9. kapitola

knihy Sen o oskeruši

Než začnete číst:

  1. Předchozí kapitolu najdete tady.
  2. Kdo chtěl, asi to už udělal, ale pro jistotu znovu odkazuji na Trigger Warnings.
  3. Zabloudili jste sem omylem a nevíte, o čem je řeč? O fantasy sérii Ve stínu oskeruše se dozvíte více zde, o tomto prequelu, který vychází pouze zde na blogu, potom tady.

Všechno? Tak jo, jdeme na to. Enjoy ^^

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je vetvicka-oskeruse-225x300.jpg.

Tychko

Žili v Ullině domě už druhý týden. Před několika dny začalo sněžit a od té doby přestalo vždycky sotva na chvíli. Tychko sníh vítal, hned se tu cítil víc jako doma. 

 Syvne měla ruce celé dny zaměstnané šitím a Tychko pomáhal, s čím se dalo. Na Sedmý den vždy odešli ven – jistě by se neslušelo být na obřad Kruhu v cizím domě. Sami drželi obřad za vesnicí, nedaleko místa, kde rostl strom ze Syvnina snu. Tychko nevěděl, proč zrovna na tomhle místě, ale když se Syvne zeptal, jen se smála. „A víš, že ani nevím?“ říkala. „Prostě se mi nějak zamlouvá.“ 

Syvne se hodně sblížila s Marijou, která žila také v Ullině domě. Tychko netušil, zda jde o její dceru, nebo jestli má Ulla zkrátka ve zvyku poskytovat přístřeší kdekomu. Každopádně Marija se Syvne držela celé dny, to její děcko pošťuchovalo Kira a ona zatím brebentila, pusa se jí nezastavila. Syvne jí čas od času zkoušela odpovídat, ale většinou to skončilo tím, že se obě rozhihňaly jako malí caparti. 

Tychko sám pomalu začínal z místní řeči rozumět občasnému slovu či dvěma, ale pořád to ještě nestačilo, aby doopravdy věděl, co mu někdo říká. A rozhodně to nestačilo k tomu, aby zjistil, jak se staví dům. Spokojil se tedy zatím s tím, že Ullin dům – a ostatní v táboře – pečlivě obhlížel a zkoumal. Bylo zřejmé, že na takový dům člověk spotřebuje neskutečné množství dřeva. Ale ve zdejším kraji s ním nejspíš nemuseli šetřit. Jedinou potíží, kterou místní se dřevem měli, se zdála být ta práce, než se ze stromů v lese stala úhledná polínka, která se dala přikládat na ohniště. 

Samozřejmě se neobejde bez patřičného nářadí, ale to si snad vypůjčí od Ully. Anebo – kdo ví? – si třeba koupí vlastní. Z celého Syvnina vyšívání totiž vzešla nečekaná věc. Dokud Syvne šila jen pro Ullu, rozumělo se samo sebou, že je to cena za jídlo a nocleh. Stejně jako pomoc, kterou podle potřeby a Ulliných pokynů poskytoval Tychko s těžšími pracemi. Ale pak jednoho dne donesla Ullina sousedka svůj šátek a poprosila taky o výšivku. Syvne s ní byla hotová druhý den, a když si sousedka pro šátek přišla, dala za něj Syvne malou, dotenka ošoupanou minci. Podobné Tychko vídal u kupců, kteří na severu jednou do roka chodívali pro kožešiny a nabízeli na oplátku různé hlouposti, ať už barevné cetky a hábky, nebo tyhle penízky. Klanu mince k ničemu nebyly. Ale tady budou nejspíš užitečné. 

Tychko se sám pro sebe zamračil. Bylo tu tolik věcí, kterým nerozuměl! V Ullině domě je přijali vlídně, to ano, ale kdo byl stařešina tábora? Proč se doposud nezajímal o to, kdo se objevil mezi jeho lidmi? Jaká tabu tady dodržují, a jak se vyhnout tomu, aby je člověk porušil? Tolik otázek, a žádný způsob, jak je položit. 

„Tychko,“ vytrhla ho Ulla z myšlenek. Už si skoro začínal zvykat na zvuk svého jména z jejích úst, změněný skoro k nepoznání krátkou hrdelní výslovností. Ohlédl se a spatřil ji v doprovodu vysokého černovlasého mladíka. 

„Tark,“ ukázala na něj Ulla. Tychko přikývl, ale nepokoušel se to zopakovat. Zase takové jedno slovo, které se pořádně nedá říct. Tark držel v ruce sekyru, Ulla podala Tychkovi druhou a mávla rukou k lesu. 

Tark zřejmě věděl, co dělat, a tak ho Tychko prostě následoval. Mladík cestou cosi vyprávěl, tu a tam se zasmál. Tychkovi se zdálo, že zachytil slova žena a ruka, ale to samozřejmě nestačilo k tomu, aby z historky cokoli měl. Nezdálo se, že by Tarka nedostatek odpovědí nějak odradil. Vesele vykládal dál, až dokud nedošli na místo, kde poblíž okraje lesa leželo už několik kmenů stromů. Tady se Tark zastavil a pronesl několik vět, které, pokud se Tychko nepletl, končily slovem dům.

„Dům?“ ujistil se a ukázal na klády. Tark nadšeně pokýval hlavou. 

Tychko se zaradoval, že konečně uvidí, jak se takový dům doopravdy staví. Poklepal si pěstí na prsa, pak ukázal přes údolí směrem, kde rostl Syvnin strom a pozvedl obočí v otázce. „Dům? Tychko, Syvne, Kiro?“ 

Tark se zamyslel a nakonec nejistě přitakal. „Potom,“ řekl. 

Tychko si nebyl jistý, co to přesně znamená, ale měl pocit, že to je něco jako počkej, a tak kývl a pustil se do práce. Ta zatím spočívala vlastně jenom v kácení stromů v lese. Osekávali z nich větve, až zůstaly holé kmeny, a ty přinášely na místo, které Tark ukázal. 

Zůstali celý den, Tark v poledne vytáhl kus chleba a drobivý sýr, a tak se najedli a pokračovali v práci. Vál studený vítr a foukal jim vločky do tváří, ale při mávání sekyrami se zahřáli až dost. K večeru se stavbou nijak nepokročili, kromě toho, že navršili opravdovou hromadu dřeva, ale Tark se tvářil spokojeně. 

„Díky,“ řekl vesele a plácl Tychka po rameni. 

Tohle slovo už Tychko znal, a tak řekl: „Rádo stalo. Já ještě.“

Tark se rozzářil a odpověděl dlouhou řadou slov, ze kterých si Tychko moc nepřebral, ale znělo to radostně, a tak se jen usmál.

* * *

„Jakýs měla den?“ zeptal se Syvne, když seděli v Ullině domě s miskami polévky.

„Došila jsem šátek pro tu hubenou zamračenou, a ještě sukni. Dostala jsem za to všechno další peníz, větší. Jmenuje se lokuš.“

„Divné jméno, ale tak hlavně, že ti zaplatila.“

Syvne se rozesmála. „Ne ona! Ten peníz se tak jmenuje.“

„Jak to mám asi vědět,“ bručel Tychko. Nechápal, proč se mu směje.

„A Kiro se dneska usmál! Akorát ne na mě,“ dodala s komicky našpuleným rtem, aby bylo vidět, jak je uražená. 

„A na koho tedy?“

„Na Daria. Úplně si ho zamiloval. Dokonce se kvůli němu vždycky snaží překulit na bříško, aby na něj líp viděl. Jednou se mu to povedlo, ale podle mě ho Marija pošťouchla. Darius k němu leze, jakmile ho zahlédne. Myslím, že z nich budou skvělí přátelé.“

Tychko se celou dobu snažil vzpomenout si, kdo že je Darius. Až když se Syvne zmínila o lezení, došlo mu, že to nejspíš bude to Marijino děcko. 

„To je hezké,“ odpověděl neurčitě, protože takové podrobnosti o nemluvňatech ho zase až tolik nezajímaly. „Já jsem dnes Tarkovi pomáhal stavět jeho dům.“

„Vážně?!“ vyhrkla Syvne překvapeně. „To je báječné! Takže už víš, jak je tu lidé staví?“

„To… tak  docela ne,“ přiznal Tychko. „Zdá se, že takovýhle dům nepostavíš za den. Vlastně jsme hlavně osekávali dřeva. Ale budu mu pomáhat i dál. Naučím se tak všechno, a možná Tark na oplátku pomůže mně. Pro jednoho by to asi bylo až moc práce.“

„Stejně je to krása, co už tady máme přátel, nemyslíš?“ prohodila Syvne. 

Tychko si tím nebyl tak jistý. Ulla, Tark a nejspíš i ta upovídaná Marija se zdáli hodní. Neuniklo mu ale, jak se jich ostatní lidi z tábora – ne, z tábora ne, z vesnice, připomněl si, je to vesnice a jmenuje se Mokrý Důl – straní. Syvniny výšivky jim byly dobré, třeba se i ústy usmívali, ale jejich kulaté oči říkali něco jiného. 

„Máš pravdu,“ odpověděl. 

* * *

V dalších dnech s Tarkem pokračovali se stavbou domu. Sněhu přibývalo, ale nahoře u lesa už v něm měli dočista vyšlapané cestičky. Pořád ještě se nedostali dál než ke shromažďování dřevěných klád. Až jednoho dne ráno dostal Tychko od Ully namísto sekyry delší dřevěný klacek s plochým lesklým kusem na konci. Tark mu ukázal, jak s tím kopat. Půda byla tvrdá, ale ne tak promrzlá jako na severu, a jejich nástroje se za celý den ani jednou nezlomily. Tychko se naučil slova hluboko a stačí a na jeho dlaních se objevily kulaté nafouklé boláky, které brzy praskly a nechaly po sobě krvavě červené kroužky. Když to Tark viděl, řekl ještě jednou stačí a dole ve vsi to ukázal Ulle. Žena spráskla ruce a po chvíli donesla Tychkovi malou misku s nazelenalou mastí. Syvne mu dlaně něžně namazala.

„Moc pracuješ,“ řekla mírně.

„A co mám dělat jiného? Přece tu nebudu jen sedět a koukat. A kromě toho se musím naučit stavět dům.“

„Ale zítra je Sedmý den. To snad stavět nebudete.“

Tychko už na to myslel. „Víš,“ řekl opatrně, „já si nejsem jistý, jestli tu lidé vůbec drží Sedmý den.“

Syvne na něj zůstala hledět s otevřenou pusou. „Co? Ale – ale jak? Přece…“

„Třeba je to jenom náš zvyk. Podívej, kolik mají zdejší lidé podivných obyčejů – žijí na jednom místě nejspíš celé roky, možná i celý život. Po svých domech se procházejí, kudy chtějí, dokonce i děvčata, a nevěnují tomu žádnou pozornost. Nemají doma žádné místo, kde by vzdávali úctu svým předkům. Je tak těžké si představit, že nemají ani Kruh?“

Syvne zaraženě mlčela.

„Na tom přece není nic špatného,“ podotkl Tychko. „Všude na světě mají lidé nejspíš jiné zvyky. Jim by se zase mohly zdát divné ty naše. Co ty víš, třeba taky neděláme něco, co považují za důležité. Například nechodíme v jejich sedmý den do toho velkého domu uprostřed tábo– eh, vesnice, jako většina lidí.“

„Protože bychom stejně ničemu nerozuměli! Ale jinak… máš asi pravdu,“ řekla zdráhavě. „To jen, že – prostě, odešli jsme od klanu, opustili naše soby, a teď ještě i bez Kruhu? Já nevím, nezdá se mi to správné.“

„Však já jsem neřekl, že bychom nemohli mít Kruh. Ale snad bychom se mohli trochu přizpůsobit.“

„Jak to myslíš?“

„Můžeme v Sedmý den pracovat jako ostatní, a Kruh udělat večer. To přece nemůže nikomu překážet.“

Syvne si zamyšleně okusovala spodní ret, znamení, které se Tychko už dávno naučil rozeznat jako nech mě přemýšlet. Kromě toho mu přitom připadala roztomilá. 

„Máš pravdu,“ řekla nakonec. „Když tu máme žít napořád, měli bychom se chovat co nejvíc jako lidé odsud. A já alespoň stihnu došít Marije sukni.“

„Kdo ti za ni zaplatí?“ Tychko už pochopil, že Marija žije u Ully stejně jako oni – za pomoc v Ullině prádelně a z dobroty duše starší ženy. Nejspíš nemá mincí nazbyt.

„Nikdo, řekla bych,“ pokrčila Syvne rameny. „Ale ráda hlídá maličkého, když mám práci. Chtěla bych jí udělat radost.“

„Měli bychom střádat peníze,“ namítl Tychko. „Budeme je potřebovat.“

„Už jsi docela jako ti kupci,“ zamračila se Syvne.

„Protože lidé tady jsou taky jako ti kupci,“ pokrčil rameny. „Jakmile něco chceš, potřebuješ peníze.“

„Ulla nechce peníze za to, že nás tu nechá. Zkoušela jsem to.“

„Tak je Ulla asi výjimka. A kdo ví, zda se brzy nerozhodne, že už musíme jít.“

„Dobře,“ souhlasila Syvne neochotně. „Dodělám sukni pro Mariju, a pak už všechno za peníze.“

Tychko si ji přitáhl k sobě a políbil, vděčný, že s ním souhlasí. Líbilo se mu, že má jeho žena vlastní názor a nečeká jen, co udělá on, ale občas to s ní bylo těžké.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je vetvicka-oskeruse-225x300.jpg.

Copak Syvne, ta je všude hned jako doma. To Tychkovi dělá adaptace na nové prostředí, lidi, kulturu a žebříček hodnot mnohem větší těžkosti. A přitom nechce tak moc – jenom se postarat o svou rodinu. Tak, jak se na muže sluší a patří.

Zaujal vás příběh, ačkoli jste ještě nečetli ani jeden z knižně vydaných dílů série Ve stínu oskeruše? Můžete si je pořídit třeba tady.

Jako obvykle, comments are love, Booket je nej a mějte se kouzelně!!! ^^

← předchozí kapitola

další kapitola

2 thoughts on “9. kapitola”

  1. Jééééé Kiro a Darius! Však oni budou dobří přátelé… Tyhle zabydlovací kapitoly jsou skvělý – hlavně zbožňuju jejich dorozumívací systém:) A za chvíli už bude dům! Jako by to bylo včera, co ještě byli u sobů (možná už bych se přes ztrátu sobů měla přenést…) Jako vždycky úžasná kapitola, těším se na další!!

    1. Ach děkuji ^^ A přenést se přes ztrátu sobů, to není nic jednoduchého… Nebuď na sebe tolik přísná <3 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *