„Tvůj spolubydlící tě zase poslal pryč?“ zeptal se Daniel opatrně, když pustil Cristiana dovnitř. Ten se bez ptaní uvelebil na zemi jako vždy, ušklíbl se a přikývl.
„No jo, zase. Jaký jsi měl den? Co ten test z fyziky?“
„Hračka. Poslechni… Proč si pokaždé sedáš na podlahu?“
„No, ty židle jsou děsně nepohodlné a na posteli by to vypadalo jako…“
Cristian se zarazil, podíval se na postel a pak usilovně upřel oči před sebe.
„Totiž, nevypadalo. Proč by to mělo vypadat… uhm, jakkoli. Bylo by to úplně normální. Není to tak, jako kdybych byl holka. Chci říct, jako kdybys byl ty holka. Vlastně… do háje.“
Připlácl si dlaně na obličej a schoval si ho na kolena.
Ale tohle bylo zajímavé. Cristian se svou zlatohnědou kůží se obvykle nijak nápadně nečervenal, ale tentokrát to přímo bilo do očí.
Daniel se snažil ovládnout cukající koutky.
„Vypadalo by to jako něco jiného, než jako co to vypadá na podlaze?“ zeptal se nevinně. „Víš, slyšel jsem, že tyhle věci se dají dělat snad úplně všude. V posteli, na podlaze, na stole, ve sprše…“
„Nech toho,“ zamumlal Cristian do své skrýše a naslepo se po něm ohnal jednou rukou.