7. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Než začnete číst:

  1. Předchozí kapitolu najdete tady.
  2. Kdo chtěl, asi to už udělal, ale pro jistotu znovu odkazuji na Trigger Warnings.
  3. Zabloudili jste sem omylem a nevíte, o čem je řeč? O fantasy sérii Ve stínu oskeruše se dozvíte více zde, o tomto prequelu, který vychází pouze zde na blogu, potom tady.

Všechno? Tak jo, jdeme na to. Enjoy ^^

Tychko

Byl to zvláštní pocit, kráčet zasněženou krajinou a široko daleko nevidět živou duši. Jen Syvne na saních a čtyři psi v zápřahu. Tychko věděl, že jeho žena je perfektně schopná jít po svých, ale říkal si, že toho si ještě užije do sytosti, tak proč by si trochu neodpočinula a nešetřila síly. Cesta jim zpočátku ubíhala docela hezky, svým vlastním, monotónním způsobem. Mnohadenní pouť přes bílé pláně pro ně nebyla ničím novým, zásob sušeného masa i ryb měli prozatím dostatek a tady na jihu bylo vždycky dost dřeva na oheň. Tychko dokonce hned první večer přisekl pár silnějších větví na konstrukci, která lépe vyhovovala jejich maličkému přístřešku než postranní tyče od velkého stanu, které s sebou vzali původně. Stísněný prostor jejich příbytku měl navíc tu výhodu, že se v něm snadno udrželo teplo až do rána.

Jejich putování jim ale přinášelo jiné, nové výzvy, o kterých se Tychko dříve ani nezamýšlel. Soustředil se na praktické věci, jako je jídlo a přístřeší, postupně ale zjišťoval, že ho překvapují věci, kterým původně nevěnoval ani myšlenku. 

Tak například když nadešel první Sedmý den na jejich cestě. Teprve když Syvne nachystala Kruh, uvědomil si Tychko, že jim chybí jedna důležitá věc. Nemohli samozřejmě obětovat soba a natřít si tváře jeho krví – kromě toho i kdyby s sebou měli svoje stádo, zabít soba jen kvůli dvěma lidem by bylo hrozné plýtvání. Než stihl vůbec začít uvažovat o tom, jak tenhle problém vyřešit, Syvne vytáhla nůž, bez zaváhání se řízla do dlaně a vlastní teplou krví pomazala Tychkovi čelo. 

„Co to děláš?!“ chytil ji starostlivě za ruku, nyní celou rudou. „Zbláznila ses?“

„Nejsem snad Matčino stvoření, jako ten sob?“ pokrčila rameny, jemně vyprostila svou dlaň ze sevření jeho prstů a obarvila si i svůj obličej. „Vidíš – všechno potřebné máme s sebou, přesně, jak řekl Yakti.“

Jakmile se dostali dál na jih a začali čas od času míjet lidské příbytky, Tychko si s úžasem uvědomil, že lidé na celém světě nejspíš mluví ne jedním, ne dvěma, ale ohromnou spoustou různých jazyků. S místními se dorozuměli, i když s obtížemi – hovořili stejně, jako ti směšní kupci, co čas od času zavítali na zimní pastviny. Tychko ale soudil, že čím dále na jih, tím jim mluva tamních lidí bude připadat víc a víc cizí.

„Možná, že s lidmi v krajích z tvého snu se už nedokážeme domluvit vůbec,“ nadhodil jednou poté, co horko těžko sjednal s mužem z dřevěné chatrče výměnu kožešin za nějaké ty čerstvé potraviny. Sice se nakonec nějak dorozuměli, trochu slovy, trochu posuňky, ale na dlouhé rozhovory by to rozhodně nebylo.

„O tom už jsem taky přemýšlela,“ přiznala Syvne. „Ale Matka by nás určitě neposílala na zbytečnou cestu. Jistě se jejich řeč brzy naučíme, nebo třeba potkáme někoho, kdo bude rozumět nám, kdo ví?“

Tychko své ženě její důvěřivý, až lehkovážný přístup skoro záviděl. Před odchodem měla neustále z něčeho strach, ale od chvíle, co se vydali na cestu, jako by každým svým klidným úsměvem říkala: Však ono to nějak dopadne; Matka nám nedá ublížit. Tychko měl ale pocit, že on sám si to nemůže dovolit. Měl přece zodpovědnost za svou ženu a nenarozeného syna. Odkdy jsem vlastně přijal bez pochybností, že je to syn? pozastavil se v duchu krátce nad svými myšlenkami. Syvnina sebejistota byla přece jen nakažlivá.

A to byla hned další z věcí, která mu dělala starosti. Narození jejich dítěte. V klanu při téhle události pochopitelně vždycky pomáhaly ostatní ženy, ty, které už samy měly děti. To znamenalo, že on, jako muž, o celém procesu neměl nejmenší tušení a předpokládal, že Syvne na tom bude jen o málo lépe.

Ale Syvne samozřejmě nic nemohlo znepokojit.

„Ale jdi,“ smála se. „Sobům taky nikdo neradí, co mají dělat. Matka se jistě postará.“

Tychko si nemohl pomoct, ale byl by býval rozhodně klidnější, kdyby věděl, že se postará i někdo, kdo je vidět. Stejně s tím však nemohl nic dělat, zeptat se nebylo koho, a tak se snažil věřit Syvne a odsunout svoje obavy někam do zadních koutů své mysli. Konec konců, k čemu by Syvne bylo, kdyby věděla, že se mu v noci zdává o tom, jak její tělo leží na zemi, bílé a bezvládné, zatímco její dítě křičí do světa svou vůli žít? V čem by jí prospělo, kdyby se jí svěřil, jak se po nocích budí v potu a ubezpečuje se, že jeho žena spokojeně oddychuje vedle něj? Je to jen obyčejný strach z neznámého, přesvědčoval se. Přes sny, které ukazují budoucnost, je tady Syvne, a jestli ona je klidná, pokud jde o dítě a o jeho příchod na svět, pak bude určitě všechno v nejlepším pořádku.

***

Přešlo několik týdnů a začínalo být jasné, že se saněmi se už o moc dále nedostanou. Rozlehlé sněžné pláně přešly v hustý les a sněhu valem ubývalo, tu a tam už ze závějí vykukovaly trsy žluté trávy.

„Budeme se už pomalu muset rozhodnout, co vzít s sebou a co nechat,“ prohlásil Tychko, když pomohl saním přes vyčuhující pokroucený kořen. „O moc déle už nepojedeme.“

„Stejně moc věcí nemáme,“ poznamenala zamyšleně Syvne a složila si ruce na břiše, které se už začínalo viditelně vzdouvat. „Nejtěžší je stan, bez toho se budeme muset obejít.“

Tychko se rozhlédl. Pořád si nedokázal zvyknout na to množství stromů kolem sebe. Zdálo se mu, jako by byl neustále uvnitř.

„Kožešiny, nářadí, potřeby na lov,“ mumlal si zkusmo seznam potřebných věcí. Syvne se mezitím posadila na saně a začala si hrát se psy. Najednou vzhlédla.

„Mohli by nám pomoct, i když nepotáhnou saně,“ vyhrkla vzrušeně. „Mohli by nést náklad na zádech. Nebo ho táhnout po zemi za sebou.“

„No… nevím…“ Tychko se pochybovačně zadíval na psy. Kdo to kdy slyšel, aby nosili věci na hřbetě? Budou se jich chtít zbavit při první příležitosti.

„Asi to můžeme zkusit,“ uznal nakonec. Proč vlastně ne. V nejhorším to nepůjde.

„Začínáš být jako já,“ podotkla Syvne se spokojeným úsměvem, drbajíc každou rukou jednoho psa za ušima. „Neděláš si tolik starostí.“

Tychko se překvapeně zasmál.

„Nevěděl jsem, že si tolik všímáš mých starostí.“

„Žertuješ? Motaly se ti kolem hlavy jako bouřkový mrak! Kolikrát jsem si říkala, jestli z nich nezaprší. Ale už se začíná vyjasňovat,“ usmála se a podívala se k jeho hlavě, jako by tam opravdu viděla nějaké změny počasí. Tychko se musel usmát. Nikdo jistě nemá tak bláznivou a úžasnou ženu jako on. Sedl si vedle ní a pevně ji objal.

„Copak je?“ vzhlédla k němu s mírně zmateným pousmáním. Políbil ji na čelo.

„Vůbec nic. Jenom tě šíleně miluju.“

Syvne se zachichotala.

„To bych si prosila, když sis mě vzal za ženu,“ odpověděla prostořece, ale hned zvážněla. „I já tebe, slunce moje. Neumím si svůj život bez tebe vůbec představit.“

„To si nepředstavuj,“ poradil jí Tychko s hraným rozhořčením. „Nemáš dovoleno na takové věci ani myslet. Budu s tebou už napořád. S vámi,“ opravil se a položil ruku na její břicho. „S tebou a s maličkým.“

„Nebude věčně maličký,“ namítla Syvne se smíchem a šťouchla ho pod žebra. „Pokud bude po tobě, bude ho pořádný kus. A teď konec řečí, slunce je ještě vysoko a my před sebou máme dlouhou cestu.“

Tychko vstal a položil jí ruce na ramena.

„Jen zůstaň pěkně sedět, má milá. Nachodíš se ještě, až tě to bude mrzet.“

Syvne výjimečně neodporovala, jen se usadila pohodlněji. Tychko pobídl psy a otočil se na ni, ale než stihl vůbec něco říct, jeho žena, báječná, krásná a úplně jiná než kterákoli dívka, co kdy potkal, se na něj vřele usmála a dala se do zpěvu.

Ani nemusím nic říkat, pomyslel si, a rozumí mi líp, než kdybych mluvil celý den. Zaposlouchal se do jejího čistého hlasu a dál pravidelnými, trpělivými kroky odměřoval cestu za jejím snem.

***

Syvne

Syvne ztěžka kráčela travnatou plání. Krajina rovná jako Ledová řeka se prostírala do dáli, kde se vzdouvala ve skalnaté pohoří. Saně museli opustit už dávno a psi volně pobíhali kolem. I když jim nemohli poskytnout občasné přilepšení v podobě zbytků sobího masa, zatím byla smečka schopná nalovit si dostatek potravy. Ale Syvne tušila, že co nevidět přijde čas, kdy se zvířata vydají svou vlastní cestou. Nedělalo jí to velké starosti. Nápad, že by psi mohli nést část jejich věcí, se neosvědčil – hlavně proto, že s sebou neměli náčiní ani materiál, aby jim mohli vhodně upravit postroje. A tam, kam mají namířeno, nebudou psí spřežení potřebovat.

Syvne se rozhlížela kolem. I když po sněhu už dávno nebyly ani památky, ten sluncem zalitý kraj z jejích snů okolí zatím nepřipomínalo ani v nejmenším. V něm měly být husté lesy a bystré potoky. Tady nebylo nic než holá step. Bylo jasné, že před sebou mají ještě dlouhou cestu. Tím spíše, že se nyní pohybovali jen velmi pomalu. Museli se držet řeky, aby měli dostatek vody, a ta se stáčela a klikatila. Občas si cestu zkrátili od jednoho zákrutu ke druhému, ale vzdálit se více si přece jen netroufali. Kromě toho Syvne potřebovala často odpočívat. Občas mohli dostat nocleh v nějakém lidském příbytku, ať to byl stan nebo srub. Výhodou bylo, že když jeho obyvatelé viděli Syvne a její obrovské břicho, většinou jim neodmítli přístřeší ani něco k jídlu. Nezřídka odcházeli i se zásobami na další cestu. Málokdy se tak museli obejít bez ohně déle než tři nebo čtyři dny.

Syvne ucítila, jak se její syn pohnul, a celé břicho jí ztvrdlo jako kámen. Bezděčně vyjekla.

„Copak je?“ přitočil se k ní hned Tychko se starostlivým výrazem. Nepříjemný pocit odezněl.

„Eh… asi nic, nejspíš… Jenom se zavrtěl,“ zasmála se Syvne rozechvěle a znovu vykročila. „Nedělej si starosti.“

Tychko ji vzal za ruku a dál šel mlčky. Syvne se snažila nedávat nic najevo, ale v koutku duše přece jen pocítila strach. Desátý úplněk prošel před třemi dny. Už to nemůže dlouho trvat. Začínaly se jí zmocňovat pochybnosti. Co když to nezvládne? Snažila se mít na paměti, co jí Yakti předpověděl. Dostane se do svého vysněného domova, a dostane se tam i se svým synem. To znamená, že všechno dobře dopadne. Yakti se ještě nikdy nezmýlil, pokud věděla. A Matka se jistě postará.

***

K večeru se dostali na úpatí hor a pro Syvne bylo čím dál obtížnější skrývat svoje nepohodlí. Začalo to jako nenápadný svíravý pocit v podbřišku, který přicházel a zase mizel. Stačilo myslet na něco jiného a úplně si ho přestala všímat. Teď už to ale bylo nemožné. Sotva znatelné mravenčení přerostlo v bodání nespočetných jehliček a nakonec v křeče, které už nešlo přehlížet. Ten den nastal, ať už k dobrému či k zlému. Naneštěstí se zdálo, že horké dny a vlahé noci skončily. Jestli budou muset zrovna dnešní noc strávit pod širým nebem… 

„Tychko? Musíme najít nějaký úkryt.“

„Neboj se,“ usmál se letmo a nadhodil si vak na zádech. „Večer rozdělám oheň a záda ti zahřejí psi.“

Syvne mu stiskla ruku a druhou si položila na břicho. „Psi nebudou stačit.“

„Co? Ne– Chceš říct…? Právě teď?“ Tychko se s doširoka otevřenýma očima začal rozhlížet kolem sebe, jako by snad odněkud mohl vyskočit pohodlný stan a otevřít jim svoje vyhřáté nitro. Za jiných okolností by to Syvne rozesmálo. Teď jen přikývla.

„Právě teď,“ potvrdila. „Nebo přinejmenším dost brzy.“

„Ale – ale to nejde,“ protestoval Tychko nesmyslně. V jeho hlase zazněla panika. „Co budeme dělat?“

Syvne se několikrát zhluboka nadechla. Křeč odezněla.

„Budeme muset najít nějaké aspoň trochu bezpečné místo.“

Ušla ještě několik kroků a strnula. Matko drahá, pomyslela si, mě snad šálí zrak. Přímo za skalnatým výstupkem se jejím očím otevřel výhled na ústí do široké podzemní jeskyně.

„Třeba tohle místo,“ dodala chabě, hlas přetékající údivem.

„To snad není možné,“ vydechl Tychko, když stanul vedle ní. V tu chvíli jí zkroutila útroby další křeč. Opřela se o Tychka, ten ji chytil pod rameny a podepřel.

„Já bych se tu už moc nezdržovala,“ zasmála se Syvne vystrašeně, jakmile to šlo, a bez dalšího otálení vykročili k jeskyni.

Vnitřek byl prostorný, měl tvar poměrně nízké, ale široké chodby, která se dále větvila a její jednotlivé prameny se vinuly do temnoty kdo ví kam. V jedné z nich tekla voda. Tychko rozložil kůže k jedné ze stěn, usadil na ně Syvne a vydal se opodál k prameni. Sklonil se u něj a náhle tlumeně vykřikl.

„Co je? Co se stalo?“ polekala se Syvne. Ještě by chybělo, přesně v tuhle chvíli, aby se Tychkovi něco přihodilo.

„Nic, nic se nestalo. Jen… Ta voda je horká,“ odpověděl překvapeně. „No, možná ne přímo horká, ale dost teplá. Proto tu asi není zima.“

Není zima, vážně. Syvne pocítila úlevu. Od chvíle, co se ocitli v jeskyni, měla strach, že se o ni pokouší horečka. Čekala, že jí tady bude chladno a místo toho se cítila příjemně. Tedy alespoň pokud šlo o okolní teplotu. Jinak to, po pravdě řečeno, nestálo za nic. Bolest se s každou další vlnou stupňovala a když ji sevřela, nemohla už Syvne ani mluvit. Na druhou stranu zbytek její mysli podivně utichl a uklidnil se. Její tělo samo vědělo, co dělat. Všechno bylo tak, jak to mělo být. Byla si tím jistá.

„Pomoz mi to sundat,“ požádala Tychka. Ten hned přiskočil, viditelně šťastný, že má nějaký konkrétní úkol. S jeho pomocí se zbavila nepotřebných kusů oblečení. Nyní už jí s každým stahem splynul ze rtů hlasitý výkřik, který se odrážel ozvěnou od kamenných stěn. Netušila, jak dlouho to trvalo, bez výhledu na slunce či hvězdy čas ztratil svou důležitost a smrskl se na chvíle odměřované přívaly bolesti.

Nakonec se křeče posunuly níž a změnily se v neuvěřitelný tlak. Syvne si nemohla pomoci a musela mu vyjít vstříc. S námahou se přetočila na kolena a opřela se dlaněmi o zem. Byla připravená. Už neplýtvala energií na křik. Pevně semkla rty i víčka a napnula všechny síly k tomu, aby přivedla svého syna na svět. S prvním napnutím svalů ucítila na stehnech mokro a tlak se stal téměř nesnesitelným, jako by jí nějaká síla zevnitř drtila kosti. Všechny vědomé myšlenky ji opustily a vedena jakýmsi vzdáleným, samovolným věděním, opírala se neúnavně do každé další vlny bolesti, která se začínala zdát k nevydržení. Ruce se jí roztřásly vyčerpáním, ale z nejhlubších zásob vydolovala poslední zbytky sil a najednou přišlo uvolnění, vlhké a teplé, a skrz šumění v uších vzdáleně slyšela Tychkův užaslý a rozechvělý hlas:

„Máme syna!“

***

Tychko

Matko, pomoz nám, opakoval si v duchu Tychko. Cítil se bezmocně. Jeho žena trpěla a on nemohl dělat nic, než jí tu a tam otřít pot z tváře nebo jí dát napít. Nikdy by byl nevěřil, jaká těžká a nebezpečná práce je přivést dítě na svět. Syvne celou dobu tvrdila, že všechno dopadne dobře, že si tím je jistá. Ale Tychka se nyní začínaly zmocňovat pochybnosti. Je to vždycky takové? Má to trvat tak dlouho? Mají to být taková muka? Možná je něco v nepořádku, možná je Syvne nebo dítě v nebezpečí. Možná by měl něco udělat, ale pokud ano, neměl nejmenší tušení, co. Byl by nejraději vstal a odešel – co, odešel, spíše uprchl z jeskyně, daleko z dohledu i doslechu. Ale nemohl v tom Syvne nechat samotnou, i když jí k ničemu nebyl platný. Tak dál seděl u ní a užíral se strachem a nejistotou. A pak, když už se mu zdálo, že je mu i jeho vlastní kůže příliš těsná, se najednou stal ten neuvěřitelný zázrak a na hladké sobí kůži leželo dítě.

Bylo celé mokré, umazané od krve a Núm ví, od čeho všeho ještě, kůži mělo červenou a pomačkanou, ale dítě to bylo. Chlapec. Jeho syn.

Tychko udělal všechno, o co ho Syvne požádala, ale celou tu dobu si připadal jako ve snu. Nemohl z toho maličkého tvorečka spustit oči, ani ze své unavené statečné ženy.

„Je tak maličký,“ usmívala se Syvne na miminko, které se snažilo sát z jejího prsu. „A přitom má všechno, co má mít. To je ta nejúžasnější věc pod sluncem.“

„Je dokonalý,“ souhlasil Tychko a jedním prstem jemně pohladil dítěti černé vlásky. „Jak mu budeme říkat?“

„Byliny!“ vyhrkla Syvne. Tychko na ni zmateně pohlédl.

„No, byliny – ty to vlastně nevíš,“ pousmála se omluvně. „Yakti mi řekl, že v tu noc, co se narodí náš syn, máš natrhat pět bylin, které uvidím ze svého lůžka. To budou byliny pro náš Kruh.“

Tychko se rozhlédl po jeskyni.

„Byliny,“ zopakoval bezvýrazně. „Víš, nechci se Yaktiho nějak dotknout, ale možná přece jen tak úplně nevěděl, kde přesně–“

Syvne do něho netrpělivě šťouchla.

„Které uvidím , ne které uvidíš ty. Támhle,“ ukázala na jedno místo. Tychko se tam s ušklíbnutím obrátil, na rtech už připravenou nějakou blahosklonnou odpověď, a strnul překvapením. U stěny jeskyně, kam by byl přísahal, že se díval před chvílí a neviděl nic než holý kámen, rostlo několik trsů travin s drobnými fialovými kvítky. Ohromeně vstal a šel rostliny utrhnout, očekávaje napůl, že zmizí, když se k nim přiblíží. Nic podobného se ale nestalo, byly stejně skutečné jako skála kolem. To celé zopakovala Syvne ještě čtyřikrát, pak se spokojeně usmála a zase se pohodlně opřela.

„Říkal jsi…?“

„Eh… co? Aha. Jak – jak budeme maličkému říkat,“ vzpamatoval se pomalu Tychko, i když čas od času pořád ještě vrhal na svazek rostlin nedůvěřivé pohledy.

Syvne se zkoumavě zadívala na děcko.

„Nyalku,“ navrhl Tychko zkusmo. „Nebo Senda.“ O žádném z nich nebyl nijak zvlášť přesvědčen, ale zdála se mu jako dobrá jména. Syvne ale zavrtěla hlavou a dokonce se rozesmála.

„Kdepak. Jmenuje se Kiro.“

Žádné budeme mu říkat. Natožpak jak by se ti líbilo. Jmenuje se Kiro. Jako by se tak snad jmenoval už dávno a Tychko byl jediný, kdo to neví. Kiro ani není jméno, u Núma! Nic to neznamená. Nedá se podle toho pranic odhadnout. Jaký život čeká někoho, kdo se jmenuje Kiro? 

Miminko se pustilo prsu a zavrnělo. 

Nejspíš takový život, jaký bude sám chtít. Ovšemže se jmenuje Kiro, pomyslel si Tychko s nevěřícným pobavením, Syvne to musí vědět.

„Jmenuješ se Kiro,“ oznámil miminku.

***

V jeskyni zůstali asi deset dní. Tychko původně plánoval, že po dvou týdnech opatrně zjistí, zda by Syvne byla schopná vydat se znovu na cestu, ale místo toho ji musel už po týdnu krotit, ať ještě trochu odpočívá. Nakonec opravdu vyrazili. Tychko měl nejdřív obavy, jak to zvládnou, ale pravdou bylo, že cestování s Kirem se od cestování bez Kira vlastně skoro nelišilo.

„Jsem zvyklá ho nosit, nosila jsem ho po deset úplňků,“ smála se Syvne, když se jí ptal, zda na ni není dítě moc těžké. Alespoň jí zpočátku nedovolil jiný náklad a kromě děcka nosil všechno sám, ale po měsíci už si nedala říct.

Jestli předtím nebylo těžké vyprosit si cestou v lidských obydlích nocleh a něco k snědku, tak s Kirem to už šlo úplně samo. Pravda, jak postupovali k jihu, lidé čím dál častěji věnovali překvapené pohledy jejich tmavší kůži nebo jejich očím, pěkně tvarovaným a ne tak vykuleným jako u místních. Ale nad maličkým se každá paní domu rozplývala, šimrala ho na tvářičkách a nabízela mu cumel. Kiro jim k nalezení společné řeči posloužil lépe, než kdyby byli řeč místních lidí opravdu ovládali.

Jedinou ztrátou byli psi. Opustili je v noc, kdy Kiro přišel na svět, a už se nevrátili. Tychkovi to bylo líto. Jako by přišli o poslední spojení se svým starým domovem. Ale Syvne si z toho nic nedělala, byla všechna zahleděná do svého malého synka, a tak se Tychko snažil si to také moc nebrat k srdci.

Cesta jim teď ubíhala dokonce ještě o něco rychleji, než tomu bylo v posledních týdnech před Kirovým narozením. Klučík rostl jako březový proutek, přestože neměli k dispozici sobí mléko, kterým by ho mohli přikrmovat. V jeho nošení se začali střídat, také proto, že velkou část kožešin postupně směnili za jídlo nebo za různé praktičtější předměty.

Podnebí i krajina se proměnily k nepoznání. Podle všeho se blížila zima, stromy ztrácely listí a tráva žloutla. Ale pořád se zdálo být velmi teplo. Klan vždy na jaře odcházel na letní pastviny daleko na severu, a tak Tychko vlastně zimní pastviny neznal jinak než zapadané sněhem. Ale tady měl pocit, že snad sníh nikdy ani nenapadne a zima bude mírná a přívětivá.

Lesy tady vypadaly úplně jinak, než na zimních pastvinách. Byly husté a plné barev, až oči přecházely. Na zemi i nad hlavou. A vlastně také všude mezi tím, i sluneční paprsky skrz něj prosvítaly strakatě.

Občasné lidské příbytky nahradily celé shluky domů a mezi nimi upravené cesty. Kolem osídlených oblastí se popásala nepočetná stáda zvířat a obklopovaly je pravidelné obdélníky tmavé úrodné hlíny. Všechno tu působilo tak hutně, tak živě.

Tychko občas přemýšlel, jak vlastně poznají, že už jsou na místě. Podle toho, jak mu Syvne popisovala tehdy tak vzdálené země ze svých snů, připadalo mu nyní, že že okolí se tomu popisu už dost přibližuje. Jak najdou ten správný kousíček světa? Ale pak si uvědomil, že na tom vlastně až tolik nezáleží. Už skoro celý rok putovali za vysněnou krajinou. A i když se jejich život od toho předchozího, s klanem a sobím stádem, snad více ani lišit nemohl, přece byli stále na cestách. V tomhle kraji hojnosti bylo vždycky co jíst a pít, Syvne i Kiro byli spokojení. A kde přesně? Co na tom záleželo.

A je to. Jak jsem slíbil, trochu jsme popojeli a prvního „pachatele“ z předchozích knih už máme pěkně na světě a v příběhu. Je na čase ho ještě zasadit do toho správného prostředí. V následující kapitole se naše malá rodinka konečně dostane do cíle své cesty. Začne se seznamovat s dalšími (staro)novými postavami a vědomky i nevědomky dá do pohybu řadu drobných událostí, které budou mít ve finále nedozírné následky…

Zaujal vás příběh, ačkoli jste ještě nečetli ani jeden z knižně vydaných dílů série Ve stínu oskeruše? Můžete si je pořídit třeba tady.

Jako obvykle, comments are love!!! ^^

← předchozí kapitola

další kapitola

2 thoughts on “7. kapitola”

  1. Já si ani včera nevšimla, že je tu nová kapitola… ale jsem tady dneska! Tyjo, Kiro je tady! To bude zábava:D Jako vždycky skvělá kapitola, jen u častého „Matka se postará“ jsem si říkala, že to ještě Matku nepoznali… Moc se těším na další kapitolu!

  2. Já už se trochu lekala, že chtějí psy sníst, asi jak jsem si vzpomněla na Cimrmany 😀 Že Kirovi bylo oznámeno, že se jmenuje Kiro, mě pobavilo 😀 Krásně se nám to zase celé posouvá 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *