4. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Než začnete číst:

  1. Předchozí kapitolu najdete tady.
  2. Kdo chtěl, asi to už udělal, ale pro jistotu znovu odkazuji na Trigger Warnings.
  3. Zabloudili jste sem omylem a nevíte, o čem je řeč? O fantasy sérii Ve stínu oskeruše se dozvíte více zde, o tomto prequelu, který vychází pouze zde na blogu, potom tady.

Všechno? Tak jo, jdeme na to. Enjoy ^^

Syvne

Další den při rybolovu se Tychko opravdu snažil zjistit, co měla Syvne předchozího večera na srdci. S opravdovou starostí v hlase ji přesvědčoval, že mu může svěřit cokoli. Dívka ale dělala hloupou, předstírala, že neví, o čem mluví, a v duchu se plísnila za svou upovídanou pusu. Předpokládala, že za to vše mohla únava, spolu s úlevou nad tím, že všichni šťastně dorazili na druhý břeh Ledové řeky. Teď, když si odpočinula, neměla ani náhodou v úmyslu vysvětlovat, na co se chtěla zeptat. Měla trochu špatné svědomí, že má před svým ženichem tajemství. Přece jí nikdy neukázal nic než vlídnost a pochopení. Ale tohle je něco jiného, přesvědčovala se umíněně. Nikdo nechce bláznivou nevěstu. Tychko se v dalších dnech ještě několikrát pokusil zavést na její nedokončenou větu řeč, ale postupně na to zapomněl. Nebo v to alespoň Syvne doufala.

***

Na pastvinách zavládlo krátké léto. Na několik málo týdnů bylo možné odložit huňaté kožešiny a na vlasy si uvázat pestrobarevný šátek. Syvne si tyhle dny vždycky vychutnávala. Všechny volné okamžiky využívala k toulkám po travnatých pláních, obdivovala vytrvalé barevné kvítky nebo hejna káčátek na jezeře. Tolik barev, tolik života. Nepotrvá dlouho a její svět zase pokryje bílá jiskřivá přikrývka.

Koncem léta jí však už procházky nepřinášely radost a pokoj. Místo toho cítila v hrudi svíravý tlak, jako by se měla brzy rozloučit s někým, koho už nikdy neuvidí. Často se přistihla, jak stojí nehnutě na místě a zírá na poslední barevné trsy vřesu ve snaze nesmazatelně si je vrýt do paměti. 

I Tychko si všiml změny v její náladě.

„Copak je s tebou, má milá? Vypadáš, že tě něco trápí.“

„Ale nic, to nic není,“ usmála se nepřesvědčivě. „Obyčejná podzimní chandra.“

Tychko jí s chápavým úsměvem položil ruku kolem ramen a usmál se na ni.

„Vím, jak máš léto ráda. Ale zato pomysli, co nás v zimě čeká,“ mrknul na ni. Ano, tuhle zimu nastane jejich velký den. Léto sice končí, ale i tak je na co se těšit. Syvne se začala usmívat upřímněji. Tychko se rozhlédl kolem, ve tváři tak trochu užaslý výraz.

„Jen si představ… Až se sem příště vrátíme, budeš mojí ženou.“

Syvne se odvrátila a kousla se do rtu. Já už se sem nikdy nevrátím, projelo jí hlavou.

„Musím jít,“ vypravila ze sebe místo toho a vykročila k táboru. „Nejvyšší čas chystat Kruh.“

***

Přechod Ledové řeky, na jaře na severní travnaté pláně a na podzim do jižních lesů, brala Syvne odjakživa jakou přirozenou a neodmyslitelnou součást života. Neznamenal pro ni nic víc, než jeden den ostrého pochodu mrazivým větrem. Všechny strašidelné zkazky o smrti uprostřed ledové pustiny považovala za pohádky pro děti, jako něco na hony vzdálené jejich klanu a skutečnému životu.

Tentokrát ji ale s vykročením na zamrzlou hladinu sevřel děs stejně mrazivý jako led pod jejími válenkami. Zakolísala a musela se rychle zachytit saní, podél kterých šla, aby neupadla.

Co když mě Núm nepustí, pomyslela si s hrůzou. Co jestli mě radši zahubí tady na Ledové řece, než aby mě nechal jít, opustit můj domov, moje rodná stáda? Co když stáhnu všechny s sebou do záhuby?

Zadívala se dopředu, na záda mužů a žen lopotících se před ní, na děti zachumlané do kožešin na saních, na houpavý krok zapřažených sobů. Silou vůle zatlačila strach někam do vzdáleného kouta mysli. Jakmile dokázala zase rozumně myslet, dech se jí uklidnil a do nohou se jí vrátila síla. Všechno bylo jako jindy. Jen ona sama věděla, že její kroky krátí ledovou pláň naposledy. Nebyl důvod, proč by dnešní cesta měla být jiná než ostatní.

Dny na cestě střídaly dny odpočinku a klan i jeho stáda se pomalu, ale nezadržitelně přibližovaly k řídkým lesům, kde se sobi budou celou zimu pást na mechu a lišejníku. Spolu s tím se blížil i den svatby. Bylo rozhodnuto, že nastane tři dny potom, co se klan utáboří na zimních pastvinách. Syvne zaměstnávala své nervózní ruce posledními přípravami a věděla, že ani Tychko na tom není jinak. Každý den znovu do omrzení kontroloval saně nebo prováděl další a další zbytečné úpravy na dávno hotovém stanu a zařízení.

***

Třetí den pobytu v zimním táboře matka vzbudila Syvne dlouho před úsvitem a sestra ji hned objala.

„Dneska se vdáváš!“ vypískla nadšeně a začala ji tahat z lůžka. „Vstávej, Syvne, tak vstávej přece! Nechceš prospat vlastní svatbu!“

„To by snad ani nešlo,“ pousmála se Syvne a v duchu si pomyslela, že by to bylo krásné, kdyby mohla svatbu prospat. Byla tak napjatá, že jí bylo skoro špatně.

„Žádný strach, holčičko,“ řekla jí matka chlácholivě a začala rozkládat na lůžko všechny části svatebních šatů. „Postaráme se o tebe.“

Syvne jen bezmyšlenkovitě vstávala, sedala, otáčela se a zvedala ruce podle toho, jak ji matka se sestrou tahaly a postrkovaly, a nechala se obléci jako plátěná panenka s kachním zobákem místo hlavy, s jakou si hrávala jako děcko. Opravdu se to děje, opakovala si v duchu zaraženě. Já se vdávám. Čekala, že bude mít větší radost, že se bude od samého rána usmívat od ucha k uchu. Místo toho se cítila odtržená od svého těla, které oblékali a česali, jako by jí ani nepatřilo.

„Tak, a je to,“ tleskla matka spokojeně a poodstoupila, aby si dceru pořádně prohlédla. Pak se pyšně usmála.

„Jsi překrásná,“ prohlásila dojatě. „Nejkrásnější nevěsta pod sluncem.“

Sestra horlivě přikyvovala. „Sluší ti to, sestřičko. Všichni muži budou Tychkovi závidět. Máš sbaleno?“

Syvne tupě přikývla. Všechen majetek měla nachystaný v brašnách, s jejichž zdobením a výšivkami strávila tolik času.

„Dobře,“ řekla matka a znova tleskla rukama. Syvne ji začínala podezírat, že to dělá proto, aby si sama dodala odvahy. „Tak si vezmi šátek a utíkej za Yaktim. Jistě už na tebe čeká.“

Syvne si přehodila květovaný šátek přes hlavu tak, že jí zakrýval skoro celý obličej, a beze slova vyklouzla ven. Z otvoru v šamanově stanu už stoupal hustý bílý dým z jeho vzácných bylin. Zhluboka se nadechla a vešla dovnitř. Stáhla si šátek dozadu a chvíli jí trvalo, než si po jasném světle třpytivého sněhu zvykla na přítmí, které ve stanu panovalo. Nejdříve nikoho neviděla.

„Pojď dál, dítě,“ ozval se skřípavý hlas ze zadní části stanu. Syvne opatrně přešla po správné straně od ohniště, dávajíc dobrý pozor, aby cestou nepřekročila ani sebemenší provázek. Yakti pochvalně přikývl a podal jí šálek rojovníkového čaje. Syvne se posadila a upila. Okamžitě cítila, jak se jí útrobami rozlévá teplo a s ním i klid.

„Dnes odejdeš z domova,“ podotkl Yakti, když se napil a odložil šálek vedle svého šamanského bubnu.

„Ano,“ přikývla Syvne nepřítomně s očima upřenýma na hladinu čaje. Ale šaman ještě nedomluvil.

„Je to jen první krok na daleké cestě. Brzy přijde čas, aby se tvé nohy vydaly do míst, která tvé oči už viděly.“

Dívka k němu zvedla poplašený pohled. Yakti na ni hleděl klidně, s náznakem úsměvu.

„Ty sny… Je to pravda?“

„Co jestli je pravda, má milá?“

„Všechna ta místa… jsou skutečná? Musím je jít hledat?“

Šaman se znovu napil a pečlivě postavil šálek zpět.

„To je spousta otázek, a z nich jsi vyslovila jen některé. Jsou někde ta místa z tvých snů? Ty rozkvetlé louky, šťavnaté pastviny, stráně prozářené sluncem? Ano. Musíš je jít hledat? Ne.“ Yakti se na chvíli odmlčel a upřel na ni pronikavý pohled. „Ale půjdeš je hledat? Ano.“

Syvne se zachvěla, i když ve stanu bylo teplo. „Půjdu?“ zašeptala.

Yakti vážně přikývl. „Půjdeš, Syvne, půjdeš. A tvůj muž půjde s tebou, a ten, kdo se k vám připojí v domě, postaveném Matkou, i ten s tebou půjde. Bude to těžká pouť, bez domu, bez stáda. Mnoho získáte a mnoho ztratíte. Ale taková je píseň Osudu. A teď jdi do svého stanu a čekej na svého ženicha.“

Syvne poslouchala s narůstajícím zmatkem. Co je tohle za svatební proroctví? Měla se přece dozvědět něco o svém manželství, o svém domově, o svých dětech! Nakonec to nevydržela.

„A co náš svazek? Co naše děti?“

Yakti ji nepokáral, že neuposlechla jeho slov. Jen si povzdechl, jako by se této otázce býval chtěl vyhnout.

„Tvůj muž tě bude milovat víc než Matku, a ty ho budeš milovat do posledního dechu. Tvůj syn, sémě snu, dítě sněhu a ledu, bude strádat v jižních krajích, ale Matčina síla ho uzdraví. Až dospěje v muže, budou v jeho moci veliké věci. A teď už jdi,“ pobídl ji s truchlivým výrazem. 

Syvne nechápala, proč ji nechtěl svou předpověď dát. Jí se zdála báječná. Tedy až na to strádání, ale když to nakonec dobře dopadne, tak si s tím nějak poradí.

„Děkuji ti, Yakti,“ poklonila se zdvořile, když vstala, přehodila si šátek přes hlavu a s úsměvem opatrně vyšla ze stanu.

Syvne dostala své svatební proroctví a je spokojená. Jak by také ne? Dítě, velká láska… Zní to skvěle. A navíc je to všechno pravda. Ach, věštby jsou tak ošemetná věc!

Zaujal vás příběh, ačkoli jste ještě nečetli ani jeden z knižně vydaných dílů série Ve stínu oskeruše? Můžete si je pořídit třeba tady.

Comments are love!!! ^^

předchozí kapitola

další kapitola

3 thoughts on “4. kapitola”

  1. Aaaaah další kapitola! Já se na tyhle sobotní kapitoly těším jak.. hm.. víc než Syvne na svojí svatbu? Takhle k Vánocům je úžasný číst o zasněžených pastvinách a samozřejmě hlavně o sobech! Jako vždy to bylo krásné počtení, děkuju za něj, rozzářilo mi den:D

  2. Ha. A proč mě jako teda ty jo nenapadlo, že to jeho strádání může mít co dělat s tím, odkud je, dokud se to tady neřeklo? 😀 Chudák malej sněhulák tající… Co přitom jaro a tak miluje… (Vůbec mi teď myšlenky při tom přirovnání neskočily k Olafovi z Ledového království. Vůbec. 😀 )

    1. No jo, to by bylo těžký uhodnout… a kdo ví, jestli to ve skutečnosti souviselo. Podle mě měl prostě alergii 😀 To asi ví jenom Osud :p

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *