidě by se krve nedořezal. 

Tak dlouho už ty malé nemluvily o ničem z toho, co se tenkrát stalo. Doufala, že se jim to z hlaviček všecko vykouřilo. Slečna Anastázie už ani rodiče skoro nevzpomínala. Syvne a Mariju nikdy nezmiňovaly. A o těch dvou malých capartech, co kdysi bývali na Březovém vrchu skoro jako doma, dávno ani slůvko nepadlo. Brygida tomu byla ráda. Ještě by tak chybělo, aby se některá z nich před Zoranem podřekla! Brygida se mu pokaždé dušovala, že si děvčata na nic nepamatují.

Sama ovšem tu a tam ve vsi Daria viděla, když chodila na trh nakupovat. Zůstával u Ully, šaty čisté – aby ne, u pradleny –, ale seprané do tenka, a zamračený chodil jako loupežník, zdálo se, že se jakživ neusměje. 

O Syvnině děcku neměla dlouho zprávy, zaslechla jen, že Tychko začal pracovat ve stříbrném dole nad Husími Blaty. Říkala si tehdy, jestli ten jeho svišť není ještě malý, aby byl celý týden doma sám, ale předpokládala, že na něj tu a tam dohlédne Ulla. Jinak se o ně však nezajímala, zdálo se to tak bezpečnější, zvlášť se Zoranem neustále za zády. 

Při pomyšlení na otylého zástupce Společnosti se otřásla hnusem. Jeho pravidelné návštěvy z duše nenáviděla. Pokaždé slídil po celém domě, strkal ten svůj nechutný nos do každé komory a skříně. Neštítil se vyptávat slečny Anastázie, kolik má nových šatů – ta mu ale vždycky jen ukázala, jaké matčiny róby jí Brygida neuměle přešila a zabrala – a na závěr, když poslal děvčata pryč, vždycky ještě Brygidě tím svým úlisným hlasem vyhrožoval, co všechno jí provede, jestli se mu bude stavět na odpor. Takže vzato kolem a kolem, Brygida neměla žádnou zvláštní touhu navazovat staré známosti, a o Kirovi tak vlastně pár let skoro neslyšela.

To se změnilo až letos. Tychko začal na tržišti prodávat zeleninu – měl ji pěknou, to se musí nechat, však taky Brygida sama tenkrát vybírala pro Syvne pěkné sazeničky a radila jí, kam je vysadit – a malý Kiro mu pomáhal. Vypadal, pravda, trochu neduživě, ale jinak vyrostl ve veselého, zvědavého kloučka. To se ví, že se s nimi nikdo ze vsi raději moc nevybavoval, ale zeleninu u nich už brzy nakupoval kdekdo, třebas zdráhavě. Ani ona sama nakonec neodolala, když viděla ty kulaťoučké hlávky zelí, jak se na ni zrovna smějí. Tychko ovšem ani půl slova zbytečně neutrousil, a malý Kiro – inu, nezdálo se, že by ji vůbec poznal. 

Tak co to pro Matčiny slzy do té Anielky dneska vjelo? Horečně přemýšlela, co odpovědět. 

„Kiro?“ zopakovala nejistě slečna Anastázie a zamračila se. „Kdo… kdo je Kiro?“

Brygida zatajila dech.

Anielka zamrkala a tázavým, mírně zmateným pohledem vyhledala matčinu tvář. Brygidu zaštípaly v očích slzy. Chtěla něco říct, aspoň zavrtět hlavou, ale připadala si dočista zkamenělá.

Anielka nakrčila nos. Po chvilce se zasmála a bezstarostně cukla ramenem. „Vlastně ani nevim.“

Někdy se člověk dokáže sebrat ze dna a jít si za svým, i když mu nikdo pořádně nepomůže. Ale když mu místo pomoci ještě druzí hážou klacky pod nohy… No, pak už se z toho dna těžko vyhrabe. Spadnout dolů je tak snadný, a vydrápat se nahoru kolikrát i nemožný.

Ale jak jsem slíbil, je tu i malej kousek naděje.

Protože jasně, děcka rychle zapomínají. Ale jestli to tak má být, Osud je zase jednou svede dohromady, i kdyby se měl Zoran třeba vzteknout.

Protože si kdykoli můžete otevřít Na kraj světa a žít ten příběh dál.

Protože, jak jednou řekl Kiro: „Příběhu, ve kterém žiješ, píšeš konec jen ty sám.“ Syvne s Tychkem, Marija, Gavril s Jevgenijí – ti všchni už svůj příběh dopsali. aždý sám ten svůj, i příběhy všech ostatních navzájem, propletené jako vlákna pavučiny.

Ale Kira, Daria a Anastázii jejich příběh teprve čeká.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *