5. + 6. kapitola

knihy Sen o oskeruši

(protože se mi nepovedlo během svátků přidávat kapitoly podle plánu, a za to se vám všem moc omlouvám. Ale jedeme dál! 🙂 )

Než začnete číst:

  1. Předchozí kapitolu najdete tady.
  2. Kdo chtěl, asi to už udělal, ale pro jistotu znovu odkazuji na Trigger Warnings.
  3. Zabloudili jste sem omylem a nevíte, o čem je řeč? O fantasy sérii Ve stínu oskeruše se dozvíte více zde, o tomto prequelu, který vychází pouze zde na blogu, potom tady.

Všechno? Tak jo, jdeme na to. Enjoy ^^

Tychko

Svatba byla jeden velký úspěch. Sníh jiskřil, rolničky zvonily, sobi v zápřahu měli vyrovnaný krok. Nevěsta byla překrásná, v barevně vyšívaných šatech lemovaných kožešinou a s čelenkou na lesklých černočerných vlasech. Když Yakti svázal jejich ruce, zářila úsměvem, jako by svatba s Tychkem bylo to nejlepší, co ji mohlo potkat. A o chvíli později, když spolu poprvé zpívali ve svém vlastním, maličkém Kruhu, zatočila se Tychkovi hlava nejen z omamné vůně bylin vhozených do ohně, ale i z pocitu sounáležitosti, jaký nikdy předtím nepoznal a který naplnil celou jeho duši. V tu chvíli sotva dokázal uvěřit svému štěstí. Když se u hostiny posadil podle tradice na cíp Syvniných šatů, aby mu neutekla, ta uličnice doopravdy předstírala, že se snaží vstát a uprchnout. Tychko se neubránil úsměvu. To byla celá ona.

Stůl se prohýbal pod pokrmy a nápoji a všichni svatební hosté jim přáli tolik štěstí, blahobytu a dětí, že by to i na tucet rodin bylo moc. Bylo to příjemné, ale Tychko nedokázal myslet na nic jiného, než jak si svou ženu odveze na saních do jejich nového stanu.

Nakonec se přece jen mohli zvednout od zdánlivě nekonečné hostiny. Syvne se usadila na saně, sestra jí podala její brašny a matka jí přikryla tvář šátkem.

„To aby ti pohled ani náhodou nepadl na tvůj starý domov,“ připomněla jí s úsměvem. „Teď už je tvé místo jinde.“

„Starej se o naši dceru dobře,“ napomenul její otec Tychka naoko přísně. Tychko vážně přikývl.

„Udělám všechno pro to, aby se jí vedlo dobře a nic jí nescházelo,“ ujistil ho. „Nemusíte mít starosti, otče.“

A pak už se posadil vedle své ženy a pobídl soby. Rolničky se vesele rozezněly a Tychko hnal spřežení pěknou oklikou kolem celého tábora. Syvne, i když nic neviděla, radostně výskala a smála se při té divoké jízdě. Nakonec zastavili na místě, kde Tychko připravil s pomocí přátel těžkou dřevěnou konstrukci pro stan. Uvnitř už rozmístil všechno skromné vybavení jejich nového domova. Zbývalo zakrýt tyče stanu kožešinami, které přivezla Syvne. Nebyla to lehká práce, ale ani jeden z nich nezahálel a brzy měli hotovo. Syvne rozdělala oheň a Tychko jí obřadně sundal z hlavy šátek, ač se jí při práci z tváře dávno svezl. Šťastně se na ni zadíval a nedočkavě ji políbil.

„Vítej doma, má milá. Ať tě Núm v našem příbytku ochraňuje a nenechá ohni pod tvýma rukama vyhasnout,“ usmál se na ni a hrdě se rozhlédl po stanu. Syvne sledovala jeho pohled a pak ho objala.

„Je to tu dokonalé,“ pochválila jeho dílo. Tychkovi se zdálo, že upřímně. Proto nechápal, proč vzápětí její radost pohasla a proč rozpačitě uhnula pohledem. Vzal její tvář do dlaní a jemně jí zvedl hlavu.

„Copak je ti, slunce moje? Copak tě trápí v tenhle šťastný den?“

Syvne zoufale vzdychla. „Budoucnost, to je to, co mě trápí.“

Tychko z její odpovědi nebyl o moc moudřejší, ale cítil, že by měl její neklid nějak zahnat. Co by to byl za muže, aby nedokázal zbavit svou ženu starostí o budoucnost?

„Dostala jsi od Yaktiho nepříznivou předpověď?“ zeptal se s obavami. Svatební proroctví byla většinou radostná a plná naděje. Předpověděl snad šaman jeho Syvne něco jiného?

„Jak se to vezme… Yakti předpověděl, že budeme jeden druhého velmi milovat a že budeme mít syna,“ odpověděla Syvne pomalu. Syna? zarazil se Tychko. Jen jednoho? Ale nahlas své pochybnosti nevyslovil. Bylo mu jasné, že Syvne trápí ještě něco jiného a byl odhodlán přijít tomu na kloub.

„To zní jako dobré zprávy. Tak z čeho jsi smutná?“

„Postavil jsi pro nás tak krásný domov, a já mám strach, že v něm dlouho nepobudu.“

„Co to říkáš? Trpíš snad nějakým neduhem?“ zadíval se na ni pozorně a snažil se nalézt sebemenší známku toho, že by se Syvne mělo být něco v nepořádku. Její nejasná slova ho znepokojovala.

„Ale kdepak, nic takového,“ pousmála se Syvne, ale úsměv vypadal nuceně. „Ani nevím, od čeho pořádně začít.“

Sklopila pohled ke svým rukám a na chvíli se odmlčela. Tychko se snažil nedávat najevo svou netrpělivost, i když v duchu ji pobízel, aby pokračovala.

„Poslední rok se mi zdají sny,“ začala nakonec pomalu vyprávět, s pohledem stále upřeným na své bílé ruce. „Jsou v nich místa, jaká jsem jakživa neviděla. Pastviny plné zelené trávy a pestrých květů, sluncem vyhřáté skály, husté lesy s hebkým zeleným kobercem pod stromy… A já jsem na těch místech. Je to můj domov. Z každého takového snu procitnu a mám pocit, že se musím okamžitě vydat do těch míst.“

Tychko ji poslouchal s čím dál větším zmatkem. Neuměl si ani představit ty daleké snové země, o kterých mluvila, ale jedno clonou jeho zastřené mysli přece jen proniklo.

„Chceš odejít?“ zeptal se nevěřícně. „Dnes jsme měli svatbu a ty už myslíš na odchod?“

Syvne k němu poplašeně vzhlédla.

„Co? Ne! Samozřejmě, že ne,“ ohradila se rychle. „Totiž… Vlastně ano, svým způsobem, ale – ale jde o to, že…“

„Že co?“ pobídl ji netrpělivě. Syvne sebou trhla a obrátila k němu skoro až vyděšený pohled. Tychko si povzdechl.

„No tak, moje milá,“ pohladil ji po vlasech. „Můžeš mi říct všechno. Nějak si poradíme. Věř mi.“

„Yakti mi předpověděl, že tam odejdeme spolu, do těch míst. Ty a já,“ vypravila ze sebe nakonec tichým hlasem.

Tychkovi vířily myšlenky v hlavě jako vločky při sněhové bouři. Nechce odejít, nechce mě opustit, radovala se jedna. Odejít? Kam? Proč?! zděšeně se ptala druhá. Zrovna když měl začít náš společný život, povzdechla si třetí.

„Jestli to tak má být, tak to tak bude,“ zamumlal nakonec odevzdaně a pevně ji objal. „Představoval jsem si sice, že budeme žít tady, s našimi lidmi a stády, ale Yakti se nikdy nemýlí. A já s tebou půjdu, kam bude třeba.“

„Mám strach,“ zašeptala do huňaté kožešiny límce jeho kabátu.

„Neboj se, slunce moje. Budeme spolu,“ ujistil ji bezmyšlenkovitě a v duchu přemítal, jak se to stalo, že se jeho svět otočil vzhůru nohama.

* * *

Přešly krátké, temné dny nejhlubší zimy a světla začínalo znovu přibývat. Tychko se Syvne si zařídili svůj domov útulně a pohodlně a o plánech na odchod do záhadných, neznámých krajů se nezmiňovali. Věnovali se svým každodenním pracím a večer spolu uléhali v radostném úžasu pod jednu kožešinu. Čas plynul a Tychko si pomalu začínal zvykat na uklidňující rytmus manželského života, když se jednoho dne vrátil z rybolovu a jeho žena ho čekala ve stanu celá zrůžovělá rozpaky.

„Tychko!“ vrhla se mu kolem krku hned, jak se protáhl dovnitř.

„Copak je, má milá? Přihodilo se něco?“ Tychko pocítil slabý náznak znepokojení. Tušil, že se něco děje, ale nedokázal dost dobře rozeznat, jestli to něco je dobré nebo špatné. Syvne vypadala šťastně, ale zároveň trochu i jako by měla na krajíčku. Odtáhl ji od sebe na délku paží a pátravě se jí zahleděl do tváře.

„Nečekala jsem to tak brzy,“ vypravila ze sebe s nejistým úsměvem a pohladila se po břiše. „Ale… Matka nám dala dítě.“

Tychko na ni zůstal koukat a v první chvíli mu její slova nedávala žádný pochopitelný smysl. Dítě? Jim? Cožpak jsou na něco takového připraveni? Ale ano, jistě musí být, vždyť měli svatbu. Sjel bezděčným pohledem na její břicho. Samozřejmě na něm nic zvláštního neviděl. Ale každá žena a dívka je dcerou Matky, asi takové věci pozná, svým vlastním, záhadným způsobem. Pak si uvědomil, že na ni už příliš dlouho mlčky zírá. Syvne se začala pod jeho pohledem rozpačitě ošívat. Rychle se vytrhl ze svých myšlenek, sevřel ji v náručí a zatočil ji dokola, jak jen to stísněný prostor jejich malého domova dovoloval.

„To je báječná zpráva,“ široce se na ni usmál a políbil ji. Cítil, jak z ní opadla většina nervozity.

„Ale je tu ještě něco,“ pípla nesměle a ten tón byl u ní natolik nezvyklý, že se Tychko zarazil.

„Myslím, že bychom měli odejít ještě před tím, než se stáda vydají na sever.“

„Odejít? Ale proč bychom – oh.“

Tychko málem už zapomněl na její sny a na plány vydat se do podivných dalekých zemí. Ale jak bylo vidět, Syvne nezapomněla.

„Yakti řekl, že se mnou půjdeš jen ty,“ zamumlala Syvne a provinile sklonila hlavu. „A kdybychom se vydali s ostatními na sever, museli bychom s odchodem čekat do příštího podzima a tou dobou se náš syn už narodí.“

Tychko se maně pozastavil nad tím, s jakou jistotou pronesla náš syn, ale jinak mu myšlenky vířily kolem nadcházející cesty. Co všechno budou s sebou potřebovat? Nebo spíš – co všechno si s sebou budou moci vzít? Jistě neponesou celý stan. Vtom si uvědomil, že se na něj žena dívá tázavě, vyčkávavě.

„Promiň, co?“ překvapeně zamrkal a přemítal, jestli přeslechl nějakou otázku.

Syvne se kousla do rtu.

„Půjdeš? Se mnou?“ zeptala se tiše, s pohledem upřeným kamsi mimo něj.

Tychko vzal její tvář do dlaní a přiměl ji zvednout hlavu.

„Co je to za otázky? Jistě, že s tebou půjdu. Už jsem ti přece řekl, že s tebou půjdu třeba na kraj světa,“ pousmál se na ni. I když ho představa odchodu z domova a cesty kdo ví kam naplňovala obavami, být se Syvne bylo to nejdůležitější. Ještě více nyní, když věděl, že pod srdcem nosí jejich syna.

Jeho krásná žena se na něj s úlevou usmála. „Ach, Tychko. Jak jsem si tě jen zasloužila?“

„To já jsem si zasloužil tebe,“ políbil ji na špičku nosu. „Nejspíš svojí klidnou a trpělivou povahou. A teď pojď, dáme si čaj.“

Syvne

Syvne překvapilo, s jakou samozřejmostí Tychko souhlasil s jejím šíleným nápadem. Předpokládala, že k tomu pomohla i šamanova předpověď. Ale i tak! Sama byla z myšlenky na tu dalekou neznámou pouť vyděšená a přitom Tychko vypadal, jako by ho to netrápilo ani v nejmenším. Přijal to tak, jako všechno – klidně a vyrovnaně. Syvne mu tenhle rys skoro záviděla. Ačkoli to celé byl její nápad, nedokázala ze sebe setřást nervozitu, neustále si vše přemílala v hlavě, myšlenky na odchod a na to, co bude potom, jí nedávaly spát.

Opustíme všechno a všechny a vydáme se do zemí, o nichž ani nevíme, jestli jsou opravdu skutečné, pomyslela si překvapeně jednoho večera, to je úplně jako zemřít. Ta myšlenka jí okamžitě začala připadat pošetilá, ale nedokázala se jí zbavit. Nakonec se s ní svěřila svému muži. Tychko ji znovu překvapil tím, že se jí nevysmál.

„Něco na tom je,“ souhlasil po delším zamyšlení a usmál se na ni. „Ale v tom případě bychom se toho neměli bát. Cožpak smrt není znovuzrození v náruči Matky a začátek nového života? Přesně takové to bude i pro nás. Stanou se z nás noví lidé, čeká nás nový život.“

Syvne se zarazila. Takhle o tom nepřemýšlela, ale musela uznat, že Tychko má pravdu. Vděčně ho objala.

„Co bych bez tebe dělala? Hrozně mě to všechno děsilo, ale máš pravdu. Může to být začátek něčeho krásného a vzrušujícího.“

„Bude to rozhodně začátek,“ přikývl. „A čeho, to už bude záležet na nás.“

Hned se pustili do přemýšlení, co s sebou, kdy vyrazit a kudy se vůbec dát. Syvne navrhla, že pro začátek by mohli sledovat slunce a hvězdy stejným způsobem, jako při cestě ze severu zpět na zimní pastviny. V duchu si přitom představovala přesně tuhle cestu a najednou si skoro až s fyzickým trhnutím uvědomila, jak moc to bude jiné.

„Sobi!“ vykřikla se zoufalým výrazem. Tychko přestal mluvit v polovině věty a udiveně se na ni podíval.

„No, sobi,“ zopakovala nešťastně. „Nemůžeme vzít s sebou soby!“

„Ovšem, že nemůžeme,“ přikývl Tychko pomalu. „Na jihu jim není místo. Nesmíme je odvést z jejich pastvin někam do neznáma, to by bylo proti smlouvě.“

Určitě mu to bylo jasné celou dobu. Ale Syvne to došlo až teď a nedokázala si to vůbec představit. Bylo jí z toho úplně do pláče. Sobi, to bylo jídlo, přístřeší, teplo – život. Její svět byl se stády odjakživa nerozlučně spjatý, stejně jako nekonečné sněhové pláně a mrazivý vzduch na tvářích.

„Ale – ale jak můžeme bez nich?“

„Nějak si poradíme. Lidé v jižních krajích jistě žijí bez sobů celý život a taky to nějak zvládnou.“

„Jestli tam vůbec žijí lidé,“ škytla Syvne bezútěšně. Ve svých snech vídala rozkvetlé louky a hluboké lesy, skály tyčící se vysoko k nebi, hopsající potoky a pomalu plynoucí řeky, vídala ty nejpodivuhodnější obrazy – ale ani jednou jedinkrát nespatřila tamní obyvatele. Najednou jí celý ten podnik začínal připadat jako hrozně špatný nápad. „Kdo ví, co se tam potuluje za příšery.“

„Ale jdi, ty hloupá,“ pousmál se na ni něžně. „Jsou tam určitě lidi jako ty nebo já. Možná žijí jinak, než jsme zvyklí, ale v jádru jsou jistě úplně stejní.“

Syvne se pomalu nechala ukonejšit a nejhorší strach jí postupně odplouval z duše, zatímco v duchu znovu děkovala Númovi za Tychka.

***

Dny se dál prodlužovaly a nezadržitelně se blížil čas, kdy slunce nezapadne za zasněžený obzor, ale zůstane na něm jen krátkou chvíli odpočívat, než znovu vyrazí na svou dlouhou pouť. Den, kdy se klan i se svými stády vydá na letní pastviny.

Syvne a Tychko o tom dlouho diskutovali, často až do pozdních nočních hodin, kdy seděli na lůžku a s živou gestikulací si šeptali své argumenty, aby nebudili spáče v okolních stanech. Nakonec se rozhodli odejít potají. Nač se loučit? Jejich bývalé rodiny by je nepochopily. Všichni by se snažili rozmluvit jim jejich bláznivý plán a oni věděli, že jsou pevně rozhodnuti. Neměli chuť strávit poslední týdny a dny, které jim v klanu zbývaly, hádkami a sváry. I tak neměli času nazbyt. Bylo třeba naplánovat, co vezmou s sebou, kde budou spát, co budou jíst. Bez sobů to všechno vypadalo nevýslovně složitě. Dohodli se alespoň, že vezmou lehké lovecké saně a čtyři ze svých psů, aby nemuseli všechen náklad nosit sami. O jejich soby se klan jistě postará.

Jednoho rána šla Syvne kolem Yaktiho stanu s náručí klestí, když se zevnitř ozval jeho suchý, šustivý hlas:

„Syvne… Pojď za mnou, má milá.“

Syvne se překvapeně zastavila a ne poprvé se zamýšlela nad tím, jak je možné, že Yakti prakticky neopouští svůj stan s výjimkou Sedmého dne, a přitom vždycky přesně ví, co se kde šustne. Bezradně se rozhlédla kolem, jak honem nevěděla, co si počít se svým nákladem. Nakonec otýpku prostě položila vedle vchodu do stanu, sehnula se a protáhla se dovnitř.

„Není čas,“ zasípal starý šaman bez úvodu a gestem ruky jí naznačil, aby zůstala stát. „Musíte odejít ještě dnes.“

Dívka zůstala stát jako opařená. Dnes? Ale vždyť ještě nejsou připraveni, nevědí, kam jít, nemají sbaleno…

„Více připravená už nebudeš,“ odpověděl Yakti, jako by byla promluvila nahlas. „Neboj se. To, co zvládneš vzít s sebou, bude vše, co budeš potřebovat. A především – pokud zůstaneš, tvůj syn zemře hned, jak se narodí. Vezmi svého muže a spěchej, ať jsi daleko odsud, než nastoupí noční šero; jedině tak dorazíš ve správný čas na správné místo. Tady máš byliny pro váš Kruh. Nedělej si starosti, že jich je málo. V noc, kdy se narodí tvůj syn, ať Tychko posbírá pět druhů, které uvidíš ze svého lože. Uchovej z nich i semena. To budou byliny, které budeš pálit v Kruhu ve svém novém domově.“

Syvne jen tupě přikývla, neschopná slova, převzala si svazek suchých rostlin a podvědomě si položila dlaň volné ruky ochranitelsky na břicho. S tím se otočila k odchodu. Před východem ze stanu se ale zarazila a obrátila se zpět k šamanovi.

„Proč to všechno? Proč tyhle rady? Já – nechápej mě špatně, jsem ti vděčná za pomoc. Ale – copak to není…“ Syvne sklopila hlavu a jen s velkým úsilím ze sebe zahanbeně vypravila další slova. „Copak to není zrada klanu, odejít? Zrada… samotného Núma?“

Yakti se na ni konejšivě usmál.

„Tvůj syn je důležitější než celý náš klan. I Núm to ví. A teď už běž, mé dítě. S nikým se neluč a odejdi. Ať tě Matka provází.“

Syvne popleteně poděkovala a vyběhla ze stanu. Otýpku chrastí nechala ležet tam, kde ji odložila, a utíkala ke svému stanu, až jí jiskřivý sníh odletoval od podrážek.

Tychko byl právě na vrcholu stanu a kostěnou škrabkou z kůže seškraboval nánosy sněhu a námrazy, aby nepopraskala nebo se pod jejich tíhou nepropadla. Normálně to byla ženská práce, ale Tychko trval na tom, že Syvne ve svém stavu nepoleze po výškách. Syvne to připadalo pošetilé, ale velmi milé. Teď ale na podobné myšlenky neměla čas.

„Tychko! Tychko, pojď sem!“ zavolala na něj bez dechu a rukou ho netrpělivě pobízela k sobě.

„No, copak je?“ usmál se na ni Tychko, jakmile sklouzl na zem, a vzal její tvář do dlaní.

Syvne na něho upřela doširoka otevřené oči. „Musíme odejít. Hned!“

Tak co, taky žijete bez sobů celý život? A jak to vlastně zvládáte?! Já tím například ohromně trpím… Ale každopádně. To byly slíbené dvě kapitoly a současně konec první části, která se odehrává v Syvnině a Tychkově domovině. Nyní je čas vydat se na cestu… Ale nebojte se, nebude dlouhá.

Tedy, ona bude poměrně dlouhá, ale nebudu ji až tak extra dlouze popisovat, protože zajímavého se během ní stane pomálu. Vlastně jen jedna pořádně zajímavá věc, hihi.. 🙂 Dokonce si myslím, že ty dvě nebo tři krátké „kapitolky“, které se odehrávají po cestě, scrvknu do jedné – té příští.

Zaujal vás příběh, ačkoli jste ještě nečetli ani jeden z knižně vydaných dílů série Ve stínu oskeruše? Můžete si je pořídit třeba tady.

Nezapomeňte, comments are love!!! ^^ (Booket na to nezapomíná a já ji miluju… No jo, takhle to holt, vážení, funguje. Buďte jako Booket.) (Just kidding.) (Ale ne tak úplně.) (This is getting out of hand.)

předchozí kapitola

další kapitola

2 thoughts on “5. + 6. kapitola”

  1. Aaaaa další skvělé kapitoly! Svatba byla krásná.. všechny ty tradice a kožešiny a SOBI, to se tak hezky čte! Taky bych samosebou preferovala život se soby, ale venku je necelý cenťák sněhu a to bych jim udělat nemohla… Těším se na další části (sice pravděpodobně s časem bude ubývat sobů, ale nějak to zvládnu)😁 A jsem velmi poctěna! Souhlasím, buďte jako Booket! (moje ego tady narůstá, je to nebezpečný😂)

  2. Ah, koukám, koukám, že zatímco se děje život, tak tady mezitím přibyly ostatní kapitoly… a už před takovou dobou ☺️ To jsem teda opozdilec a kaju se, protože mě přitom i tenhle příběh moc zajímá a ještě jsme spolu tenkrát řešili, že tu ještě přitom nebyl celý a co budu dělat 😀 Každopádně se teda zase postupně pustím do čtení. I proto, že se mi v podstatě konstantně stýská. ☺️ A komentáře budou! 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *