8. kapitola

knihy Sen o oskeruši

O den později, já vím, ale snažím se! (Budu se snažit víc.)

Než začnete číst:

  1. Předchozí kapitolu najdete tady.
  2. Kdo chtěl, asi to už udělal, ale pro jistotu znovu odkazuji na Trigger Warnings.
  3. Zabloudili jste sem omylem a nevíte, o čem je řeč? O fantasy sérii Ve stínu oskeruše se dozvíte více zde, o tomto prequelu, který vychází pouze zde na blogu, potom tady.

Všechno? Tak jo, jdeme na to. Enjoy ^^

Syvne

„Tady!“

Syvne se zastavila, jako by vrostla do země. Kiro sebou v kapse na jejím břiše leknutím škubl a rozplakal se.

„Ššš, ššš…“ Syvne ho pohladila po zádíčkách a začala se mimoděk pohupovat v bocích, aby ho utišila, ale pohled měla stále upřený před sebe.

Tychko se vrátil o těch pár kroků. „Co tady? Stalo se něco?“

„Ten strom! Je to tady, to místo! Tychko! To místo je přesně tady!“

Na mírně svažité louce rámované ze dvou stran hustým lesem, opodál od shluku nízkého křoví, se pyšně vypínal nad krajinu rozložitý strom. Ze silného kmene vyrůstaly uzlovité větve, které se rozpínaly v širokou korunu. Syvne vykročila k němu, jako by ji někdo vedl na řemeni. Zblízka viděla poslední žlutočervené listy, které vítr ještě nestačil odvát, zvláštně tvarované jako ptačí brk.

Kiro se zavrtěl a natáhl ruku po nejbližší větvi. „Ííí!“ vypískl radostně. 

Syvne na něj shlédla a usmála se. „Přesně tak, slunce moje. Jsme doma.“

„Chceš říct, že se ti zdálo o takovémhle stromě?“

Syvne připadalo, jako by Tychko ani nebyl spokojený s tím, že je jejich putování u konce. Zavrtěla hlavou.

„Ne o takovémhle. Přímo o tomhle. Je to tady, vím to. Tady musíme zůstat.“

Tychko se zahleděl na strom a zdálo se, že se zachmuřil. Po krátké chvíli potřásl hlavou a objal Syvne kolem ramen.

„Když musíme, tak musíme,“ usmál se na ni. „Snad tady najdeme štěstí.“

Syvne o tom vůbec nepochybovala. Byla si jistá, že je přesně tam, kde má být. Tady je to místo, kde budou jeden druhého milovat až do skonání a kde maličký Kiro vyroste v muže, který dokáže velké věci. Tak nějak to přece Yakti předpověděl. Zvedla rozzářenou tvář ke svému muži.

„Já štěstí hledat nemusím, to už dávno mám. A teď budu mít i domov.“

Kiro se ve své kapse nepokojně zavrtěl. Máš hlad, viď, pomyslela si Syvne, vytáhla ho ven a posadila se pod strom, opřená zády o kmen. Dítě se hned dychtivě přisálo. Syvne s úlevou přivřela oči, jak napětí v jejím prsu začalo polevovat.

„Domov…,“ zopakoval Tychko zaskočeně a pomalu se posadil vedle ní. Syvne se tiše zasmála.

„Zvláštní, viď? Ale to zvládneme. Najdeme si tu přátele, pomůžou nám, bude to skoro jako patřit zase do klanu.“

„Vidíš všechno tak jednoduše,“ zabručel.

Syvne zlehka pokrčila rameny, aby nevyrušila maličkého. „Proč se trápit všelijakými co by a kdyby? Na trápení je času dost, až doopravdy nastane. Podívej, Kiro ještě neviděl svůj čtvrtý úplněk, a už jsme tady. Není to snad znamení, že nás Matka provází a ochraňuje?“

„Snad máš pravdu,“ připustil Tychko zdráhavě.

Kiro zavřel oči, prs mu vyklouzl z pusinky a nechal mu na tváři mléčnou šmouhu. „Vida, tak malý, a jak poslouchá,“ zasmála se Syvne tiše a upravila si halenu. Pak široce zívla, stulila se na kožešinu zády k silnému kmeni a dítě si něžně uložila do ohbí lokte.

„Spi,“ zaslechla Tychkův unavený hlas, než usnula, „dám na vás pozor.“

Než se probudila, slunce se stačilo na obloze skutálet o hodný kus níž a začínalo být pěkně lezavo. Zívla, Kiro se protáhl a rozplakal se. Syvne si ho hned přiložila k prsu. 

„Taky bych něco snědla,“ zamumlala rozespale. 

„Už jsem na to myslel,“ odpověděl Tychko. „Tamhle pod kopcem je tábor, snad bychom si tam mohli zkusit opatřit něco k jídlu.“

Syvne sledovala jeho pohled ke shluku našedlých stavení pod kopcem, zpola se utápějících v mlze. „Máš pravdu. Odpočineme si a půjdeme se tam podívat. A zjistit, jestli si tu můžeme postavit dům. Myslíš, že se tomu také říká tábor, když není ze stanů, ale z domů? Přece jenom, dům jednou postavíš, a už zůstane na jednom místě. Kdo ví, jak to tu mají. Možná nemůžeš přijít semhle nebo tamhle a prostě se tam zabydlet.“

„No ovšem, dům,“ zopakoval Tychko a semkl rty.

„Copak je, slunce moje?“

Nějakou chvíli trvalo, než odpověděl. „Nevím nic o domech, v jakých tu lidé žijí. Vím, že se mám postarat o svou rodinu, o vás oba, ale – ale jak?“ vyhrkl nakonec rozčileně. Syvne se zdálo, jako by ji obviňoval.

„Všechno se naučíme, neměj strach,“ snažila se ho uklidnit. „Matka –“

„– se postará,“ doplnil ji posměšně. „Já vím. Proč si tu vlastně nelehneme do trávy a nezůstaneme tady? Matka se o nás přece postará!“

Syvne překvapením rozšířila oči. „Co? Proč… proč se na mě zlobíš?“

Tychko si na okamžik zakryl tvář dlaní. „Nezlobím se na tebe. Jenom – Matka nám dům nepostaví, rozumíš? Ani nás nenakrmí. To je moje práce. A teď jsem tady, kde ani nevím, jak začít. Připadám si… k ničemu. Jako děcko.“

Syvne se natáhla přes Kira, který se nedal ničím vyrušit od jídla, a stiskla Tychkovi ruku. „Nejsi k ničemu. Postaral ses o nás, abychom se v bezpečí dostali až sem. Vím, že spolu zvládneme i všechno to, co přijde. Půjdeme dolů do tábora, a dál se uvidí.“

Tychko nevypadal úplně přesvědčeně, ale kývl a stiskl jí ruku. Pak se zvedl, a jakmile se maličký nakrmil, pomohl vstát i Syvne. Obešli strom a zastavili se na okraji svahu. O kus dál se směrem dolů vinula cesta lemovaná dalšími stromy, zimou oholenými, vedla mezi čtverce a obdélníky, tvořící mozaiku různých odstínů hnědé, a nakonec se ztratila mezi staveními. 

Byli by se dívali možná ještě déle, odkládali okamžik, kdy se doopravdy vydají tam dolů, ale Kirovi se povedlo chytit pramen matčiných vlasů pevně do pěsti a pořádně zatáhnout. Syvne vyjekla a rozesmála se. 

„No dobře, dost koukání. Pojďme.“

Cesta netrvala dlouho a brzy měli první stavení před sebou. Po rozhovoru o stavbě domu začala Syvne místním příbytkům věnovat větší pozornost. Některé byly celé složené z opracovaného dřeva, často ještě se spárami vyplněnými blátem, jiné měly část vystavěnou z kamenů. Většina jich byla obarvená na sněhobílo. Střechy zakrývaly vesměs svazky suchých stébel. Syvne musela uznat, že je to doopravdy něco docela jiného než stany u nich doma. Snad najdou nějakou vlídnou duši, která jim se stavbou domu pomůže alespoň dobrou radou. 

Jako první se kolem nich seběhly děti. Udiveně si je prohlížely, kulaté oči ještě vykulenější než obyčejně. Pak si na ně začaly ukazovat a smát se. Syvne s úsměvem zvedla ruku a zamávala jim.

Minuli několik domů, než z jednoho vyšla žena, nejspíš aby se podívala, co že je to venku za povyk. Byla vyšší než Syvne, silnější a jistě i o pěkných pár let starší – Syvne se neodvažovala hádat, s těma kulatýma očima a růžovou kůží těžko soudit –, v dlouhé sukni přepásané zástěrou a s rukávy vysoko vykasanými. Syvne jí nesměle zamávala. Žena něco odpověděla, ale samozřejmě neměli ponětí, co to bylo. 

„Ať vám Matka požehná,“ pozdravila Syvne zdvořile, i když jí bylo jasné, že ani žena jim nebude rozumět. 

Ta podle očekávání pokrčila rameny a pronesla několik slov, která Syvne vůbec nic nepřipomínala. Hlas měla příjemný, ale její řeč Syvne zvláštním způsobem rozčilovala. Snad proto, že neměla ten známý houpavý rytmus, jako když se sob rozběhne cvalem, ale zněla odsekaně a příkře.

„Nemá to cenu,“ zabručel Tychko. „Takhle se nikdy nedomluvíme. Nechápu, co tu vůbec –“

Syvne ho přestala poslouchat a popošla k ženě blíž. „My,“ řekla pomalu a položila si ruku na hruď, poté synovi na hlavu, a nakonec ukázala i na Tychka, „tady,“ mávla rukou k zemi a opsala jí půlkruh kolem sebe, „žít.“ Nevěděla honem, jak předvést život, a tak místo toho naznačila spánek. „Dům,“ sáhla na stěnu ženina obydlí. 

Ženina tvář se projasnila. Usmála se, zakývala hlavou a doprovodila to dalším vodopádem nesrozumitelných vět. Přitom otevřela dveře, vešla do domu a pokynula rukou k sobě, jako by je zvala dál. 

„Myslí si, že potřebujeme nocleh,“ poznamenal Tychko. 

Syvne pokrčila rameny. „Lepší než nic.“ Usmála se na ženu, sehnula se a prošla dovnitř. 

Poprvé vstoupila na místo, kde zdejší lidé skutečně žijí. Kde si vyprosili nocleh po cestě, tam nocovali někde stranou – s dobytkem či na hromadě suché trávy. Syvne byla zvědavá, jak to asi uvnitř vypadá. Za dveřmi na ni dýchlo teplo, a tak se hned začala rozhlížet po ohništi, aby je jako žena neobešla z nesprávné strany a nepřivolala tak na dům neštěstí. Ale žádné neviděla. Místo toho paní domu otevřela další dveře v protější stěně. Syvne prošla za ní. Tady už ohniště měli, ale bylo ukryté v maličkém hliněném domečku a přilepené ke zdi místnosti. Kudy teď? Syvne se zdálo nejbezpečnější následovat hostitelku. Ta přešla k ohništi, znovu promluvila a ukázala na ohromný stůl, kolem něhož stály další, nižší. Všechny stoly zely prázdnotou, a tak Syvne netušila, co jim žena vlastně nabízí či k čemu je vyzývá. Pokrčila rameny. 

Žena se zamračila, ale nezdálo se, že se hněvá. Spíš působila udiveně. Přešla k Syvne a ukázala prstem přímo na jeden z nízkých stolků, které stály souběžně s velkým. Když se stále nedočkala reakce, cosi zadrmolila, sedla si přímo na stolek a dlaní poklepala místo vedle sebe. 

„Myslíš, že si mám sednout?“ obrátila se Syvne vyjeveně na Tychka. 

„Nejspíš?“ odpověděl nepřesvědčeně. „Jestli tu lidé sedávají na stolech, asi to budeme dělat taky.“

Syvne se pomaličku posadila, nepřestávala přitom sledovat ženu pro případ, že by se na ni rozhněvala. Ale ta se jen usmála, spokojeně pokývla a poodešla opět k ohništi.

„Tak si taky sedni,“ zahihňala se Syvne. „Asi tu prostě mají velké stoly na jídlo, a malé na sezení.“

Tychko nad tím nechápavě zavrtěl hlavou, ale posadil se k Syvne. „Vůbec tu mají spoustu… stolů,“ poznamenal nejistě s pohledem kolem sebe. 

Opravdu. I místo na spaní vypadalo, že je na velkém nízkém stole místo na zemi, a nejrůznější dřevěné – ale ne, to nemohly být stoly. Mělo to nohy jako stoly, ale místo desky ze dřeva vyrobený – domek? Žena právě otevřela dveře do jednoho z nich a vyndala z něj misku a dvě lžíce. 

„To jsou domy na věci!“ vyhrkla Syvne. 

Tychko potřásl hlavou. „Jak tohle můžou s sebou – aha!“

„Co, aha?“

„Oni přece se svými domy nikam nechodí. Proto tu mají věci, které se nedají odnést.“

To dávalo smysl.  Navíc tu určitě mají dřeva, co hrdlo ráčí, a nemusí s ním nijak šetřit. Bylo to vlastně docela šikovné. A to ohniště v hliněném domku jakbysmet. V místnosti se vznášelo mnohem méně kouře než ve stanu. Ale zase tu mají večer jistě spousty komárů, když je kouř nevyhání. 

Žena je zvědavě pozorovala. Nakonec nabrala do misky pokrm z kotlíku, který stál na ohništi, zabořila do ní obě lžíce a postavila ji k Syvne a Tychkovi na velký stůl. Pronesla pár slov, které zněly jako otázka, a kývla k misce a pak ke Kirovi. Syvne zavrtěla hlavou a ukázala na svoje prsa. Žena se s pochopením usmála, posadila se z druhé strany stolu a k ruce si vzala kus látky a košík. 

„Vidíš,“ řekla Syvne a natáhla se po jedné lžíci, „nebude to tak hrozné. Už si rozumíme.“

„Tak doufám, že ti vysvětlí, jak se staví dům,“ zabručel Tychko, ale pustil se také do jídla. 

Chvíli se ozývalo jen dřevěné klapání lžic o misku. Polévka plná zeleniny Syvne zasytila, což se pokusila dát najevo vděčným úsměvem. Přitom si lépe prohlédla, co žena dělá. Zdálo se, že něco šije tenkou kostěnou jehlou. Syvne se rozzářila. Tohle přece dovede! Mohla by se ženě odvděčit svou pomocí. Chvíli ji sledovala při práci, jenže moudrá z toho nebyla. Žena jistě šila nějaký kus oděvu, ale jaký? Ne, tohle Syvne bez pomoci nezvládne. Ale látka to byla obyčejná, našedlá, bez kouska barev. Syvne položila Kira Tychkovi do náruče. 

„Podrž ho na chvilku, chci něco zkusit.“

„Zkusit? Co zkusit?“ zamračil se Tychko. 

„Uvidíš.“

Přisedla si k ženě a nakoukla do košíku. S potěšením zjistila, že kromě jiného se v něm skrývá i několik klubíček barevné příze – červené, žluté a hnědé. K tomu i pár dalších jehel a asi tři kousky plátna, nejspíš na záplaty. To bude stačit. S tázavým výrazem natáhla ruku ke košíku. Žena ji zvědavě pozorovala, snad i trochu nedůvěřivě, ale nesnažila se ji zastavit. Syvne si vytáhla vše potřebné a pustila se do výšivky. 

Do plátna jehla zajížděla jako do čerstvě napadaného sněhu a Syvne, zvyklá vyšívat do kůže, skoro sama nevěřila, jak rychle jí jde práce od ruky. Brzy už se barevný vzor na obrubě dal rozeznat. Žena překvapeně promluvila a naklonila se blíž. Syvne vytáhla jehlu a s úsměvem jí ten nehotový kousek podala. Zdálo se, že se ženě její dílo líbí. 

„A tohle ti můžu vyšít, kam budeš chtít,“ slíbila Syvne a doprovodila to náležitými posunky k výšivce na záplatě, k rozpracovanému kusu oděvu v ženiných rukou, ba i k její haleně a sukni.

Žena údivem rozšířila oči, zaváhala, pak vstala a z jednoho z domků na věci donesla složený kus látky. Když jej rozložila, objevila se další našedlá sukně. Žena natáhla kus lemu mezi prsty a podívala se na Syvne. 

„Jako nic,“ přikývla Syvne. 

Žena si zpola s úsměvem, zpola s údivem položila ruku na prsa, jako by nedokázala uvěřit svému štěstí. Syvne jí vzala sukni z ruky a rovnou se pustila do práce. 

„A co mám dělat já?“ zeptal se Tychko s Kirem v náručí. 

„Copak já vím? Najdi si taky nějakou práci,“ zasmála se Syvne, aniž by zvedla oči od vyšívání. 

Výšivky rychle přibývalo a Syvne se tak ponořila do práce, až skoro přestala vnímat okolí. Teprve když si všimla, že na jehlu a přízi skoro nevidí, vzhlédla. S překvapením zjistila, že za otevřeným oknem se zešeřilo. A také že se v domě cizí ženy shromáždil početný shluk dětí. Tychka nikde neviděla, ale vedle stolu klečelo na podlaze děvče s vlasy v barvě slunce a v náručí chovalo Kira. Kolem krku se jí drželo stejně světlovlasé košilaté batole, nožky je sotva unesly.

Syvne zapíchla jehlu do okraje výšivky a odložila sukni na stůl. 

„Dej mi ho,“ natáhla ruce k světlovlasé dívce. Ta se na ni usmála a dítě jí zručně podala. Pak si ukázala na prsa a něco řekla. 

Syvne nakrčila obočí. „Mája?“ zopakovala nejistě. Netušila, co to znamená. 

Děvče se smíchem zavrtělo hlavou. „Ma-ri-ja,“ vyslovilo pomalu. 

„Májija,“ opravila se Syvne. Teď se rozesmálo několik dětí, ale dívka přikývla a zůstala na Syvne zvědavě hledět. Ta si po krátké chvíli uvědomila, o co vlastně jde. 

„Syvne,“ představila se. Měla dojem, že velmi zřetelně. 

„Siňa,“ pokusila se Marija. „Siuna. Syuna?“

Syvne usoudila, že napoprvé to lepší nebude, a s úsměvem jí to odkývala. 

Marija naklonila hlavu ke straně, podložila si ji sepnutýma rukama a nakrátko zavřela oči. Pak se rozhlédla kolem a tázavým pohledem zakotvila na Syvnině tváři.

Syvne si myslela, že chápe otázku, ale odpověď neznala. Zvedla otevřené dlaně, zavrtěla hlavou a gesto doprovodila patřičně bezradným výrazem. Marija usadila plavovlasé batole na podlahu, vyskočila a s halekáním vyběhla z domu. 

„Že se tu ale dějí věci, viď?“ broukla Syvne ke Kirovi. Několik dětí se při zvuku jejího hlasu rozesmálo. „Čemu se smějete, telátka?“ zeptala se Syvne pobaveně a vyvolala tím další vlnu chichotání. Kiro se probudil a chvilku tmavýma očkama pozoroval okolí, než se začal nespokojeně chrout a natahovat ruce po mámině haleně, neklamná známka toho, že chce nakrmit.

Než maličký dojedl, vrátila se do domu hospodyně a za ní i Marija a Tychko. Marija k ženě cosi neodbytně drmolila a žena se tvářila nerozhodně. 

„Co se děje, slunce moje? A kdes vlastně byl?“

„Sekal jsem dřevo,“ pochlubil se. „Sekyrou, ale ne z kosti. Byla ukrutně těžká a leskla se jako hladina. Jen jedinkrát s ní sekneš a dřevo se samo rozskočí.“

Syvne byla na takovou sekyru zvědavá, ale než se stihla začít vyptávat, přiběhla k ní Marija a zatahala ji za rukáv. Když vzhlédla, zjistila, že jí dívka, teď už zase s plavým batoletem v náručí, ukazuje do rohu příbytku. Žena, jíž dům patřil, se tam skláněla a urovnávala látkové přikrývky na jakémsi nacpaném pytli. Syvne se nechápavě zamračila. Marija nepouštěla její rukáv, až Syvne nakonec vstala – Kiro se přitom nenechal vyrušit od jídla – a šla s ní za starší ženou. Tychko je následoval. 

„Co s tím?“ zašeptala mu Syvne.

„Netuším… Třeba to máš vyšít?“

„Vypadá to jako místo na spaní… Myslíš, že…?“

A taky že ano. Žena jim pokynula k přikrývkám a naznačila spánek. Syvne se rozzářila a maličkého, který měl zřejmě konečně dost, položila do přikrývek. Žena spokojeně pokývla hlavou a odešla. Marija ukázala na její vzdalující se záda a řekla: „Ulla. Ulla.“ Žena se při zvuku toho slova ohlédla, a tak Syvne pochopila, že to asi bude její jméno. Kývnutím Marije poděkovala. 

Ta se usmála, zamávala na rozloučenou, nadhodila si batole na boku a spěchala za Ullou. 

„Jsou tu ale hodní lidé, viď?“ 

„Jsou… zvláštní,“ odpověděl Tychko opatrně. „Zdají se hodní, aspoň Ulla ano, ale vůbec nevím, co od nich čekat. Mají… však víš. Ty svoje obličeje. Ty oči, co nic neříkají.“

„To je pravda,“ připustila Syvne. Samotnou ji tváře místních trochu znervózňovaly. Stávalo se jí kupříkladu, že nedokázala odhadnout, jestli je někdo překvapený, nebo se bojí. Při pohledu do očí kohokoli z klanu by to bylo zřejmé na první pohled, ale u zdejších lidí, tolik si podobných navzájem, jako by jejich oči nebyly zvyklé promlouvat. „Ale za to přece nemůžou. Nejspíš jim taky připadáme divní.“

„O tom vůbec nepochybuju, podle toho, jak se na nás koukali.“

„Na tom není nic zvláštního. Došli jsme pořádně daleko. Dost možná tu nikoho jako my ještě neviděli.“

Tychko přikývnutím uznal její vysvětlení. „Nejspíš půjdeme spát, co říkáš? Po všech těch cestách necestách si zasloužíme pořádně se vyspat.“

„Nevím, jestli se vyspím pořádně,“ zasmála se Syvne. „Budu mít strach, aby na mě tenhle zvláštní dům nespadl.“

„Neboj se. Budu na tebe dávat pozor celou noc.“

* * *

K ránu ještě Tychko zhluboka oddechoval, když se Syvne probudila. Sama si příliš neodpočinula. Dům se na ně sice nezřítil, ale maličký v noci pokašlával, fňukal, co chvíli mu dávala pít, aby ho utišila. Teď konečně začínalo za okny svítat, a tak přes sebe přehodila teplou kožešinu a tichounce se vykradla ven i se synkem v náručí.

Vykročila zpět po cestě, po níž včera přišli. Tady už si můžeš zakřičet, pomyslela si, když se zastavila u potoka, aby Kira omyla a nahrubo mu oprala košilku. Koupel v mrazivém ranním vzduchu se mu moc nezamlouvala, ale Syvne ho rychle osušila a přitiskla si ho na prsa, aby se zahřál. U domu pověsila košilku na větev, kde na slunci a ve studeném větru uschne, posadila se, znovu je oba zachumlala do kožešiny a tiše Kirovi zpívala. Při druhé písni zívl, na začátku další dvakrát kýchl, zívl ještě jednou a usnul.

„Snad se o tebe zlá nemoc nepokouší,“ povzdechla si Syvne. 

Vzpomněla si na Yaktiho předpověď. Maličkého čeká ve zdejších krajích utrpení. Tehdy nad šamanovými slovy mávla rukou – všechno má přece dobře dopadnout, tak jaképak s tím starosti. Ale nyní ji bolelo u srdce při představě, že její děťátko trpí. Doufala, že nebude tak zle, že soužení dlouho nepotrvá. A kdo ví, možná Kira jen slunce v očích pošimralo, a proto kýchl. Možná nepřivykl noclehu v domě, kde oheň hoří a dýmá, a proto kašlal. Jistě to nebude nic vážného. 

Slunce kvapem stoupalo nad obzor a brzy začalo aspoň trochu hřát. Syvne zavřela oči, opřela se zády o stěnu Ullina domu a podřimovala. V chladném vzduchu se jí zdály krásné sny o krajích pokrytých sněhem. Po nějaké době se Kiro ošil a vytrhl ji z polospánku. Opatrně vstala, stáhla z větve usušenou košilku a jemně ho oblékla. Maličký zakňoural, zavrtěl se, popadl cíp kožešiny do pěstičky a spal dál. Syvne usoudila, že teď už jistě i lidé v domě musí být vzhůru, přitáhla si kožešinu k tělu a vešla zpátky dovnitř.

„Syuna?“ přivítal ji překvapený dívčí hlas. Vzhlédla a spatřila Mariju, celou zabalenou do teplého kabátku. 

„Májija,“ usmála se, protože víc jí zatím říci nedovedla, a zadívala se na plavovlasé děcko, které dívka chovala na boku. Nejspíš je její, uvědomila si Syvne. Překvapilo ji to, Marija se jí zdála tak mladá; skoro sama ještě dítě. 

Syvne si stáhla kožešinu, rozprostřela ji na podlahu a spícího Kira na ni jemně položila. Marija sledovala, jak si Syvne připravuje šití. Po chvilce položila svoje děcko taky na zem. Klučina, všimla si Syvne, když se mu přitom košilka vyhrnula. Hned se postavil na všecky čtyři a namířil si to za Kirem. Syvne se rozesmála. 

„Kiro,“ ukázala na malého. A pak, pro vysvětlení, ještě jednou s náležitými posuňky představila sebe i synka: „Syvne – Kiro.“

„Darius,“ oplatila jí Marija a mávla rukou ke svému synkovi, který se mezitím doplahočil až ke Kirovi a začal ho s velkým zaujetím tahat za nohu. Syvne se tak krkolomné jméno ani nepokusila zopakovat. 

Chvíli s Marijou obě děti pozorovaly. Syvne by jí byla ráda řekla něco milého, třeba jaký je její maličký silný bojovník a jaký z něj určitě vyroste dobrý muž a platný člen klanu… nebo čeho vlastně, co tu lidé mají. Jenomže nezala ani jediné slovo, kterému by Marija rozuměla, kromě jejich jmen, která beztak určitě nedovedla dobře vyslovit. Nakonec se jen usmála a bezradně pokrčila rameny. 

Marija si ji chvíli zamyšleně prohlížela. Pak jí strčila dlaň před obličej a řekla: „Ruka.“

Syvne se nechápavě zamračila. Co po ní dívka chce? Ta si ukázala na roztaženou dlaň prstem druhé ruky a slovo zopakovala. Syvne pochopila, že se ji snaží učit svou řeč.

„R’ngá?“ zkusila vyslovit, a sama se hned rozesmála, jak divně to vyšlo. 

Marija se k ní připojila. „Ruka,“ řekla znovu, chytila Syvne za zápěstí a zlehka s ním zamávala. „Ruka.“

„Ru-kha,“ snažila se Syvne co nejméně protahovat slabiky a naopak je odsekávat nakrátko jako sekyrkou. Asi se jí to aspoň trochu povedlo, protože Marija se široce usmála, horlivě zakývala hlavou a vysypala ze sebe celou záplavu neznámých slov. Hned se ale asi upamatovala, protože si přitiskla dlaň na pusu a rozpačitě se zachichotala. Pak vystrčila bosou nohu do vzduchu, zakroutila s ní a doprovodila to dalším slovem. Syvne odložila šití zpátky do košíku a ze všech sil se vrhla do učení. 

Naše malá rodinka je na místě. Nebudou to mít jednoduché, ale Matka se přece postará, no ne? Chci říct, co by se mohlo pokazit? *škodolibě se pochechtává v rohu*

Zaujal vás příběh, ačkoli jste ještě nečetli ani jeden z knižně vydaných dílů série Ve stínu oskeruše? Můžete si je pořídit třeba tady.

Jako obvykle, comments are love, Booket je nej a mějte se kouzelně!!! ^^

← předchozí kapitola

další kapitola

2 thoughts on “8. kapitola”

  1. Jéé, takových známých tváří! Jak mi všichni chyběli.. a milankatej Darius je tady! I přes absenci sobů byla tahle kapitola úžasná. Jen kdyby se pořád nespoléhali na matku.. však oni uvidí. Hele hele, moc se v tom rohu nepochechtávej, tvoji fanoušci budou brzo trpět! 😅 Jako vždycky skvěle počtení, těším se na další😁

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *