Jak Kit a Dani ke štěněti přišli

Moje milé, moji milí,

sešla se nám tu šťastně nabídka s poptávkou. Někteří z vás si přáli další střípek z Kitova a Danielova života, část z vás dokonce specificky požadovala něco o jejich psovi – nechápu, kde to všichni berou, vážně. A na druhé straně Martina, která vyhrála v květnu jednu z minipovídek v koláčkové soutěži, projevila přání podělit se o svou výhru i s ostatními. Takže tady máte svého pejska. Příběh se odehrává asi rok poté, co jsme kluky opustili v epilogu Muffina.

Krásnou neděli všem!

 

***

 

Jak Kit a Dani ke štěněti přišli

… aneb o překvapeních, efektivním využití času a důležitosti potenciálu

„Víš, co mě napadá pokaždé, když nás Tereza pozve na oběd?“ nadhodil Daniel, když se s Kitem u vrátek rozloučili s mámou a pomalu se vydali na zpáteční cestu.

Kit přimhouřil oči. Tenhle nevinný výraz dobře znal a věděl, že většinou nevěstí nic dobrého. „Nevím,“ odpověděl opatrně.

„Že nechápu, po kom jsi zdědil svůj kuchařský talent.“

„Počkej, jak to jako myslíš? Vždyť jsi to mámě chválil a ještě sis dal nášup!“

„No právě.“

„Chceš říct, že neumím vařit?!“

„No…“ Daniel se zatvářil přemýšlivě. „Předevčírem jsi dělal špagety…“

„Ty se nepočítají!“

„Proč ne? Podle mě spálit špagety je prakticky učebnicový příklad toho, jak nevařit.“ „To byla náhoda,“ bránil se Kit dotčeně.

„Rizoto,“ pokračoval Daniel nevzrušeně, „řízky, zelňačka, štrůdl, vajíčka…“

„No dobře, dobře!“ skočil mu Kit do řeči. „Ale to je všecko tím, že u vaření je spousta prostojů, kdy člověk nemá co dělat. Prostě se snažím efektivně využívat čas.“

„To ti samozřejmě chválím. Jenom si myslím, že by to fungovalo líp, kdybys okamžitě nezapomněl na okolí pokaždé, když vezmeš štětec do ruky.“

„To je prostě tvůrčí proces. Ale musíš uznat, že když vařím něco, na co v půlce nezapomenu, tak je to k jídlu.“

„To nepopírám, ačkoli nevím, jestli si teď dokážu vybavit, kdys naposled… počkej,“ zarazil se Daniel a ohlédl se. „Kam vůbec jdeme?“

Kit tuhle otázku čekal od chvíle, kdy minuli odbočku domů. „To je překvapení.“

„A který druh?“

„Ono je víc druhů?“

„Samozřejmě. Za prvé jsou překvapení, co se mi budou líbit, a pak jsou věci, ze kterých děláš překvapení jenom proto, že se mi o nich bojíš říct předem.“

„Před tebou taky člověk nic neutají,“ ošil se Kit. „Ale tohle zrovna bude taková směs.“

„Jako že se mi bude líbit jenom zčásti?“

„Ne, spíš ti to bude napřed připadat jako ten druhý typ, ale nakonec se ti to bude líbit komplet.“

Daniel se nepřestával tvářit podezíravě a Kit se snažil nepodlehnout nervozitě. Ve skutečnosti si nebyl úplně jistý, jak tenhle nápad dopadne, ale rozhodl se doufat v nejlepší.  „A jsme tady,“ oznámil a stočil kroky k zeleně natřeným vrátkům. Snad to nebude úplný průšvih, pomyslel si a stiskl zvonek.

„My jdeme na návštěvu?“ podivil se Daniel. „A kdo tady vůbec bydlí? Protože jestli se mě budou ptát, jak si ten jejich kluk vede v matematice, jako posledně ta paní v konzumu, tak bys mi mohl aspoň předem napovědět, kdo ten jejich kluk vlastně je.“

„Ale ne, nic takového… A hele, už jde. Dobrý den!“ zavolal Kit. „Nejdeme nevhod?“

„Kdepak,“ mávla rukou paní Matoušková, na svůj věk celkem čiperně seběhla po schodech k brance a s úsměvem jim otevřela. „Však já jsem doma skoro pořád. Jen pojďte dál, pojďte.“

Kit ji znal ještě z doby, kdy roznášela v Krampeřicích poštu. Teď už ale byla v důchodu a žila sama… Alespoň pokud šlo o lidi.

Daniel se pořád ještě trochu zaskočeně představil a následoval Kita k domovním dveřím, kam je žena oba zvesela postrčila. Zevnitř se ozýval tlumený, ale vytrvalý štěkot.

„Ani se nezouvejte, já se taky nezouvám, když není mokro. A nic si z ní nedělejte,  z potvůrky,“ ujistila je paní domu a pokynula jim, ať vejdou, „to ona jenom tak pouští hrůzu. Nebo si spíš myslí, že pouští.“

„To zní povědomě,“ podotkl Daniel potichu. „A co že tady děláme?“

Kit honem uvažoval, jestli má předstírat, že se urazil, nebo odpovědět, a pokud to druhé, tak jak.

Nakonec ho předběhla paní Matoušková. „Tak pojďte za mnou. Štěňátka jsou  v kuchyni.“

Daniel se zastavil, jako by se přilepil k podlaze, a pozvedl obočí.

„Ehm, no, víš,“ zakoktal se Kit a pohledem zapátral po všech koutech chodby, jako by se snad v pavučinách mohl skrývat klíč k důstojnému úniku z téhle  zapeklité situace, „já totiž, prostě jsem si říkal… a vůbec, nekoukej se na mě takhle, to si nech do školy.“

Daniel na to nic neřekl, naopak se koukal čím dál víc takhle. Kit si povzdechl. „Tak teda koukej, no, asi je to fér. Každopádně když už jsme tady, tak se na ně aspoň podíváme? Prosím…?“

Mlčení pokračovalo ještě několik nervy drásajících vteřin, než Daniel očividně zdráhavě ustoupil. „Tak dobře, to nejspíš můžeme. Ale jenom podíváme,“ zdůraznil přísně.

„Jenom podíváme,“ přikývl Kit způsobně, i když v duchu si vítězně poskočil. „Slibuju.“

„Nebudou moc velký,“ vysvětlovala mezitím majitelka, „ta naše pumprdlína je jack russel a táta byl nejspíš Adámkovic jezevčík, i když kdo ví. Prostě je to čistokrevná pouliční směs, proto je dávám jenom za to, co mě stála veterina a tak.“

To už jim paní domu otevřela a pobídla je do kuchyně. Jednu část místnosti oddělovala nízká dřevěná příčka, kterou okamžitě přeskočila hnědobílá chlupatá šmouha a se zuřivým štěkotem se vrhla k příchozím.

„Ale no tak, no tak,“ konejšila ji paní Matoušková. „Fuj je to. Však oni těm prckům neublíží, neboj. Pocem, sednem si do křesla, dáme si něco na zub…“

Psí máma se ještě chvilku pokoušela nebezpečné vetřelce zahnat, ale nakonec se nechala přilákat k paničce a milostivě přijala úplatek v podobě sušeného prasečího ucha. Kit si jí přestal všímat a dřepl si k ohrádce, kde se okolo misek hemžilo šest bílých plyšových medvídků s hnědými fleky. Jeden z nich se hned odvážně vydal blíž, ocásek s tmavým flíčkem na špičce vztyčený jako bojovou zástavu. Další hnědá skvrna mu zdobila ucho  a poslední připomínala pásku přes oko. Zastavil se a s hlavou nakloněnou na stranu se na Kita zadíval.

„Ale ty seš ňuňu, viď,“ sdělil mu Kit naprosto dospěle, a kdyby snad někdo chtěl tvrdit něco o žvatlání a rozplývání se, rozhodně by to popřel.

„Klidně si to můžeš otevřít,“ pobídla ho paní Matoušková. „Bobina už bude hodná.“

Fenka už opravdu vypadala celkem klidně, a tak Kit odsunul jeden díl zábrany, aby štěňata mohla ven. Jako první se samozřejmě osmělil pirát a po kratším zaváhání drcnul do Kitovy ruky čumáčkem.

„Chceš podrbat, jo? Ale to vížejo,“ pustil se hned do díla. „Z tebe bude určitě hlídač, co?

Máš pro strach uděláno.“

Ostatní psí batolata se taky postupně přestala stydět a vypravila se zkoumat nově nabytou svobodu. Kit si jich ale všímal jenom okrajově. Pirát se mu líbil nejvíc. Mohli bychom mu tak i říkat, zasnil se. Rychle ho ale probralo dotyčné štěně, které – snad aby dostálo zamýšlenému jménu – se mu zakouslo do ukazováčku a evidentně se pokoušelo Kita za prst odtáhnout a někde za rohem sežrat. Zasmál se a místo prstu mu nabídl k přetahování cíp košile. Pirát se do něj pustil s takovou vervou, až byl Kit rád, že si ráno neoblékl žádný  z oblíbených kousků.

„Já bych chtěl tohohle,“ ozvalo se za ním najednou.

Kit se překvapeně ohlédl. V zápalu hry na Daniela skoro zapomněl. A i kdyby ne, spíš se připravoval na pěkně dlouhé smlouvání, škemrání a přesvědčování. Neočekával, že by se Daniel vzdal bez boje. A že by sám a bez přemlouvání projevil zájem, to znělo naprosto nepředstavitelně. Kit bezmyšlenkovitě nechal Piráta, ať si cupuje jeho košili, a zadíval se na scénu za sebou.

Daniel seděl na podlaze a kolem něj se motalo jedno ze štěňat, o poznání drobnější než jeho bráškové a sestřičky. Teď zrovna se mu pokusilo přelézt přes nohu, ale neudrželo balanc a skulilo se na zem, kde zůstalo zmateně koukat.

Paní Matoušková se přištrachala blíž a spráskla ruce. „Ale jděte! Takovýho chcípáčka?

To si radši vemte tadytoho pašáka,“ kývla k Pirátovi.

Kit hned začal přikyvovat. Taky si dělal na malého válečníka zálusk. Jenže v tu chvíli

Daniel, který zrovna pomáhal drobečkovi při dalším pokusu zdolat překážku, vzhlédl  a počastoval paní Matouškovou nefalšovaně dotčeným pohledem. Pak se podíval po Kitovi.

Nadechl se, jako by chtěl něco říct. A nakonec neřekl nic.

Kit si vlepil mentální pohlavek a usoudil, že vlastně není o čem uvažovat.

„Ne ne, vezmem si fakt tohohle,“ vyhrkl honem a kývl k nejmenšímu štěněti. Paní domu pořád vypadala dost nepřesvědčeně, takže jí věnoval jeden ze svých nejlepších úsměvů  a dodal: „Podle mě má potenciál.“

„Když myslíš,“ pokrčila rameny, „hádat se s tebou nebudu. Tak ať vám dělá radost.“

Kit zaplatil symbolickou cenu, dostal trochu krmení na první den a vyslechl si pár dobrých rad, zatímco Daniel se ujal jejich nového přírůstku do domácnosti.

„Sluší ti,“ ocenil Kit, když se rozloučili a ocitli se znovu venku.

„Díky, že jsi –“ začal Daniel.

Kit ho umlčel dobře mířenou pusou, podrbal štěně a zazubil se: „Já děkuju. Žes mi pomohl vybrat. Nevím, na co jsem myslel. Jak mu budem říkat?“

„Napadá tě něco?“

Vykročili ulicí k domovu. Štěně v Danielově náruči se zavrtělo a zavřelo oči.

„Spousta!“ pochlubil se Kit. „Podle mě hlavně Tylumpejeden, Pocemnežsiprotebedojdu nebo Nedělejženevíšcosproved…“

„S tebou není rozumná řeč,“ usmál se Daniel a znělo to doopravdy šťastně. A tak Kit odpověděl: „Já tebe taky.“

6 thoughts on “Jak Kit a Dani ke štěněti přišli”

    1. Díky moc! (A omlouvám se za pozdní odpověď, vypinožila se mi tu na webu nějaká chybka u komentářů.)

    2. Šteňá!
      A aké je zlaté!
      Dani bol hneď jasný. Najskôr sa tvári ako prísny rodič, no stačí mu ukázať šteniatko a je namäkko ako vajíčko.
      Takéto čriepky z ich života dokáže vyčariť úsmev na tvári. 😊

      1. Až takhle se dal Dani prokouknout? 😮 Ale co naplat, tváří v tvář štěňatům je člověk bezbrannej 😀

  1. Dnes jsem zpočátku měla takový nic moc den, ale to se náhle změnilo díky této úžasné povídce, která je stejně jako ta štěňátka taky moc ňuňu.
    Dokonce mě napadá, že by to byl dobrý start pro sepsání třeba celé sbírky podobných povídek ze života kluků. Stálo by to alespoň za úvahu:-)
    Jinak opravdu děkuji Martině, že si tento příběh nenechala jen pro sebe a podělila se o něj. Jelikož i mě už kolikrát napadlo, že bych chtěla vědět, jak to s tím jejich psíkem vlastně bylo, takže díky!

    1. Přesně tak, Martina je zlatá ^^ A my se štěnětem jsme rádi, že jsme mohli někomu zlepšit den.
      Sbírka o klucích je dobře nenápadná varianta třetího dílu 😀 ale momentálně jsem po uši v Oskeruši, takže… možná jednou…? :))

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *